26.11.2013 

III. Obecné dobro a sociální smír

217. Mluvili jsme hodně o radosti a lásce, ale Boží Slovo zmiňuje také plod pokoje (srov. Gal 5,22).

218. Sociální smír nelze pojímat jako irenismus či pouhou absenci násilí dosažené převahou jedné části nad ostatními. Stejně falešný smír by byl takový, který by ospravedlňoval sociální zřízení, které umlčuje nebo uklidňuje nejchudší, aby tak ti nejbohatší mohli bez otřesů zachovat svůj životní styl, zatímco ostatní přežívají, jak mohou. Sociální nároky, které mají co do činění s distribucí příjmů, sociální inkluzí chudých a lidskými právy, nelze dusit pod záminkou vytváření konsensu od zeleného stolu či prchavým mírem pro šťastnou menšinu. Důstojnost člověka a obecné dobro stojí nad nerušeností těch, kteří se nechtějí vzdát svých privilegií. Když jsou tyto hodnoty ohroženy, je zapotřebí prorockého hlasu.

219. Mír „se totiž nedá obnovit jen tím, že se zřekneme války, stejně jako není pouhou výslednicí stále nejisté rovnováhy sil. Mír se buduje den ze dne, a to tím, že usilujeme o řád, jejž chtěl Bůh a který naléhavě vyžaduje dokonalejší spravedlnost mezi lidmi“.[179] Mír, který nepovstane jako plod integrálního rozvoje všech, nakonec nemá budoucnost a bude vždy zárodkem nových konfliktů a různých forem násilí.

220. Obyvatelé každého národa rozvíjejí sociální dimenzi svého života tím, že se projevují jako zodpovědní občané v rámci lidu, nikoli jako masa vláčená vládnoucími silami. Připomeňme, že „být věrným občanem je ctnost a účast na politickém životě je morální povinností“.[180] Avšak stát se lidem je něco víc. Žádá si to neustálý proces, do něhož se zapojuje každá nová generace. Je to pozvolná a namáhavá práce, která vyžaduje ochotu integrovat se a učit se rozvíjet kulturu setkání v mnohotvárné harmonii.

221. Má-li pokročit toto utváření lidu v pokoji, spravedlnosti a bratrství, existují čtyři principy související s bipolárními tenzemi vlastními každé sociální realitě. Vyplývají ze zásadních postulátů sociálního učení církve, které tvoří „první a zásadní opěrný parametr interpretace a hodnocení sociálních fenoménů“.[181] V jejich světle bych rád předložil tyto čtyři principy, které specificky orientují rozvoj sociálního soužití a vytváření lidu, ve kterém se rozdíly harmonizují v rámci společného plánu. Činím tak v přesvědčení, že jejich aplikace může představovat autentickou cestu k pokoji v rámci každého národa i celého světa.

Čas je nadřazen prostoru

222. Existuje bipolární tenze mezi plností a omezením. Plnost vyvolává vůli mít všechno a omezení je stěna, před kterou stojíme. „Čas“ pojímaný v širokém smyslu se vztahuje k plnosti jakožto výrazu horizontu, který se před námi otevírá, a okamžik je výrazem omezení, které se žije v ohraničeném prostoru. Občané žijí v tenzi mezi příležitostí okamžiku a světlem času, širšího horizontu, utopie, která nás otevírá budoucnosti jako účelové příčině, která táhne. Odtud plyne první princip pokroku při utváření lidu: čas je nadřazen prostoru.

223. Tento princip dovoluje pracovat dlouhodobě, bez posedlosti bezprostředními výsledky. Pomáhá trpělivě snášet obtížné a nepříznivé situace nebo změny plánů, které ukládá dynamismus reality. Je to výzva k přijetí tenze mezi plností a omezením, přičemž prioritu stanoví čas. Jedno z pochybení, ke kterým dochází v sociálně-politickém dění, spočívá v upřednostňování mocenského prostoru před časem procesů. Dát prioritu prostoru vede k bláznivé snaze vyřešit všechno v přítomném okamžiku, k pokusu přivlastnit si všechny prostory moci a k sebepotvrzování. To znamená procesy petrifikovat a usilovat o jejich zastavení. Dát prioritu času znamená věnovat se započetí procesů spíše než přivlastňování prostorů. Čas pořádá prostory, osvěcuje je a přetváří v články řetězu, který roste neustále bez zpětného chodu. Jde o upřednostňování činů, které rodí ve společnosti nové dynamismy a vtahují ostatní lidi a skupiny, jež je budou rozvíjet, dokud nepřinesou plody v důležitých dějinných událostech. Bez úzkosti, ale s jasným a pevným přesvědčením.

