Rádio Vaticana

Žijeme jen jednou

12.10.2012

Homilie k 28. neděli v mezidobí

Velký úspěch slavily před lety memoáry Curda Jürgense; oblíbený německo-rakouský divadelní a filmový herec je vydal v r. 1975 u příležitosti svých šedesátých narozenin. Titul jeho autobiografie Sechzig Jahre und kein bißchen weise se dá přeložit jako Šedesátka na krku a ani špetka moudrosti. Přitom intelekt a chytrost autorovi nechyběly. Ovládal ono příslovečné savoir vivre (umění vychutnat si život) a mohl si to věru dovolit. Úspěch mu umožnil sídlit na nejkrásnějších místech zeměkoule. Podzim života trávil na francouzské riviéře. Měl všechno a přesto cítil, že postrádá něco podstatného – moudrost.

Člověk, o kterém čteme v 10. kapitole Markova evangelia, zaznamenal podobný životní pocit. I on měl vše, ale něco mu chybělo. A to „něco“ hledá u Ježíše: „Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu odpověděl: „[…] Znáš přikázání: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku...“ (Mk 10,17-30).

Bohatý člověk z evangelia by mohl být v dnešní době právě Curd Jürgens (1915–1982), s tím rozdílem, že pětkrát ženatý herec by sotva mohl namítat: „To všechno jsem zachovával od svého mládí!“ Muži to byli různí a žili v různých dobách, ale měli tutéž životní prioritu. Odpovídala životnímu krédu Oskara Wilda: „Mohu se zříci všeho, kromě luxusu.“ Boháč z evangelia sázel na morální normu – a myslel, že to stačí. Jakou „moudrost“ hledala filmová hvězda Curd Jürgens? Odpovídá nám autobiografií i stejnojmenným chansonem. Přiznává, že byl zajatcem své slávy, že se přetvařoval a zakrýval prohry pózou vítěze. Ani po několikanásobné operaci srdce se nezřekl svého požitkářského životního stylu. Přiznává, že žil tak, aby plnil stránky bulváru, celý život hnán obavou něco zmeškat. Doznává, že si stále na něco hrál. Nevěřil si, a ačkoliv chtěl už kolikrát odejít, zůstal na jevišti jen proto, že jej děsilo upadnout v zapomnění. Vyznává, že vrásky v jeho obličeji nevyjadřují zralost, a co je horší, že se nepoučil z chyb.

Hercovy confessiones pomáhají pochopit, proč ukazuje Ježíš jako cestu k věčnému životu chudobu. Chudobu jako schopnost vzdát se všeho, co nás svazuje a znemožňuje nám svobodně dýchat. Život věčný není ani životem bez zábran, ani úzkostným plněním normy, nýbrž kreativní svobodou. Je svobodou srdce opustit vlastní jistoty a opřít se pouze o Boha. Je otevřeností Božím vnuknutím a odvahou podle nich jednat. To však nechápou chytří, ale pouze „chudí v duchu“, a proto jejich je nebeské království.“ Morální hranice a výměra času, který nám jsou dány, nejsou omezením svobody, ale výzvou určit si pravou stupnici hodnot. Autor 90. Žalmu pochopil, že je to dar, a proto prosí: „Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce“.

Moudrost není srovnatelná s našimi úvahami či teologickými názory. Podřizuje se autoritě Božího slova a věří v jeho vlastní sílu proklestit si cestu až do nejhlubšího nitra člověka: „Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.“ (Žid4,12n).

Apoštol Petr to dobře ví a nesnaží se ani své myšlenky skrývat: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou,“ připomíná svému Mistru. Ten samozřejmě rozumí, že Petr se tím vlastně ptá: „Co za to?“ A ujišťuje: „Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný.“

„Žijeme jen jednou!“ tak se ospravedlňují ti, co si chtějí co nejvíc užít. Mají pravdu. Ano, žijeme jen jednou. Ale právě proto záleží na tom – jak? V těchto dnech probíhá blahořečení ćtrnácti pražských františkánských mučedníků zavražděných roku 1611 u Panny Marie Sněžné. Podali svědectví pravé svobody a vrcholu moudrosti: umět žít – a umět umírat.

Richard Čemus