Rádio Vaticana

Ježíšovo mlčení

7.3.2012

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,

V sérii předešlých katechezí jsem hovořil o Ježíšově modlitbě a nechtěl bych tyto úvahy zakončit, aniž bych se krátce zastavil u tématu Ježíšova mlčení, které je ve vztahu k Bohu velmi důležité. V posynodální apoštolské exhortaci Verbum Domini jsem poukázal na roli, jakou má mlčení v Ježíšově životě, zejména na Golgotě: „Jsme zde postaveni tváří v tvář «zvěsti o Kříži» (1 Kor 1,18). Slovo oněmí, stává se smrtelným mlčením, protože se „vyslovilo“ až k mlčení, když nezamlčelo nic z toho, co mělo sdělit“ (č.12). Tváří v tvář tomuto tajemství svatý Maxim Vyznavač klade do úst Matky Boží následující vyjádření: „Beze slova zůstalo Otcovo Slovo, které učinilo každého tvora, jenž mluví; bez života jsou zavřené oči toho, na jehož slovo a na jehož pokyn se dává do pohybu vše, co má život“ (La vita di Maria, č.89: Testi mariani del primo millenio, 2, Roma 1989, str. 253).

Kristův kříž neukazuje Ježíšovo mlčení jenom jako poslední Otcovo Slovo, ale zjevuje také, že Bůh skrze mlčení mluví: „Mlčení Boha, zkušenost, že Všemohoucí a Otec je daleko, je rozhodující etapou na pozemské cestě Božího Syna, vtěleného Slova. Visící na dřevě kříže naříkal nad bolestí, kterou mu působilo toto mlčení: «Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?» (Mk 15,34; Mt 27,46). Na cestě v poslušnosti až k poslednímu životnímu vydechnutí, v temnotě smrti, Ježíš vzýval Otce: «Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha» (Lk 23,46)“ (Verbum Domini, 21). Ježíšova zkušenost na kříži zjevuje hloubku situace modlícího se člověka a vrchol modlitby. Poté co vyslechneme a rozpoznáme Boží Slovo, musíme se vyrovnat také s mlčením Boha, důležitým vyjádřením samého Božího Slova. Dynamika slova a mlčení poznamenává Ježíšovu modlitbu v celém Jeho životě, zejména na kříži. A týká se také našeho života ve dvojím směru.

První se týká přijetí Božího Slova. Vnitřní i vnější ztišení je nezbytné, aby toto slovo mohlo být slyšeno. Tento bod je v této době pro nás obzvláště obtížný. Naše doba totiž neusnadňuje usebranost, ba dokonce se někdy zdá, že vládne jakýsi strach odtrhnout se byť jen na okamžik od proudu slov a obrazů, jež pronikají a vyplňují naše dny. Proto jsem v již zmíněné exhortaci Verbum Domini připomněl nezbytnost výchovy k hodnotě ticha: „Znovuobjevit centrální místo Božího slova v životě církve znamená také znovuobjevit smysl usebrání a vnitřního klidu. Velká patristická tradice nás učí, že Kristova tajemství jsou vázána na ticho a jen v tichu může Slovo nalézt v nás svůj příbytek, jak se stalo v Marii, která je neoddělitelně ženou slova a ticha“ (č.66). Tento princip, že totiž bez ticha není slyšet, nenaslouchá se a nepřijímá se slovo, tento princip platí především pro osobní modlitbu, ale také pro naše liturgie. Pro usnadnění autentického naslouchání je třeba, aby liturgie zahrnovaly časté chvíle ticha a nonverbálního přijímání. Stále platí postřeh svatého Augustina: Verbo crescente, verba deficient - «Boží Slovo sílí, když lidská slova slábnou» (srov. Sermo 288,5; Sermo 120,2). Evangelia často představují Ježíše zejména ve chvíli zásadních rozhodnutí, jak odchází sám do ústraní, pryč od zástupů i od učedníků, aby se v tichu modlil, aby vyhloubil v nás samotných vnitřní prostor, umožnil přebývat Bohu v nás, aby Jeho slovo zůstávalo v nás, aby láska k Němu zapustila kořeny v naší mysli i v našem srdci a oduševňovala náš život. To je tedy ten první směr: znovu si osvojit ticho otevřenosti k naslouchání, které nás otevírá vůči druhému, vůči Božímu slovu.

