Rádio Vaticana

O pokušení rezignovat na rozum

22.7.2012

Poslední tři století je člověk vystavován na různých úrovních a v odlišných oblastech své existence kolektivnímu a záludnému pokušení zvláštního duchovního proudu, který se sám kdysi označil za osvícenství. Nezdá se ovšem, že by toto pokušení postupem doby sláblo. Zmíněný duchovní proud, který se odvolává k náboženskému symbolu světla a současně pohrdá náboženstvím zvláště křesťanským, v sobě skrývá výjimečně hluboký a živý rozpor. V minulém století přinesl plody běsů a hrůz, které dějiny do té doby nezažily. Mělo by to vést k důkladné reflexi, ke které prakticky na žádné půdě nikdy opravdu nedošlo.

Z minulého století je však dobře známo, že nejen mračící se, ale i usmívající se politikové mohou být zrůdami, které páchají obludné zločiny. Současnost naznačuje, že nacismus a komunismus nemusejí být jedinými, ba ani posledními plody zmíněného duchovního proudu, nýbrž jen odrůdami jediné – hříchy „pěstěné“ – existenciální vzpoury.

Právě reflexe lidských dějin zejména těch nedávných z hlediska křesťanské víry představuje jeden z největších deficitů moderní, zvláště pokoncilní teologie. Tento nedostatek vytváří obrovský prostor pokušení ke schizofrennímu čili sekularizovanému vnímání světových dějin. Věřící křesťan je proto stále méně schopen spatřovat dějiny spásy v dějinách, které prožívá, protože už namnoze ztratil ze zřetele jejich dramatický a v jistém smyslu konstitutivní prvek. A ten je těsně spjat s původcem hříchu, tedy Satanem, Světlonošem či Luciferem, jak bývá nazývána tato bytost neuchopitelná lidským rozumem. Netřeba jistě přehánět, ale pár kapitol z démonologie není na škodu ani v době letních dovolených. Nahlédnutí do těchto vytržených stránek teologie, stejně jako třeba účast na skutečném exorcismu, může kupodivu pomoci k radostnější a pevnější víře.

Existence Satana stejně jako ostatních andělů, včetně těch poctivých, není - narozdíl od existence Boha Stvořitele, jak učí samotná Bible - rozumem dokazatelná. Lze se ptát, zda je tento rozdíl výhodou či nevýhodou? Záleží jak kdy a jak pro koho, neboť také kolem tohoto rozdílu se točí drama lidských dějin.

Nedokazatelnost existence přičítají dnes někteří teologové samotnému Bohu. Zdá se to podružné, ale může to být na pováženou. Lze se totiž ptát, zda si – bezděčně - nepletou Boha Stvořitele s oním andělem, který chce být jako Bůh či spíše lepším než Bůh? Tato otázka by měla zneklidňovat. Bible totiž naopak učí, že Bůh stvořil člověka tak, aby Jej svým rozumem mohl s jistotou poznat, což ostatně úzce a překvapivě souvisí s pokorou Boha. Na druhé straně Satan jakoby považoval nedokazatelnost své existence za důkaz své vlastní „dobroty“, o kterou se „rád“ dělí. Ani v nejmenším se přitom nepokládá za pyšného, protože kdo ví, zda zosobněná pýcha vůbec existuje, a není se tedy ani čeho obávat… A tak by bylo možné pokračovat.

Satan je bytost, která se rozhodla vzepřít se svému Stvořiteli, či přesněji, odmítnout vlastní darovanou existenci, i když věděla, že tím nezvratně nastupuje cestu k vlastnímu věčnému zklamání. Zcela iracionálně, nelogicky, si ďábel vlastní identitu zakládá na vlastním neúspěchu. Neznamená to však, že nemá inteligenci. Naopak, a to mnohem pronikavější než člověk, ale také naprosto zvrácenou, plnou nenávisti, jež se stala výhradní motivací jeho myšlení plodícího vždycky lež. Projevuje se to např. i tak, že dopřává triumfalistickou iluzi inteligence a moci nad sebou samým právě těm, které nenávidí. Činí se před nimi slabším a hloupějším, aby mohl člověka nakazit svou vlastní chorobou, která je příčinou jeho tragického údělu: pýchou.

Pouze Kristus přemohl tohoto Božího Odpůrce. Člověk se nemůže pouštět do duelu s touto záhadnou bytostí, která člověka co do inteligence a cílevědomosti nezměrně převyšuje.

Právě proto je pokušení nasládlé pýchy, slibující jakési revoluční porozumění, pokušením rezignace na vlastní lidský rozum. Projevuje se to v kultuře, ekonomice i politice. Globální sjednocování tak může být záminkou rozkladu lidské pospolitosti, jež vyrůstá ze stvoření člověka jediným Bohem. Paradoxně se tak také stále více ukazuje, že lidský rozum je konzervován jedině milostí víry ve vtěleného Stvořitele a Pána dějin. V kultuře, kde je podáváno vraždění jako zábava, v ekonomice, kde je zpupnost vydávána za objektivní zákonitost, a v politice, kde se verbální balamucení nazývá demokracií, buduje se něco velice podivného.

Relativismus všeho druhu není náhodným, ani přirozeným vývojovým stadiem člověka, nýbrž projevem nadlidské duchovní nenávisti vůči lidskému rozumu, lidství i lidstvu jako takovému. Podlehnout lze různými způsoby. Po dobrém nebo po zlém.

Ústředním terčem této nenávisti je ovšem Kristova církev, která jakožto jediná pozemská instituce bojuje proti nepříteli lidské přirozenosti. Kristův příslib, že „ji pekelné mocnosti nepřemohou“ (Mt 16, 18), je třeba rozjímat pozorně, zvláště v souvislosti s Ježíšovými předpověďmi o Jeho zavržení, utrpení, zabití a zmrtvýchvstání (srov. Mk 8,31-33).

Nepředstavitelnost určitých událostí není důkazem toho, že nejsou v Božím plánu.

Milan Glaser