Rádio Vaticana

O koncilu jinak

18.5.2014

S uruguayským filosofem Albertem Metholem Ferré

Alberto Methol Ferré, zesnulý uruguayský filosof a přítel papeže Františka, podává pozoruhodnou analýzu posledních dvou církevních sněmů, tedy Prvního a Druhého vatikánského koncilu. „V druhé polovině 19. století – říká - byla církev v konfliktu téměř se všemi státy jak v Evropě, tak v Latinské Americe. Také proto na koncil roku 1869 nepozvala žádného delegáta světské moci. Vůbec poprvé v dějinách se tak církev zaobírala svými interními záležitostmi, aniž by do nich dala nahlédnout představitelům politické moci. Druhý vatikánský koncil potvrdil směr nastoupený Prvním Vatikánem a šel v tomto odsvětštění ještě dále. Nepozval politické představitele, ale přizval k účasti pozorovatele jiných křesťanských i nekřesťanských náboženských vyznání, čímž zahájil bezprecedentní náboženskou epochu. Takto koncil zamýšlel papež. Papežství je vždycky jednotícím prvkem katolických církví v různých národech světa. Syntetizuje jejich obecnou starost a vrací ji jako nový podnět všem. Různosti stimulují střed a střed tyto různosti ověřuje. To se děje v církvi. Ústřední postavení papežství má evangelní původ a naprosto se liší od politických ambic států, které navíc svoje přednosti dovedou chápat jedině v kategoriích hegemonie.“

Uruguayský filosof shrnuje přínos Druhého vatikánského koncilu takto: „Koncilem církev transcenduje protestantskou reformaci i sekulární osvícenství. Překonává je v tom smyslu, že z jednoho i druhého asimiluje to dobré. Můžeme také říci, že tím vytváří novou reformu a nové osvícení. Byly to dvě velké, dosud ne zcela vyřešené záležitosti. Tímto koncilem se tedy reformace a osvícenství konečně stávají minulostí, ztrácejí důvod svojí existence a to nejlepší z nich uskutečňuje katolická církev. Církev obojí asimiluje, ruší je jakožto nepřátele tím, že přijímá jejich konstruktivní postoje.

Aby církev odpověděla na tyto dějinné výzvy - provedla aggiornamento - musela zrekapitulovat modernitu, které čelila během dekompozičního procesu středověkého a barokního křesťanství. A základními rysy modernity byly právě protestantismus a osvícenství. Církev ve své době sice odpověděla na jedno i druhé, ale byly to odpovědi limitované a ne zcela postačující. Odmítly sice nepřijatelné prvky reformace a osvícenství, avšak pravdu od omylu rozlišily nedostatečně. Omyl se totiž šíří pravdivostí, kterou v sobě skrývá, a lze na něj plně odpovědět jedině odhalením jeho pravdivého jádra. A to se podařilo církvi na Druhém vatikánském koncilu.

V případě reformace, pokračuje Methol Ferré, to koncil učinil položením důrazu na Boží lid a laikát jakožto kněžský lid. Reformace byla v jistém smyslu velkým protestem proti klerikalismu. Ve starém rurálním světě byla církev nejosvícenějším sektorem. Byl v ní sečtělý klérus, řeholníci uměli číst a psát, přepisovali knihy, předávali poznání, bděli nad kulturním odkazem minulosti, který předávali, zatímco společnost byla převážně negramotná. Tím dobrým, co reformace skrývala, byl tedy požadavek zapojit do církve lid, tedy pozvednout jej na lid královský a kněžský. Reformace však zároveň popírá služebné kněžství, což vede k dekompozici církve a otevření cesty k subjektivní interpretaci Písma, které je chápáno už nikoli jako depositum fidei celého věřícího lidu, ale jako individualisticky pojaté vlastnictví. Tak se reformace atomizuje na rozmanité církve. Protestantismus se proto nešíří rozvojem, nýbrž nepřetržitou reprodukcí vzájemně oddělených komunit. Dnes v podobě sekt. Finálním bodem této logiky je egocentrismus. Koncil proto oživuje pozapomenutou křesťanskou pravdu o všeobecném kněžství lidu, jehož je papežství a klérus služebnou součástí“ a tak dává na tuto dějinnou výzvu definitivní odpověď.