Je tu však také druhá, důležitá souvislost mezi ztišením a modlitbou. Nejde jenom o naše mlčení, abychom se disponovali k naslouchání Božího slova; často se v naší modlitbě ocitáme před mlčením Boha, zakoušíme pocit opuštěnosti, zdá se nám, že nás Bůh neslyší a neodpovídá nám. Mlčení Boha, ke kterému došlo u Ježíše, však neznamená absenci Boha. Křesťan dobře ví, že Pán je přítomen a naslouchá i v temnotě bolesti, odmítnutí a osamocení. Ježíš ujišťuje učedníky a každého z nás, že Bůh dobře zná naše potřeby v kterémkoli okamžiku našeho života a svoje učedníky učí: „Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte“ (Mt 6,7-8). Pozorné, tiché a otevřené srdce je důležitější než mnoho slov. Bůh nás zná zevnitř více než my sami a má nás rád. Stačí, že to víme. V Bibli vystupuje v této souvislosti obzvlášť významná zkušenost Joba. Tento muž během krátké doby ztrácí všechno: příbuzné, majetek, přátele a zdraví. Zdá se, že Bůh k němu zaujal postoj lhostejnosti a naprostého nezájmu. Přece však Job k Bohu mluví a volá k Němu v modlitbě. Navzdory všemu si uchovává nedotčenou víru a nakonec objevuje hodnotu svojí zkušenosti i Božího mlčení. A na závěr se obrací ke Stvořiteli slovy: „Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči“ (Job 42,5). My všichni známe Boha jakoby z doslechu a čím více se otevíráme Jeho mlčení i svému mlčení, tím reálněji Jej poznáváme. Tato mezní důvěra, která se otevírá hlubokému setkání s Bohem, uzrává v mlčení. Svatý František Xaverský se modlil k Pánu: mám tě rád nikoli proto, že mi můžeš darovat ráj nebo mne odsoudit do pekla, nýbrž proto, že jsi můj Bůh. Mám Tě rád, protože jsi.

Blížíme se k závěru úvah o Ježíšově modlitbě a v mysli se vybavují některá poučení z Katechismu katolické církve, kde se říká: „Drama modlitby se nám plně zjevuje ve Slově, které se stalo tělem a přebývá mezi námi. Snažit se pochopit jeho modlitbu prostřednictvím toho, co nám o ní v evangeliu říkají jeho svědkové, znamená přiblížit se k svatému Pánu Ježíši jako k hořícímu keři: nejprve nazírat, jak se modlí, pak naslouchat, jak nás učí modlit se, abychom nakonec poznali, jak vyslýchá naši modlitbu“ (č.2598). A jak nás Ježíš učí se modlit? V Kompendiu Katechismu katolické církve nacházíme jasnou odpověď: „Ježíš nás učí modlit se nejen tím, že nás učí modlitbu Otče náš, ale i příkladem vlastní modlitby, Tímto způsobem nám kromě obsahu ukazuje předpoklady opravdové modlitby: čisté srdce, které hledá nebeské království a odpouští nepřátelům; synovskou důvěru a odvahu, která se povznáší nad to, co cítíme a chápeme; bdělost, která chrání učedníka před pokušením“ (č.544).

Procházením evangelií jsme zjistili, že Pán je v naší modlitbě partnerem, přítelem, svědkem a učitelem. V Ježíši se zjevuje novost našeho dialogu s Bohem: synovská modlitba, kterou Otec od svých dětí očekává. Od Ježíše se učíme, jak nám neustálá modlitba pomáhá interpretovat vlastní život, uskutečňovat svoje rozhodnutí, rozpoznávat a přijímat svoje poslání, objevovat talenty, které nám Bůh dal a denně plnit jeho vůli, která je jedinou cestou k uskutečnění naší existence.

Nám, kteří si často děláme starosti s účinností a konkrétními výsledky, kterých dosahujeme, ukazuje Ježíšova modlitba, že máme zapotřebí se zastavit, prožívat chvíle důvěrnosti s Bohem, „odtrhnout se“ od každodenního lomozu a naslouchat, jít ke „kořeni“, který nese a oživuje. Jedním z nejkrásnějších momentů Ježíšovy modlitby je právě ten, kdy zaujímá postoj k nemocím, nepohodlí a omezením těch, kteří Jej prosí, obrací se modlitbou ke svému Otci a učí tak svoje okolí, kde je zapotřebí hledat pramen naděje a spásy. Dojemným příkladem toho je už dříve zmíněná Ježíšova modlitba u Lazarova hrobu. Evangelista Jan vypráví: „Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: «Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu. který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.» Po těch slovech zavolal mocným hlasem: «Lazare, pojď ven!»“ (Jan 11,41-43). Avšak nejvznešenější hloubku v modlitbě k Otci dosahuje Ježíš ve chvíli umučení a smrti, když pronáší ono extrémní přitakání Božímu plánu a ukazuje, jak lidská vůle dochází svého naplnění v úplném přilnutí k Boží vůli a nikoli v jejím protikladu. Do Ježíšovy modlitby, „do výkřiku vtěleného Slova se slévají úzkosti lidstva všech dob podrobeného hříchu a smrti, všechny prosby a přímluvy dějin spásy. A hle, Otec je přijímá a proti veškeré naději je vyslyší tím, že vzkřísí svého Syna. Tak se naplňuje a dokonává drama modlitby v uskutečňování plánu stvoření a spásy“ (KKC, 2606). Drazí bratři a sestry, prosme s důvěrou Pána, abychom prožívali svoji synovskou modlitbu a denně se učili od Jednorozeného Syna, jenž se stal pro nás člověkem, jak se my máme obracet k Bohu. Slova svatého Pavla o křesťanském životě všeobecně, platí také pro naši modlitbu: „A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,38-39).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV