29.3.2012
Benedikt XVI. na Kubě
Skončila 23. zahraniční cesta Benedikta XVI. do Mexika a na Kubu. Nepřekvapilo, že se zájem médií soustředil hlavně na Kubu, ale pokud jde o ta česká, dalo by se logicky očekávat větší pochopení pro realitu reálného socialismu a roli, jakou v této realitě má katolická církev. Přirovnání z úterních Událostí na ČT1, kde o nejvyšších představitelích katolické církve a Kuby pravili, že „mají mnoho společného“, protože je „oběma přes 80 let“ a „snaží se o umírněné reformy, které zachrání, ale nezboří strukturu v jejímž čele stojí“ (Michal Kubal, Události ČT1, 27.3.), je přece jenom upřílišněné, zvláště pro našince, který totalitu pamatuje anebo si o ní alespoň něco přečetl.
Ne že by snad mělké a látané úsudky o poslání církve a papeže ve světských médiích věřícího překvapovaly, ale poukazovat na ně má smysl, protože si přitom lze uvědomit leccos, co může být užitečné nejenom pro věřícího. Tato mediální kreativita je spjata s nevšímavostí vůči tomu, co papež během svých veřejných vystoupeních říká. Zpravidla zůstávají stranou právě ty vybroušené a pronikavé myšlenky, v nichž spočívá originální přínos aktuálního pontifikátu. Pozornost je zaměřována přinejlepším na výpovědi okrajové či dekorativní. Zdá se jakoby bylo účelem ponechat vypnutou intelektuální vnímavost diváků, posluchačů či čtenářů, kteří jsou místo toho dopováni zábavnými pocity, které vyjadřují spíše zásadní nezájem o to, co papež ztělesňuje.
„Křesťanská víra neprosazuje iracionalitu“, ba dokonce: „Kdo jedná iracionálně, není Ježíšovým učedníkem“ - řekl Benedikt XVI. při mši na Havanském náměstí Revoluce (28.3.). Tato tvrzení - pro někoho možná překvapivá - nejsou namířena výhradně proti „marxistické ideologii, která - jak řekl Benedikt XVI. na tiskovce během letu do Mexika - neodpovídá realitě a nebuduje společnost“. Dotýkají se citelně také myšlenkového mainstreamu, který pohlíží na kubánský marxismus s opovržením a ze závětří, ale který zároveň vytváří „nebezpečné spojenectví mezi etickým relativismem a demokracií“, jež ohrožuje lidstvo novou diktaturou, jak na to upozornil již roku 1993 Jan Pavel II. v encyklice Veritatis splendor (č. 101).
Právě v homilii během bohoslužby slavené na náměstí „střeženém“ podobiznami „hrdinů“ Kubánské revoluce, podal papež pozoruhodný popis obou stále ještě aktuálních úskalí moderních - i politických - dějin lidské společnosti. Obě úzce souvisejí se vztahem k pravdě, která jedině osvobozuje, tedy se vztahem k Ježíši Kristu. Pouze Ten osvobozuje z otroctví, které kníže tohoto světa uvaluje na lidskou rasu zvnějšku i zvnitřku. Pouze tam, „kde je přítomen Kristus, člověk roste a nachází svoje svědomí,“ řekl Benedikt XVI. na Kubě.
Ve vztahu k této Pravdě představují iracionální fanatismus na jedné straně a skepticismus ironizující racionalitu na druhé ona úskalí, která číhají nejen na rovině politické, ale především psychologické, obecně lidské. Tyto krajní polohy spolu soupeří jenom zdánlivě. Ve skutečnosti jsou to krajní verze záhuby člověka. Jejich zdánlivá konkurence je jen dalším nástrojem nepřítele lidské přirozenosti, z jehož totalitního diktátu přišel člověka vysvobodit jeho Stvořitel a Pán. A toto osvobozování stále probíhá.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.