Druhou výzvou, s níž se církev vyrovnala, bylo osvícenství. Křesťanství v sobě spojuje přirozený rozum a víru; osvícenství klade rozum do opozice proti církvi. Methol Ferré vysvětluje, jak se tato opozice zrodila. „Reformační krize - říká uruguayský filosof - zrodila náboženské války. Byl narušen mír, křesťané se mezi sebou začali vraždit. V této situaci je osvícenství jakýmsi pokusem znovu sjednotit a pacifikovat drásanou a rozdělenou Evropu. Snaží se legitimizovat náboženský smír budováním přirozeného a racionálního přístupu k Bohu oproti protestantskému supranaturalismu, který prolegomenu přirozeného rozumu neuznává. V jistém smyslu tak protestantismus staví víru proti rozumu a osvícenství formuluje sekulární odpověď, podle níž rozum stojí výše a je pravdivější než víra, kterou si každý může pěstovat subjektivně. Tento osvícenstvím pěstovaný ekumenismus měl nahradit mnohost svářících se církví a podrobit všechno a všechny tomuto nadřazenému rozumu prohlášenému za základ pravé lidské racionality. Ti kteří si k tomuto bůžkovi rozumu chtějí přiřadit ještě nějakou svoji víru, mohou tak učinit, ale musí zůstat v řečišti pouhých svobodných a volitelných zkušeností. Všichni tedy musejí uznávat bůžka přirozeného rozumu, který je v situaci náboženské plurality všeobecným minimem jednoty. V tom tkví podstata zednářského ekumenismu.

Na druhé straně se osvícenství stalo jakýmsi protestem proti pohlcení toho, co je světské, tím, co je náboženské, pokračuje Alberto Methol Ferré. Manifestovalo odpor přirozeného rozumu proti nejasné náboženskosti. Na jedné straně osvícenství odmítalo církevní formy, které neuznávaly světskou autonomii jak na rovině politické, státní, tak v řádu poznání přírodních i humanitních věd, a na druhé straně se stavělo na odpor spiritualitě, která negovala světské hodnoty dovoláváním se Nebe na úkor země a v protikladu k ní. Osvícenství si nárokovalo pozemské hodnoty v opozici ke katolickému klerikalismu a protestantskému pesimismu.

Tento stručný souhrn jádra sporu, uzavírá uruguayský filosof, umožňuje nahlédnout to dobré, co v sobě osvícenství skrývá. Nezáleží na tom, že později tato dvojí opozice vyústila v sekularismus, který vyřazuje náboženství z života dějin, uzavírá jej do soukromí nebo rovnou popírá. Zmínku si však zasluhuje fakt, že osvícenci vnímali nebe jako ohrožení toho, co je pozemské, a jako překážku pozemského pokroku. Nebe a země byly pro ně alternativy: buď nebe anebo země, buď Bůh anebo člověk. Jeden z nich - Feuerbach, v jistém smyslu „otec“ Marxe a Engelse - tvrdil zcela nepokrytě, že pravé křesťanství nepotřebuje ani kulturu, kterou považoval za světský princip odporující náboženskému cítění, a že nepotřebuje dokonce ani přirozenou lásku.

Druhý vatikánský koncil tedy na rozdíl od toho, co tvrdilo osvícenství, ukazuje, že víra neznevažuje světskou autonomii a přináší nové pohnutky k lidskému rozvoji. Nebe dává Zemi plodnost a moudře ji vede k celistvému rozvoji, pozvedá a očišťuje. Koncil potvrzuje autonomii poznatků přírody a dějin, teologie si nenárokuje, že nahradí humanitní vědy, staví na tomto poznání a nahlíží je světlem víry. Proto se přírodními vědami necítí ohrožena, ale respektuje jejich bytostnou autonomii. Koncil také znovu potvrzuje lidská práva.

Církev nepochybně nikdy nebyla onou karikaturou, jak ji líčí osvícenství, ale někdy přijala takové historické formy, které znetvořily a zohavily její povahu anebo zavdaly podnět těm, kteří chtěli církev líčit takovou, jaká není. Je zjevné, že tyto formy nebyly církvi vlastní mimo jiné také z toho prostého důvodu, že koncil bylo možno uskutečnit.“

Tolik tedy další ukázka myšlení Alberta Methola Ferrého, uruguayského filosofa, k jehož dílu se hlásí papež František.

Citace vzaty z knižního interview: Alberto Methol Ferré, Alver Metalli, Il Papa e il filosofo, Cantagalli, Siena 2014, str. 92-100.

Milan Glaser