224. Někdy si kladu otázku, kdo jsou ti, kteří se v aktuálním světě reálně starají o zrod procesů, které by spíše utvářely lid než usilovaly o bezprostřední výsledky, které produkují snadný, rychlý a prchavý politický zisk, ale nepředstavují lidské naplnění. Dějiny je snad budou soudit měřítkem, které vyslovil Romano Guardini: „Měřítkem, jímž lze jedině spravedlivě posuzovat nějakou epochu, je otázka, nakolik v ní – podle jejích specifických možností – člověk dokáže rozvíjet plnost své existence a najít její pravý smysl.“[182]

225. Toto měřítko se velmi dobře hodí také na evangelizaci, která vyžaduje, aby se pamatovalo na horizont, nastartovaly se možné procesy, a které potřebuje dlouhou cestu. Samotný Pán ve svém pozemském životě mnohokrát svým učedníkům vysvětloval, že jsou věci, které dosud nemohou pochopit, a že bylo potřebné očekávat Ducha svatého (srov. Jan 16,12-13). Podobenství o pšenici a koukolu (srov. Mt 13,24-30) popisuje důležitý aspekt evangelizace, ukazující, jak nepřítel může zaujmout prostor království a působit škody koukolem, ale zvítězí nad ním kvalita zrna, která se projeví časem.

Jednota přemáhá konflikt

226. Konflikt nelze ignorovat nebo zastírat. Musí se přijmout. Avšak zůstaneme-li v něm uvězněni, ztratíme perspektivu, horizonty se zužují a sama realita zůstává rozdrobena. Zastavíme-li se v konfliktním stavu, ztratíme smysl pro hlubokou jednotu reality.

227. Tváří v tvář konfliktu na něj někteří pouze pohlédnou a pokračují jakoby nic, myjí si ruce, aby mohli pokračovat ve svém životě. Jiní vstupují do konfliktu takovým způsobem, že v něm uvíznou, ztratí horizont, promítají na instituce svoje nejistoty a neuspokojení a jednota se stane neuskutečnitelnou. Potom je tu ještě třetí, vhodnější způsob, totiž čelit konfliktu. Je to přijetí konfliktu jeho snášením, řešením a přetvářením na spojující článek nového procesu. „Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9).

228. Takto je možné rozvíjet společenství v různosti, které může být favorizováno jenom oněmi šlechetnými lidmi, kteří mají odvahu vystoupit nad konfliktní rovinu a nahlížejí na druhé v jejich nejhlubší důstojnosti. Proto je nutné postulovat princip, který je pro vytváření sociálního přátelství neodmyslitelný: jednota je nadřazena konfliktu. Solidarita pojatá ve svém nejhlubším smyslu a jako výzva je stylem tvořícím dějiny, životním prostředím, ve kterém konflikty, napětí a protiklady mohou dosáhnout mnohotvárnou jednotu, která plodí nový život. Neznamená to pěstovat synkretismus, ani absorbci jednoho druhým, nýbrž řešení na vyšší rovině, která v sobě uchovává cenné možnosti protikladných polarit.

