20.5.2014 

Papež František osobně zahájil plenární zasedání Italské biskupské konference. Jde o historicky první vystoupení papeže v této roli. Zahajovací řeč byla obvykle vyhrazena předsedajícímu kardinálovi, papežské poselství pak přicházelo na závěr zasedání.
Petrův nástupce, který je zároveň italským primasem, ve své zatím vůbec nejdelší, více než půl hodinové promluvě vybízel k překonání ambicí plodících sektářské manýry a škatulkování. Mezi biskupy má vládnout jednota a svobodná diskuse. Požaduje po pastýřích církve „prostotu životního stylu“ a „blízkost lidem“.
Hned v úvodu František odmítl povrchní rozdělování episkopátu sugerované tiskem:

„V jedněch novinách se psalo o členech prezídia biskupské konference: „ten je papežův člověk, tamten není papežův člověk, tenhleten je...atd.“ Všech těch pět, šest členů prezídia přece jsou papežovi lidé! – budeme-li mluvit tímto „politickým“ jazykem.... My se ale máme řídit jazykem společenství. Tisk je občas příliš invenční, ne?“

Italská biskupská konference bude během jarního plenárního zasedání diskutovat o změně statut, zejména pokud jde o volbu jejího předsedy, doposud jmenovaného papežem. František už dříve naznačil, že chce nechat rozhodnutí na biskupech samých. Jak zdůraznil, sám přichází na toto shromáždění připraven řadou návštěv na italském území, mnoha osobními rozhovory. Ve třech bodech pak předkládá podněty k zamyšlení nad biskupskou službou. V prvním uvažuje o biskupech jako pastýřích církve, která je společenstvím Zmrtvýchvstalého:

„Víra,bratři, je živou pamětí na setkání, živené ohněm Slova, které utváří službu a pomazává celý náš lid; víra je pečetí vloženou na srdce. Pokud ji pastýř nestřeží, pokud nežije vytrvalou modlitbou, je vystaven nebezpečí stydět se za evangelium a nakonec vymění pohoršení kříže za světskou moudrost. Pokušení, která usilují o zatemnění primátu Boha a jeho Krista, je v životě pastýře celá řada: od vlažnosti, jež končí v průměrnosti, po hledání klidného života bez sebezáporu a oběti...“

Pastorační uspěchanost, lenost, spoléhání jen na vlastní síly a struktury, jsou z dalších nešvarů, před nimiž papež varuje. Pokud se vzdálíme Ježíši Kristu, naše slova a činy budou sterilní. Naše plány mohou být dobré, ale naše naděje spočívá jinde – v Pánově Duchu, který rozšiřuje horizonty našeho poslání. František proto vybízí k neúnavnému hledání Pána a k umění nechat se hledat Jím samým v tichosti a naslouchání usebraném v modlitbě:

„Hleďme upřeně na Něho, střed všeho času a dějin, připravujme místo jeho přítomnosti v nás. On je počátek a základ, který naše slabosti zahaluje milosrdenstvím a všechno proměňuje a obnovuje. Pán je tím nejvzácnějším, co jsme povolání předávat našim lidem, které nesmíme nechat napospas lhostejné, ne-li přímo zoufající společnosti. Z Něho žije každý člověk – i kdyby o tom nevěděl.“

Jsme pastýři Církve, která je Pánovým tělem – zdůrazňuje František v druhé části svého zamyšlení a ptá se: cítím se rovněž synem této církve? Umím za ni děkovat, nebo vidím pouze defekty a nedostatky? Jsem připraven pro ni trpět?

Papež žádá po biskupech, aby přijali svou roli jako dar a odpovědnost, jako povolání k jednotě. To vše vyžaduje odklon od veškerých světských zájmů, od marností a rozbrojů. Vyžaduje to otevřené, soucitné srdce, které druhého považuje za lepšího než sebe sama.

„Chybějící nebo chatrná jednota je zdrojem největšího pohoršení, herezí, která znetvořuje Pánovu tvář a trhá jeho církev. Nic nemůže ospravedlnit rozdělení, lepší je ustoupit, vzdát se, ba být připraven snášet zkoušku nespravedlnosti než trhat jedinou tuniku a pohoršovat svatý lid Boží.“

Říká papež František slovy Pavla VI. (19.5.1974, Promluva na závěr biskupského synodu o rodině) a varuje před pokušením hledat vlastní prospěch mimo společenství, varuje před pomluvami a polopravdami, před „litaniemi stížností“, před ukvapeně posuzující tvrdostí i laxismem, ale také před užíráním se žárlivostí, slepotou způsobenou závistí, ambicí plodící škatulkování a sektářské způsoby – jedním slovem před posedlostí sebou samým. Papež dále zmiňuje dvě další extrémní pozice: útěk k minulosti v hledání ztracené jistoty a apriorní konstatování jednoty, které nevidí různost a snižuje tak význam darů, jimiž Duch udržuje svou církev mladou a krásnou.

