Rádio Vaticana

Bůh Otec

6.8.2013

Cyklus reflexí nad Katechismem katolické církve

„Věřím v Boha Otce“ – vyslovujeme v úvodu vyznání víry. Proč Boha nazýváme svým „Otcem“? Katechismus nám říká, že ve Starém zákoně je Bůh nazýván Otcem, protože je stvořitelem světa a protože uzavřel smlouvu s Izraelem. Boží otcovství se tedy na jedné straně vyjadřuje jako prvotní zdroj a transcendentní autorita, na druhé straně jako láskyplná péče vůči lidem (srov. KKC 238-239).

Boha však nazýváme svým „Otcem“ především kvůli tomu, že nám jej takto zjevil Ježíš: „Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit (Mt 11,27).“ Ježíš nám zjevuje Boha, který je Otcem od věčnosti, a sebe jako Syna, od věčnosti Otcem zrozeného. Dále nám zjevuje Ducha svatého, zosobněnou věčnou lásku mezi Otcem a Synem.

Kromě toho nám Ježíš zjevuje, že boží otcovství vůči člověku nespočívá pouze v díle stvoření. Vyjadřuje se zejména příslibem „účasti na božské přirozenosti“ (2 P 1,4). Pozemský otec svému synu předává svou lidskou přirozenost. Věčný Otec chce, abychom měli účast na jeho božské přirozenosti. To je pro nás radostná zvěst. Svatý Pavel tvrdí, že jsme dostali ducha těch, kdo byli přijati za vlastní. „Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi,“ povolaní k účasti na jeho slávě (Řím 8,17).

Skutečnost Božího otcovství nemá nic do činění s mužským pohlavím. Bůh Otec není muž. Bůh je Bůh. Můžeme proto říci, že v jeho otcovství je také jeho mateřství. Jan Pavel II. uvádí při výkladu podobenství o marnotratném synu: „Milosrdný otec tohoto podobenství do sebe pojímá všechny rysy otcovství i mateřství a přesahuje je.“ Věčný Bůh je pramenem a počátkem veškerého ryzího otcovství a mateřství, které nalézáme ve stvoření.

Přeložila Jana Gruberová

Dariusz Kowalczyk SI