229. Toto evangelní měřítko nám připomíná, že Kristus sjednotil všechno v Sobě: nebe i zemi, Boha a člověka, čas a věčnost, tělo i ducha, osobu a společnost. Rozlišující znamení této jednoty a smíření všeho v Něm je pokoj. Kristus „je náš pokoj“ (Ef 2,14). Evangelní zvěst začíná vždy pozdravením pokoje a pokoj korunuje a upevňuje v každém okamžiku vztahy mezi učedníky. Pokoj je možný, protože Pán přemohl svět i jeho stálou konfliktnost a svou „krví na kříži zjedná pokoj“ (Kol 1,20). Jdeme-li však v těchto textech až na dno, objevíme, že první oblast, v níž jsme povoláni dosáhnout smíření růzností, je vlastní niternost, vlastní život, stále ohrožovaný dialektickou disperzí.[183] Srdce roztříštěná na tisíc zlomků budou stěží moci vytvořit autentický sociální smír.

230. Zvěst pokoje není není vyjednaný smír, nýbrž přesvědčení, že jednota Ducha sladí všechny různosti. Překoná jakýkoli konflikt v nové, slibné syntéze. Různost je krásná, když ochotně vstupuje do procesu smíření, zpečetěném jakousi kulturní dohodou, která vyjeví „smířenou různost“, jak správně uči biskupové Konga: „Různost našich etnik je bohatstvím... Jedině jednotou, obrácením srdcí a smířením budeme moci umožnit pokrok naší země“.[184]

Realita je přednější než idea

231. Existuje také bipolární tenze mezi ideou a realitou. Realita jednoduše je, idea se vypracuje. Mezi oběma je třeba navázat stálý dialog a vyhnout se separaci ideje od reality. Je nebezpečné žít v panství pouhého slova, obrazu, sofismatu. Odtud plyne potřeba přijetí třetího principu: realita je nadřazena ideji. To znamená vyhýbat se různým formám zatemňování reality: andělsky se tvářícímu purismu, totalitarismu toho, co je relativní, deklarativně vystupujícímu nominalismu, formálním spíše než reálným projektům, antidějinným fundamentalismům, moralismům bez dobroty, intelektualismům bez rozvahy.

232. Idea – myšlenkové zpracování – slouží chápání, porozumění a řízení reality. Idea odtržená od reality plodí neúčinné idealismy a nominalismy, které nanejvýš klasifikují či definují, ale nezainteresují. Přitahuje realita osvícená úsudkem. Je zapotřebí přejít od formálního nominalismu k harmonické objektivitě. Jinak je manipulována pravda, tak jako se gymnastika nahrazuje kosmetikou.[185] Jsou politici – i náboženští představitelé – kteří se ptají, proč jim lid nerozumí a nenásleduje je, když jsou jejich návrhy tak logické a jasné. Pravděpodobně se usadili v říši čirých idejí a redukovali politiku či víru na rétoriku. Jiní zapomněli na jednoduchost a importovali zvenčí takovou racionalitu, která je lidem cizí.

233. Realita je nadřazena ideji. Toto měřítko souvisí s vtělením Slova a jeho praktikováním: „Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha“ (1 Jan 4,2). Měřítko reality, Slova již vtěleného, které stále hledá vtělení, je v evangelizaci podstatné. Vede nás na jedné straně k docenění dějin církve jakožto dějin spásy, k připomínání našich světců, kteří inkulturovali evangelium do života našich národů, ke shrnutí bohaté dvoutisícileté tradice církve bez úmyslu vypracovat myšlení separované od tohoto pokladu, jako bychom chtěli evangelium vymýšlet. Na druhé straně nás toto měřítko nutí praktikovat Slovo, realizovat skutky spravedlnosti a lásky, ve kterých se toto Slovo stává plodným. Nepraktikovat, neuvádět Slovo do reality, znamená stavět na písku, setrvávat v čiré ideji a degenerovat do intimismu a gnosticismu, které nedávají plody a zbavují Jeho dynamismus plodnosti.

Celek je nadřazen části

234. Také mezi globalizací a lokalizací vzniká tenze. Je třeba věnovat pozornost globální dimenzi, abychom neupadli do všední malichernosti. Zároveň není nutné ztrácet ze zřetele to, co je místní a umožňuje nám kráčet nohama po zemi. Spojení obou věcí zamezuje upadnutí do jednoho ze dvou extrémů. První spočívá v tom, že občané žijí v abstraktním a globalizujícím universalismu, podobající se cestujícím v koncovém vagónu, kteří s otevřenými ústy obdivují ohňostroj světa, který patří druhým, s otevřenými ústy a naplánovanými aplausy. Druhý spočívá v tom, že se stanou folkloristickým muzeem lokalistických eremitů odsouzených opakovat stále totéž a neschopných nechat se oslovit tím, co je odlišné, a ocenit krásu, kterou Bůh šíří za jejich hranicemi.

