Rádio Vaticana

O gnózi a církvi

23.3.2014

Identifikování duchovního úskalí jménem gnóze či gnosticismus v dnešní církvi je charakteristickým rysem nynějšího pontifikátu. Výslovné varování před tímto myšlenkovým svodem se v dokumentech církevního magisteria (Lumen fidei 47, Evangelii gaudium 94, 233) objevuje poprvé, třebaže v příležitostných promluvách jej vyslovili téměř všichni pokoncilní předchůdci papeže Františka. Prvním z nich, který pojmem gnóze nemyslel zaniklou starověkou herezi, nýbrž soudobý duchovní proud, byl Pavel VI., jenž na něj poprvé poukázal v roce 1970.

Na setkání s účastníky teologického sympozia o tajemství Kristova vzkříšení (4.dubna 1970) papež varoval, že „hrozí velké nebezpečí transformace křesťanství na gnózi, pokud nebude zdůrazňován empirický a smyslový fakt Velikonočního zjevení.“ O měsíc později v promluvě ke kardinálskému kolegiu (18. května 1970) Pavel VI. opět hovořil o „gnózích, které se tváří inteligentněji než tajemství kříže a Spasitelovo jméno“. Roku 1975 hovořil o „soběstačné a racionalistické gnózi, která se blýská záludnými sofismaty a snaží se zbavit zjevenou nauku jejího obsahu, dosadit člověka na místo Boží a celebrovat světské rituály nezřídka prosycené krutostí, smyslností a nudou“ (k redakci časopisu Civilta Cattolica, 14. červen 1975). Na konzistoři roku 1976 (24.května) opět mluvil o nové gnózi, která „předstírá, že nezná živou církevní tradici,… reinterpretuje církevní nauku i samo evangelium… a prakticky je zbavuje jejich obsahu“. Tyto výslovné zmínky o gnózi nepochybně korespondují s dramatickým prohlášením Pavla VI. (29.června 1972) o „satanově dýmu, který pronikl do Boží svatyně“.

Gnóze, jejíž řecký kořen znamená poznání, představuje velmi rozmanitý, mnohovrstevný a proměnlivý fenomén, který nelze popsat bez teologických, filosofických i historických kategorií. K jeho podstatě navíc patří vágnost a nesnadná uchopitelnost. Tento pojem zavedl sv. Irenej z Lyonu (Proti bludům), který slovem gnóze čili falešné poznání označil duchovní proud, který protiřečí Božímu zjevení. Gnóze však většinou nezaujímá postoj kritické opozice; prezentuje se implicitně, nepřímo a mimochodem. Není to jenom ideologie tvořená souborem tvrdošíjně opakovaných pojmů, nýbrž umanutý způsob myšlení, který s jakýmikoli pojmy nakládá účelově. Je to kreativní spiritualita, která si člověka podmaňuje, ale netoleruje transcedenci Boha Stvořitele. Není to vlastně poznání, ale spíše metafyzická či hloubavá (spekulativní) volba nabízející se lidskému srdci. Své nejhlubší pohnutky skrývá a je tak pozvánkou ke vstupu do tajemství, avšak nikoli do „náboženského tajemství“ (1 Tim 3,16), nýbrž do „tajemství špatnosti“ (2 Sol 2,7).

O gnostickém pokušení, které ohrožuje dnešní církev, mluvil také Jan Pavel II. (7. října 1986): „Je to pokus – řekl akademické obci Katolické univerzity v Lyonu - interpretovat křesťanství filosoficky jako např. Hegel, který křesťanskou víru vyprazdňuje z její podstaty, vykládá zřeknutí se vlastní přirozenosti Božím Synem, o kterém mluví sv. Pavel (Flp 2,6-7), jako ztrátu Boží identity a odstraňuje propast mezi Bohem a Jeho stvořením.“

Hlavní charakteristikou gnostického myšlení je používání tzv. principu jednoty či koincidence protikladů, jehož deklarování si mnozí pamatují z tzv. vědeckého komunismu. Odvrácenou stranou této antilogické jednoty, kterou v politické verzi gnóze ztělesnily totalitní režimy, je vzbuzování hluboké a nesmiřitelné nevraživosti. Gnóze totiž podle potřeby uznává i neuznává základní vlastnost lidské logiky, tedy princip kontradikce. Rozkládá tak nejen lidský rozum, ale nakonec i fyzickou stránku člověka, jak je známo právě z dějin totalitních režimů. Metafyzické omyly halí gnóze do předstírané hlubokomyslnosti či dlouhodobých výhledů apelem na svobodu, která však svoji sílu čerpá jenom z negace Božího zjevení. Je to projev zastírání a současně předstírání netolerované (!) Boží pravdy (viz Gen 3,1-8).

Gnóze nenávidí lásku k pravdě, která osvobozuje, a místo toho nabízí svobodu, která pravdu nepotřebuje. Je to ovšem svoboda iluzorní, což se dříve či později bolestně projeví. Gnóze nenávidí tělesnou lásku mezi mužem a ženou, protože účinně spolupracuje s transcendentní láskou samotného Boha Stvořitele. Gnóze je pýcha oděná do nejrůznějších hávů a jako taková je výrazem zavilé intelektuální nenávisti vůči mystickému tělu Kristovu.

Není v silách člověka přemoci tento destruktivní duchovní proud, který byl uvolněn a vpuštěn hříchem do našich dějin, třebaže i k tomu tento proud člověka vábí. Lze se pouze vydat cestou - a přidat na stranu - Toho, který jej na svém těle přemohl.

Milan Glaser