21.12.2011 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,

Jsem rád, že se s vámi mohu setkat na této generální audienci, která těsně předchází slavnosti Narození Páně. V těchto dnech splývá všem ze rtů přání „požehnané Vánoce!“. Přičiňme se o to, aby výměna vánočních blahopřání neztrácela ani v nynější společnosti svůj hluboce náboženský obsah, slavnost nebyla pohlcena vnějšími aspekty a dokázala udeřit na správnou strunu. Vnější znamení jsou zajisté krásná a důležitá, pokud neodvádějí naši pozornost a pomáhají nám prožít Vánoce v jejich nejopravdovějším, tedy posvátném a křesťanském smyslu, aby i naše radost nebyla povrchní, nýbrž hluboká.

Vánoční liturgie církve nás uvádí do velkého tajemství Vtělení. Vánoce totiž nejsou pouhé Ježíšovy narozeniny, i když také. Jsou něčím víc: slavením tajemství, které poznamenalo a nadále poznamenává dějiny člověka – Bůh sám přišel přebývat mezi nás (srov. Jan 1,14) a stal se jedním z nás; tajemství, které konkrétně žijeme v liturgii, zvláště ve mši svaté. Někdo by se mohl zeptat: jak mohu nyní prožít tuto tolik časově vzdálenou událost? Jak se mohu plodně podílet na narození Božího Syna, ke kterému došlo před více než dvěma tisíci roky? Při půlnoční mši svaté budeme opakovat tuto antifonu responsoriální žalmu: „Dnes se nám narodil Spasitel“. Příslovce času „dnes“ se během Vánočních svátků několikrát opakuje. Vztahuje se k události Ježíšova narození a ke spáse, kterou přináší Vtělení Božího Syna. V liturgii tato událost překračuje meze prostoru a času a stává se aktuální, přítomnou. Její účinek trvá, třebaže dny, roky a staletí plynou. Liturgie, která praví, že se Ježíš narodil „dnes“, nevyslovuje větu zbavenou smyslu, nýbrž zdůrazňuje, že toto Narození prostupuje celými dějinami a zůstává i dnes realitou, které se můžeme dobrat právě v liturgii. Slavení vánoční liturgie obnovuje ve věřících jistotu, že Bůh je s námi přítomen reálně, „tělesně“ a nikoli jenom vzdáleně. A třebaže je u Otce, zůstává nám nablízku. Bůh se v onom dítěti narozeném v Betlémě přiblížil člověku a my se s Ním můžeme setkat nyní, v „dnešku“, který nepomíjí.

Rád bych tento bod zdůraznil, protože soudobý „smyslový“, empirický člověk stále namáhavěji objevuje tyto horizonty a vstupuje do Božího světa. Vykoupení lidstva nastává v určitém přesném a identifikovatelném historickém okamžiku: v události Ježíše Nazaretského. Ježíš je však Božím Synem, je Bohem samotným, který nejenom k člověku mluvil, činil před ním divy, vedl jej celými dějinami spásy, ale stal se člověkem a zůstává člověkem. Věčný vstoupil do omezení času a prostoru, aby „dnes“ umožnil setkat se s Ním. Liturgické vánoční texty nám pomáhají chápat, že události spásy, kterou přinesl Kristus, jsou neustále aktuální, týkají se každého člověka a všech lidí. Když v liturgickém slavení slyšíme a pronášíme slova „dnes se nám narodil Spasitel“, nevyslovujeme prázdnou konvenční větu, nýbrž máme na mysli, že Bůh nabízí „dnes“, nyní, mně a každému z nás možnost uznat jej a přijmout jako to učinili pastýři v Betlémě, aby se narodil také v našem životě a svou milostí, svou přítomností jej obnovil, osvítil, přetvořil.

Vánoce jsou tedy účinnou událostí, když připomínají Ježíšovo narození v těle z Panny Marie, a četné liturgické texty nám představují tu či onu epizodu. Papež svatý Lev Veliký představuje hluboký smysl Vánočních svátků, když říká: „Radujme se v Pánu, moji drazí, a otevřeme své srdce nejčistší radosti, protože nastal den, který je pro nás novým vykoupením, starodávnou přípravou a věčným štěstím. Obnovuje se tak pro nás roční cyklus vznešeného tajemství naší spásy, která je přislíbena na počátku, naplněna na konci časů a předurčena k trvání, jež nebude mít konce“ (Sermo 22, In Nativitate Domini, 2,1). Svatý Lev Veliký pak v jedné z dalších svých vánočních homilií praví: „Dnes se původce světa narodil z panenského lůna. Ten který učinil všechno, stal se synem ženy, kterou sám stvořil. Slovo Boží se dnes odělo tělem, nebylo až dosud viditelné lidským okem a zjevně se stalo také hmatatelným. Pastýři dnes uslyšeli od andělů, že se narodil Spasitel v podstatě našeho těla a naší duše“ (Sermo 26, In Nativitate Domini, 6,1).