235. Celek je víc než část, a je také víc než pouhý součet jeho částí. Netřeba se tedy přespříliš zaobírat limitovanými a částečnými otázkami. Je třeba stále rozšiřovat pohled, abychom rozpoznali větší dobro, které prospěje nám všem. Je však třeba to činit bez vytáček a bez vykořeňování. Je nezbytné zapustit kořeny do úrodné země a místních dějin, které jsou darem Božím. Pracuje se v malém na tom, co je po ruce, avšak v širší perspektivě. Člověk, jenž si uchovává svůj osobní svéráz, neskrývá svoji identitu a srdečně se integruje do společenství, se tak neanuluje, nýbrž dostává se mu stále nových podnětů pro vlastní vývoj. Stejně jako globální sféra nepůsobí anulaci, ani izolovaná částečnost nevede k neplodnosti.

236. Modelem celku není sféra nadřazená částem, ve které je jeden bod jako druhý stejně vzdálen od středu. Modelem je mnohostěn naznačující souběh všech částečností, které si v něm však uchovávají svou originialitu. Jak pastorační, tak politická činnost se snaží do tohoto mnohostěnu zahrnout to nejlepší z každého. Jsou tam začleněni chudí s jejich kulturou, plány a potencialitou. Dokonce i lidé, kteří mohou být kritizováni za své omyly, mohou nabídnout něco, co nemá být ztraceno. Je to jednota národů, které si v univerzálním řádu uchovávají svůj svéráz; je to celek lidí ve společnosti, která hledá obecné dobro, jež opravdu přivtěluje všechny.

237. K nám křesťanům tento princip promlouvá o celku či integritě evangelia, které nám církev předává a posílá nás, abychom jej hlásali. Jeho plné bohatství přivtěluje akademiky a dělníky, podnikatele a umělce, všechny. „Lidová mystika“ přijímá celé evangelium svým způsobem a vtěluje ho ve výrazech modlitby, bratrství, spravedlnosti, zápasu a slavnosti. Dobrá zvěst je radostí Otce, který nechce, aby zahynul jeden z jeho maličkých. Tak propuká radost v Dobrém Pastýři, který se setkává se ztracenou ovcí a přináší ji zpět do ovčince. Evangelium je kvas, který prokvasí všechno, i město, které svítí na vrcholku hory a osvěcuje všechny národy. Evangelium má měřítko celku, které je mu vlastní: nepřestává být Dobrou zvěstí, dokud není zvěstována všem, dokud nezúrodní a neozdraví všechny dimenze člověka a dokud nesjednotí všechny lidi na hostině království. Celek je nadřazen části.

IV. Sociální dialog jako přínos k míru

238. Evangelizace v sobě zahrnuje také cestu dialogu. V této době existují tři oblasti dialogu, jichž se musí církev účastnit, aby sloužila plnému rozvoji lidské bytosti a usilovala o obecné dobro: dialog se státy, se společností, což zahrnuje dialog s kulturami a vědami, a dialog s dalšími věřícími, kteří nejsou součástí katolické církve. Ve všech případech, „církev mluví na základě onoho světla, které nabízí víra,“[186] přináší svoji dvoutisíciletou zkušenost a stále uchovává v paměti životy a utrpení lidských bytostí. To přesahuje lidský rozum, ale také má smysl, který může obohatit ty, kteří nevěří, a vybízí rozum, aby rozšířil svoje perspektivy.

