Rádio Vaticana

Ohlasy místních na návštěvu Benedikta XVI. v Emilia Romagna

26.6.2012

O reakcích obyvatel na papežovu promluvu referuje z regionu, kde patnáct tisíc obytných jednotek stále zůstává nepřístupných, korespondent Vatikánského rozhlasu Massimiliano Menichetti, který zaznamenal na místě mezi 2 tisíci přítomných:

„Nečekal jsem takové dojetí. Byl jsem proti papežově návštěvě, ale teď vidím, že mnoha lidem přinesla útěchu. Změnil jsem názor a jsem rád, že se uskutečnila“,

říká jeden z přítomných. K ceněným místům v promluvě Svatého otce patřila pasáž ze 46. Žalmu:

„Úryvek žalmu, který říká: Nebojíme se, i kdyby se kácela země, pociťuji nyní opravdověji. Ta slova jsem se mnohokrát modlil. Avšak v okamžiku, kdy se země chvěje, potřebuješ někoho, kdo ti potvrdí tvou cenu před božím zrakem. O slova Svatého otce projevilo velký zájem mnoho lidí, i nevěřících.“

Na dnešním setkání s Benediktem XVI. nechyběly malé děti. Jedna maminka vysvětluje, proč je navzdory horku do nejpostiženější obce – Rovereto di Novi – přivedla:

„Chtěla jsem, aby pocítily papežovu blízkost a aby nepochybovaly o Boží přítomnosti. To se totiž v takovýchto okamžicích může snadno stát. Přála jsem si, aby pocítily Pánovu lásku k nám.“

Svatý otec ve své promluvě hovořil o pokušeních, které se mohou zrodit v okamžicích slabosti nouze a vyzval k jejich trpělivému a důslednému odmítání:

„Papež poukázal na pokušení malomyslnosti, která je pravým opakem křesťanské naděje. Projev Svatého otce posílil mou víru. A na kolektivní úrovni jistě dodal naději do budoucnosti, která zahrnuje i naši každodennost. “

Svatý otec v průběhu dnešního dne pozdravil více než 120 obyvatel středoitalského regionu Emilia Romagna namísto plánovaných padesáti. Byli mezi nimi dobrovolníci civilní ochrany, rodiny, představitelé státní správy a samozřejmě kněží. Tedy ti, kolem kterých se po zemětřesení lidé v malých obcích spontánně sdružovali, jak naší rozhlasové stanici sdělil O. Massimo Dotti, rektor diecézního semináře v Carpi:

„Kněží byli významným vzorem obětavosti a starostlivosti o své komunity. Mnozí z nich ve svém stáří přišli o kostely, které udržovali jako rodinné klenoty. Cítí však, že jejich posláním je posilovat soudržnost společenství a že jsou ve všech ohledech pojítkem. Přátelské rozhovory i udílení svátostí, hlásání Slova i letní dětské tábory – to vše v obtížných podmínkách pokračuje a nezastavilo se. Z oratoří se stala stanová městečka, farní kuchyně nepřetržitě vaří. Lidé se instinktivně sjednotili kolem symbolu obce, kterým je kostel. Farnost se tak symbolicky, ale i reálně stává středem celého života – a to i občanského,“

rekapituluje situaci v postižených obcích O. Dotti.

Jana Gruberová