„Nejúčinnější protilátkou na tato pokušení je zkušenost církevního společenství, která pramení z jediné Eucharistie, ze síly její soudržnosti, jež je zdrojem bratrství, vstřícnosti odpuštění a možnosti kráčet společně (...) Eucharistická spiritualita nás volá k spoluúčasti a kolegialitě, a odtud k pastoračnímu rozlišování založenému na dialogu, hledání a na námaze společného uvažování.“

V souvislosti s tím papež opět slovy Pavla VI. zmínil Druhý vatikánský koncil jako „milost“, „jedinečnou a blahodárnou příležitost“, „vrchol hierarchické a bratrské lásky“, „hlas duchovnosti, dobroty a pokoje pro celý svět“, „svobodnou a širokou možnost hledání, diskuse a projevu“.

„A to je při shromáždění důležité. Každý říká bratřím zpříma, co cítí. Tak je budována církev. Nestydět se mluvit. Toto je způsob, kterým má biskupská konference dávat životní prostor společenství a sloužit jednotě v doceňování i těch nejmenších diecézí.“

Papež dále klade biskupům na srdce péči o kněze. Dbejte na to, aby vaše kontakty nekončily u účetnictví, vybízí papež. Stejně tak mají dbát na rozvoj řeholního života, který nesmí ztrácet dimenzi radostného svědectví, a pečovat o růst zodpovědnosti laiků. Závěrem papež upozorňuje na pokušení, která mohou brzdit růst Božího království, tentokrát jmenuje rozdělování na „naše“ a „ty druhé“, uzavírání se ve vlastních problémech či setrvávání výhradně ve svém prostředí a ponechávání světa napospas jemu samému:

„Církev je oživována něčím zcela jiným. Žije neustálou konverzí ke Království, které hlásá a jehož je závdavkem a příslibem. Království, které je a které přichází a vymyká se jakékoli vyčerpávající předběžné definici. Království, které je vždy větší než naše schémata a kalkulace anebo – řečeno možná jednodušeji – je natolik nepatrné, pokorné a skryté v člověčenství, že uvolňuje své síly podle kritérií Boha, kritérií zjevených v kříži Jeho Syna. Služba Království znamená nesoustředit se na sebe samé, žít vykloněni k setkání – což je také cesta k nalezení toho, čím skutečně jsme, totiž hlasateli Kristovy pravdy a Jeho milosrdenství, Pravdy a milosrdenství. Nikdy je neoddělujme! „Láska v pravdě – připomínal papež Benedikt XVI. – je hlavní silou podporující pravý rozvoj každého člověka i celého lidstva (Caritas in veritate, 1).“

František zopakoval slovy svého předchůdce, že láska bez pravdy končí jako prázdná nádoba, kterou každý naplní podle libosti a křesťanství lásky bez pravdy může být snadno zaměňováno se zásobárnou dobrých úmyslů, sice užitečných pro společenské soužití, avšak marginálních. S tímto vědomím se mají biskupové zaměřit na výmluvnost činů:

„Jako pastýři žijte prostým životním stylem. Buďte uměření, chudí a milosrdní, abyste mohli postupovat svižně a nekladli překážky mezi sebe a ostatní. Buďte vnitřně svobodní, abyste mohli být lidem nablízku, být pozorní k jejich způsobu vyjadřování, přistupovat ke každému s láskou a doprovázet lidi v nocích jejich osamělosti, neklidů a selhání. Doprovázejte je, aby se jejich srdce zahřálo a oni tak byli schopni vydat se na cestu vedoucí ke smyslu, která vrací důstojnost, naději a plodnost života.“

Papež pak obrací pozornost biskupů k rodině, jako k místu, „kde je jejich přítomnost nejpotřebnější“. Zdůrazňuje, že právě rodina je nejvíce zasažena kulturou upřednostňující individuální práva a logikou provizoria. Nechte v této věci zaznít svůj hlas, vybízí papež. „Dosvědčujte její zásadní význam a krásu. Podporujte počatý život i život starců. Podporujte rodiče v nesnadné ale strhující cestě výchovy,“ apeluje papež František na biskupy. Připomíná rovněž drama nezaměstnaných a propouštěných a další naléhavé sociální záležitosti, jako je otázka migrantů a nové formy marginalizace.

„Jako Církev pomáhejme, aby se nepropadalo katastrofismu a rezignaci. Podporujme kreativní solidaritou úsilí těch, kteří mají za to, že spolu s prací přišli také o důstojnost.(...) Buďte pozorní k obtížným situacím našich současníků.(...) Po novém humanismu volá společnost postrádající naději, otřesená v mnoha svých základních jistotách a ochuzovaná krizí, která není ani tak ekonomická jako spíše kulturní, morální a duchovní krizí.“

- řekl mimo jiné papež František při včerejším zahájení plenárního zasedání Italské biskupské konference.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.