239. Církev hlasá „evangelium pokoje“ (Ef 6,15) a je otevřena spolupráci se všemi národními a mezinárodními představiteli, aby pečovala o toto tak obrovské všeobecné dobro. Při zvěstování Ježíše Krista, který je zosobněným pokojem (srov. Ef 2,14), pobízí nová evangelizace každého pokřtěného, aby se stal nástrojem mírumilovnosti a věrohodného svědectví smířeného života.[187] Je čas vědět, jak projektovat hledání konsensu a dohod v kultuře, která upřednostní dialog jako formu setkání, aniž by však separovalo od starostí o spravedlivou společnost, schopnou paměti a nikoho nevylučující. Hlavním autorem, dějinným podmětem tohoto procesu je lid a jeho kultura, nikoli třída, frakce, skupina, elita. Nepotřebujeme projekt nemnohých určených málokterým nebo osvícenou či osvědčenou menšinu, která si přivlastní kolektivní cítění. Jde o ujednání o společném životě, o sociální a kulturní smlouvu.

240. Státu přísluší péče obecné dobro společnosti a jeho prosazování. Na základě principů subsidiarity a solidarity a ve svém značném úsilí o politický dialog a tvorbu konsensu stát plní roli, kterou ve snaze o rozvoj nelze delegovat. Tato role v nynějších okolnostech vyžaduje hlubokou sociální pokoru.

241. V dialogu se státem a společností nedisponuje církev řešením všech jednotlivých otázek. Nicméně spolu s různými sociálními silami doprovází návrhy, jež by mohly lépe odpovídat důstojnosti člověka a obecnému dobru. Přitom církev vždycky zřetelně nabízí zásadní hodnoty lidské existence, aby předala přesvědčení, která mohou najít výraz v politickém jednání.

Dialog mezi vírou, rozumem a vědami

242. Také dialog mezi vědou a vírou je součástí evangelizace, která favorizuje mír.[188] Scientismus a pozitivismus „odmítá vedle forem poznání pozitivních věd uznat jako platné i jiné způsoby poznání.“[189] Církev navrhuje jinou cestu, která vyžaduje syntézu mezi zodpovědným užíváním metodologií vlastních empirickým vědám a dalších věd jako filosofie, teologie jakož i samotné víry, která pozvedá člověka až k tajemství, které transcenduje přirozenost a lidskou inteligenci. Víra nemá strach z rozumu; naopak, hledá jej a důvěřuje mu, protože „jak světlo rozumu tak světlo víry mají původ v Bohu“,[190] nemohou si protiřečit. Evangelizace je pozorná vůči vědeckému pokroku, aby jej osvěcovala světlem víry a přirozeného zákona a aby vždycky respektoval centrální postavení a nejvyšší hodnotu člověka ve všech fázích jeho života. Celá společnost může být obohacena tímto dialogem, který otevírá nové horizonty myšlení a rozšiřuje možnosti rozumu. Také toto je cesta harmonie a mírumilovnosti.

243. Církev neusiluje o zastavení podivuhodného pokroku věd. Naopak raduje se a dokonce se těší z enormního potenciálu, který Bůh dal lidské mysli. Když vědecký pokrok setrvávající s akademickou přesností na poli svého specifického předmětu ozřejmí určitý závěr, který rozum nemůže popřít, víra mu neprotiřečí. Tím méně si pak věřící mohou nárokovat, aby nějaké jim milé vědecké mínění, které navíc nebylo dostatečně prokázáno, nabylo váhy věroučného dogmatu. V některých případech však někteří vědci překračují formální předmět svojí discipliny a posunují svá tvrzení či závěry mimo vlastní vědecké pole. V takovém případě nenabízejí rozum, nýbrž určitou ideologii, která uzavírá cestu autentickému, mírumilovnému a plodnému dialogu.

Ekumenický dialog

244. Ekumenické nasazení odpovídá na modlitbu Pána Ježíše, který žádá, aby „všichni byli jedno“ (Jan 17,21). Věrohodnost křesťanské zvěsti by byla mnohem větší, kdyby křesťané překonali svoje rozdělení a církev realizovala „plnost katolicity jí vlastní v těch synech, kteří jsou k ní sice křtem přidruženi, ale jsou odloučeni od plného společenství s ní“.[191] Musíme si neustále připomínat, že jsme poutníci a putujeme společně. Za tímto účelem je třeba svěřit srdce druhovi na cestě bez podezírání a hledět především na to, co hledáme: pokoj ve tváři jediného Boha. Svěřit se druhému je cosi řemeslného, pokoj je řemeslo. Ježíš nám řekl: „Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9). V tomto nasazení se i mezi námi naplňuje starozákonní proroctví: „Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“ (Iz 2,4).