Je tu ještě další aspekt, u něhož bych se chtěl krátce pozastavit. Betlémská událost musí být chápána ve světle Velikonočního tajemství. Obojí je součástí jediného díla spásy: Vánoce a Velikonoce jsou svátky vykoupení. Velikonoce oslavují spásu jako vítězství nad hříchem a smrtí, označují finální moment, v němž sláva Bohočlověka září jako denní světlo. Vánoce oslavují vstup Boha do dějin, když se stal člověkem, aby člověka přivedl k Bohu; označují takříkajíc počáteční moment úsvitu. A právě jako úsvit předchází a předjímá denního světlo, tak také Vánoce už oznamují Kříž a slávu Zmrtvýchvstání. Také obě roční období, do nichž spadají tyto velké slavnosti, mohou v některých oblastech světa pomoci porozumět tomuto aspektu. Zatímco Velikonoce připadají na začátek jara, kdy slunce přemáhá neprostupné a mrazivé mlhy a obnovuje tvář země, Vánoce připadají na začátek zimy, kdy světlo a teplo slunce ještě nedovede probudit přírodu, proniknutou chladem, pod jehož příkrovem však pulsuje život a chystá vítězství slunce a tepla.

Otcové církve vykládali narození Krista ve světle celého díla vykoupení, které nachází svůj vrchol ve Velikonočním tajemství. Vtělení Božího Syna je nejenom počátkem a podmínkou spásy, ale také samotnou přítomností tajemství naší spásy: Bůh se stává člověkem, narodí se jako dítě stejně jako my, bere na sebe naše tělo, aby přemohl smrt a hřích. Dva významné texty svatého Basila to dobře ilustrují. Svatý Basil věřícím říkal: „Bůh přijímá tělo právě proto, aby potřel smrt, která je v něm skryta. Jako protilék anuluje účinky jedu a jako temnoty, jež se rozplynou denním světlem, tak byla smrt, vládnoucí nad lidskou přirozeností, zničena Boží přítomností. A jako led zůstává pevný, dokud trvá noc a kralují temnoty, ale ihned se rozplyne ve slunečním svitu, tak smrt, která kralovala až do příchodu Krista, byla „navždy zničena“ (1 Kor 15,54) poté, co se ukázala milost Boha Spasitele a vzešlo slunce spravedlnosti, protože se nesnesla s Životem“ (Homilie o narození Krista, 2). A opět svatý Basil v jiném textu pronáší tuto výzvu: „Oslavujeme spásu světa, narození lidského rodu. Dnes byla odčiněna Adamova vina. Už nemusíme říkat «prach jsi a v prach se obrátíš» (Gn 3,19), ale ve spojení s tím, který přišel z nebe, budeš do nebe přijat“ (Homilie o Narození Krista, 6).

O Vánocích potkáváme něhu a lásku Boží, která se sklání k našim omezením, k našim slabostem, nad našimi hříchy a sestupuje až k nám. Svatý Pavel praví, že „ačkoli má božskou přirozenost… sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí“ (Flp 2,6-7). Hleďme k Betlémské jeskyni: Bůh se sklání až dolů, aby byl položen do jeslí, které jsou již předzvěstí utrpení. Vrchol dějin lásky mezi Bohem a člověkem se vypíná mezi betlémskými jesličkami a jeruzalémským hrobem.

Drazí bratři a sestry, prožijme s radostí blížící se Vánoce. Prožijme tuto podivuhodnou událost, kdy se Boží Syn „dnes“ opět zrodí. Bůh je opravdu nablízku každému z nás a chce se s námi setkat, chce nás přivést k Sobě. Bůh je pravé světlo, které svítí a zahání temnoty, které obestírají náš život a lidstvo. Prožijme Narození Páně rozjímáním nezměrné lásky Boha, který nás pozvedl k Sobě skrze tajemství vtělení, utrpení, smrti a zmrtvýchvstání svého Syna, poněvadž – jak praví svatý Augustin – „v Kristu má božství Jednorozeného účast na naší smrtelnosti, abychom my měli účast na Jeho nesmrtelnosti“ (Epistola 187, 6 20). Rozjímejme a prožijme toto tajemství zejména ve slavení eucharistie, jež je středem Vánoc; tam se reálně zpřítomňuje Ježíš, pravý chléb, který sestoupil z nebe, pravý Beránek, obětovaný pro naši spásu.

Přeji vám všem a vašim rodinám, abyste oslavili opravdu křesťanské Vánoce, aby i výměna blahopřání v onen den byla výrazem radosti z poznání, že Bůh je nám nablízku a spolu s námi chce jít cestou života.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.