245. V tomto světle je ekumenismus přínosem k jednotě lidské rodiny. Účast konstantinopolského patriarchy, Jeho Svatosti Bartoloměje I., a canterburského arcibiskupa, Jeho Milosti Rowana Douglese Williamse[192] na biskupském synodu byla autentickým Božím darem a cenným křesťanským svědectvím.

246. Vzhledem k vážnému rozdělení křesťanů, které je opakem svědectví, se hledání cest k jednotě stává naléhavým zejména v Asii a Africe. Misionáři na oněch kontinentech opakovaně zmiňují kritiky, námitky a výsměch, kterého se jim dostává kvůli pohoršení rozdělených křesťanů. Pokud se soustředíme na přesvědčení, která nás spojují, a připomeneme si princip hierarchie pravd, budeme moci svižně kráčet k novým společným formám zvěstování, služby a svědectví. Nezměrné množství těch, kteří nepřijali zvěst Ježíše Krista, nás nemůže nechat lhostejnými. Úsilí o jednotu, která usnadňuje přijetí Ježíše Krista, proto přestává být pouhou diplomacií či vynucenou aktivitou a přetváří se na život, který je neoddělitelný od evangelizace. Rozdělení mezi křesťany v zemích, které jsou zraněny násilím, přidává další násilí ze strany těch, kteří by měli být aktivním kvasem pokoje. Věci, které nás spojují, jsou moc a moc cenné! A pokud opravdu věříme ve svobodné a velkodušné působení Ducha, kolik jen věcí se můžeme učit jedni od druhých! Nejde jen o to získat informace o druhých, abychom se lépe poznali, ale o shromáždění toho, co do druhých zasel Duch, jakožto daru, který je určen také nám. Například v dialogu s našimi pravoslavnými bratry máme my katolíci možnost se naučit něco o významu biskupské kolegiality a jejich synodální zkušenosti. Skrze výměnu darů nás může Duch stále více přivádět k pravdě a dobru.

Vztahy s židovstvím

247. Velmi specifický pohled je určen židovskému lidu, jehož Smlouva s Bohem nikdy nebyla odvolána, protože „když Bůh někomu něco daruje, je to neodvolatelné“ (Řím 11,29). Církev, která s židovstvím sdílí důležitou část Písma svatého, považuje lid Smlouvy a jeho víru za posvátný kořen vlastní křesťanské identity (srov. Řím 11,16-18). Jako křesťané nemůžeme židovství považovat za cizí náboženství, ani zahrnovat židy mezi ty, kteří jsou voláni k tomu, aby opustili modly a obrátili se k pravému Bohu (srov. 1 Sol 1,9). Věříme spolu s nimi v jediného Boha, který působí v dějinách, a spolu s nimi přijímáme společné zjevené Slovo.

248. Dialog a přátelství se syny Izraele jsou součástí života Ježíšových učedníků. Sympatie, které se vyvinuly, nás vedou k upřímné a hořké lítosti nad úděsným pronásledováním, kterému byli vystaveni, zejména tomu, kterého se účastní či účastnili křesťané.

249. Bůh nadále působí v lidu Staré Smlouvy a dává zrod pokladům moudrosti, které plynou z jeho setkání s božským Slovem. Proto se také církev obohacuje, když sbírá hodnoty židovství. I když jsou některá křesťanská přesvědčení pro židovství nepřijatelná a církev se nemůže zřeknout hlásání Ježíše jakožto Pána a Mesiáše, existuje bohatá komplementarita, která nám dovoluje číst společně texty hebrejské Bible a vzájemně si pomáhat při odhalování bohatství Slova, jakož i sdílet mnohá etická přesvědčení a společnou starost o spravedlnost a rozvoj národů.

Mezináboženský dialog

250. Postoj otevřenosti v pravdě a v lásce musí charakterizovat dialog s věřícími nekřesťanských náboženství, navzdory různým překážkám a obtížím, zejména fundamentalismům na obou stranách. Tento mezináboženský dialog je nezbytnou podmínkou pro mír ve světě, a proto je povinností pro křesťany, jakož i pro ostatní náboženské komunity. Tento dialog je v první řadě místem rozhovoru o lidském životě nebo jednoduše, jak navrhují indičtí biskupové: „postojem otevřenosti k nekřesťanům sdílením jejich radostí a jejich bolestí.“[193] Tak se naučíme přijímat druhé v jejich odlišné existenci, odlišném myšlení a vyjadřování. Touto metodou budeme moci společně přijmout povinnost sloužit spravedlnosti a pokoji, což by mělo být základním měřítkem jakékoli výměny. Dialog, ve kterém se hledá sociální smír a spravedlnost, nehledě na jeho čistě pragmatický aspekt, je sám o sobě etickým úsilím, které vytváří nové sociální podmínky. Snahy o nějaké specifické téma se mohou proměnit na proces, ve kterém obě strany nasloucháním druhého dosahují očištění i obohacení. Proto i tyto snahy mohou vyjadřovat lásku k pravdě.

251. V tomto vždy milém a srdečném dialogu netřeba nikdy přehlížet bytostné pouto mezi dialogem a zvěstí, které přivádí církev k udržování a zintenzivňování vztahů s nekřesťany.[194] Smířlivý synkretismus by v posledku byl totalitarismem těch, kteří se domnívají, že smiřují, když odhlížejí od hodnot, které je přesahují a nad nimiž nemají moc. Pravá otevřenost implikuje pevné uchovávání svých nejhlubších přesvědčení ve zřetelné a radostné totožnosti, ale také přístupnost „chápat druhé… s vědomím, že dialog může každého obohatit“.[195] Neposlouží nám diplomatická otevřenost, která všemu přitakává ve snaze vyhnout se problémům, protože by to znamenalo oklamávat druhého a upírat mu dobro, které obdržel jako dar k velkorysému sdílení. Evangelizace a mezináboženský dialog si ani zdaleka neprotiřečí, podporují se a vzájemně se živí.[196]

252. V této době nabývá značné důležitosti vztah s věřícími islámu, dnes obzvláště přítomnými v mnoha zemích s křesťanskou tradicí, kde mohou svobodně pěstovat svůj náboženský kult a žít integrováni ve společnosti. Netřeba nikdy zapomínat, že ti, „kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, klaní se jako my jedinému a milosrdnému Bohu, který bude v poslední den lidi soudit“.[197] Posvátné spisy islámu uchovávají části křesťanského učení; Ježíš Kristus a Marie jsou předmětem hluboké úcty a je obdivuhodné vidět mladé i staré muslimy, muže i ženy, kteří jsou schopni denně věnovat čas modlitbě a věrně se účastnit svých náboženských obřadů. Zároveň jsou mnozí z nich hluboce přesvědčeni, že jejich život ve svém celku patří Bohu a je pro Něho. Uznávají také nezbytnost odpovědět Bohu etickým úsilím a milosrdenstvím vůči chudým.

253. Na podporu dialogu s islámem je nezbytná náležitá formace mluvčích, nejenom aby byli pevně a radostně zakořeněni ve své identitě, ale aby byli schopni uznat hodnoty druhých, rozumět starostem, které jsou v pozadí jejich žádostí, a poukazovat na společná přesvědčení. My křesťané bychom měli se sympatiemi přijímat islámské imigranty, kteří přicházejí do našich zemí, stejně jako doufáme a modlíme se, aby byli křesťané přijímáni a respektováni v zemích s islámskou tradicí. Modlím se a pokorně žádám tyto země, aby křesťanům zajistily svobodu, aby mohli slavit svůj náboženský kult a žít svoji víru, přičemž beru v úvahu svobodu, které se dostává věřícím islámu v západních zemích! Vzhledem k případům násilného fundamentalismu, které nám působí starosti, musí vést sympatie k autentickým věřícím islámu k vyhýbání se nevraživým generalizacím, protože pravý islám a náležitá interpretace koránu odporují každému násilí.

254. Nekřesťané z nezištné božské iniciativy a věrní svému svědomí mohou žít „ospravedlněni milostí Boží“[198] a tak být „přidruženi k velikonočnímu tajemství Ježíše Krista“.[199] Avšak z důvodů svátostné dimenze posvěcující milosti v nich božské působení vytváří určité prvky, rity a zvyky, které přibližují další lidi ke komunitní zkušenosti putování k Bohu.[200] Nemají význam a účinnost svátostí ustanovených Kristem, ale mohou být jakýmisi přívody, které vytváří tentýž Duch, aby vysvobodil nekřesťany z ateistického imanentismu a z pouze individuálních náboženských zkušeností. Tentýž Duch vzbuzuje na každém místě formy praktické moudrosti, které pomáhají snášet životní potíže a žít více v pokoji a harmonii. Také my křesťané můžeme mít užitek z tohoto bohatství konsolidovaného v průběhu staletí, které nám může pomoci lépe žít naše vlastní přesvědčení.

Sociální dialog v kontextu náboženské svobody

255. Synodní otcové připomněli důležitost respektování náboženské svobody považované za základní lidské právo.[201] Zahrnuje „svobodu zvolit si náboženství, považované za pravdivé, a veřejně projevovat svoji víru“.[202] Zdravý pluralismus, který opravdu respektuje druhé a hodnoty jako takové, neimplikuje privatizaci náboženského vyznání ve snaze jej omezit na ztišení a přítmí individuálního svědomí nebo jej odsunout stranou do zavřených kostelů, synagog a mešit. V posledku by vlastně šlo o novou formu diskriminace a autoritářství. Náležitý respekt vůči menšinám agnostiků či nevěřících nesmí být svévolně vnucován a umlčovat tak přesvědčení většiny věřících anebo ignorovat bohatství náboženských tradic. To by v dlouhodobé perspektivě podněcovalo spíše zášť než toleranci a pokoj.

256. Položíme-li si otázku ohledně veřejného vlivu náboženství, je třeba rozlišovat různé způsoby jeho prožívání. Jak intelektuálové, tak žurnalistické komentáře často upadají do hrubých a málo akademických generalizací, když mluví o vadách náboženství a mnohokrát nejsou schopni rozlišit, že všichni věřící – ani všichni náboženští představitelé – nejsou stejní. Někteří politici využívají tohoto zmatku k ospravedlnění diskriminačních opatření. Jindy se zase pohrdá spisy, které vznikly ve věřícím prostředí, a zapomíná se, že klasické náboženské texty mohou mít význam ve všech dobách, a že mají motivační moc, která vždy otevírá nové horizonty, podněcuje a rozšiřuje mysl i vnímavost. Bývají znevažovány úzkoprsostí racionalistických vizí. Je rozumné a inteligentní pokládat tyto spisy za tmářské jenom proto, že vznikly v kontextu náboženské víry? Nesou v sobě zásadně humanistické principy které mají racionální hodnotu, třebaže jsou proniknuty náboženskými symboly a naukami.

257. Jako věřící se cítíme nablízku také těm, kteří se nepokládají za součást žádné náboženské tradice, upřímně však hledají pravdu, dobrotu a krásu, jejichž maximální výraz a zdroj my nacházíme v Bohu. Vnímáme je jako cenné spojence v úsilí o obranu lidské důstojnosti, při vytváření mírumilovného soužití mezi národy a při ochraně stvoření. Zvláštní prostor patří takzvaným novým areopagům, jako je „nádvoří národů“, kde „věřící a nevěřící mohou vést dialog o zásadních tématech etiky, umění a vědy a při hledání transcedence“.[203] Také toto je cesta pokoje pro náš raněný svět.

258. Počínaje některými sociálními tématy důležitými vzhledem k budoucnosti jsem se snažil ještě jednou poukázat na nevyhnutelnou sociální dimenzi evangelní zvěsti, abych všem křesťanům dodal odvahu manifestovat ji slovy, postoji i skutky.

DOKONČENÍ je ZDE

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.