15.12.2011 

Homilie Benedikta XVI. na nešporách s akademickou obcí, baz. sv. Petra

„Bratři, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán“ (Jak 5,7).

Těmito slovy vyjadřuje apoštol Jakub vnitřní postoj přípravy ke slyšení a přijetí nové zvěsti o narození Vykupitele v betlémské jeskyni, nevýslovného tajemství světla, lásky a milosti. Jsem rád drazí studenti Říma, že vás s vašimi tužbami, očekáváními a starostmi mohu srdečně pozdravit na tomto našem tradičním předvánočním setkání a zdravím také vaše akademické společenství, která reprezentujete. Děkuji panu rektorovi, prof. Massimo Egidam, za jeho laskavá slova na uvítanou, kterými naznačil delikátní poslání univerzitního profesora. Srdečně zdravím ministra univerzitního školství, prof. Francesca Profuma, a představitele různých akademických obcí.

Drazí přátelé, svatý Jakub vybízí k napodobování rolníka, který „čeká na drahocennou úrodu“ (Jak 5,7). Vám, kteří žijete uprostřed kulturního a sociálního prostředí naší doby, osvojujete si nové a stále rafinovanější technologie a jste průkopníky někdy strhujícího dějinného dynamismu může vám výzva apoštola Jakuba připadat jako anachronismus, jakoby byla výzvou k odchodu z dějin a popřením touhy vidět plody vlastní práce, vašeho studia. Je tomu opravdu tak? Patří pobídka k čekání na Boha skutečně mimo čas? A můžeme se tázat ještě radikálněji: co znamenají pro mne Vánoce; mají opravdu smysl pro můj život a pro budování společnosti? V naší době žije mnoho lidí, zejména ti, s nimiž se potkáváte v univerzitních aulách a kteří propůjčují hlas otázce, zda máme čekat něco nebo někoho, zda máme očekávat jiného Mesiáše, nějakého jiného boha; zda má cenu důvěřovat onomu Dítěti, které ve Vánoční noci nalezneme položené v jeslích mezi Marií a Josefem.

Apoštolova pobídka ke stálé trpělivosti, jež může v naší době působit trochu rozpačitě, je ve skutečnosti přístupovou cestou k prohloubenému přijetí otázky po Bohu, po smyslu, jaký má v životě a v dějinách, protože právě v trpělivém, věrném a vytrvalém hledání Boha a v otevřenosti vůči Němu zjevuje Svoji tvář. Nemáme zapotřebí nějakého neurčitého, nedefinovaného boha, nýbrž živého a pravého Boha, který otevírá horizont věčnosti a umožňuje vyrovnat se odvážně s přítomností ve všech jejích aspektech. Avšak musíme se potom ptát: kde naleznu pravou tvář tohoto Boha? Nebo lépe: kde mi Bůh vychází vstříc a ukazuje mi Svoji tvář, zjevuje mi Svoje tajemství a vstupuje do mých dějin?

Drazí přátelé, výzva apoštola Jakuba „bratři, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán“ nám připomíná, že je nám darována jistota velké naděje pro svět, že nejsme sami a že dějiny nebudeme vytvářet sami. Bůh není vzdálen člověku, nýbrž sklonil se k němu a stal se tělem (Jan 1,14), aby člověk pochopil, že pevný základ všeho a naplnění jeho nejhlubších očekávání spočívá v Kristu (srov. Verbum Domini, 10). Trpělivost je ctností těch, kteří se svěřují této Jeho přítomnosti v dějinách, nenechávají se přemoci pokušením vkládat veškerou naději do bezprostředního okamžiku, do pouze horizontální perspektivy, do projektů technicky dokonalých, ale vzdálených té nejhlubší realitě, té která dává nejvznešenější důstojnost lidské osobě, tj. transcendentní dimenzi, bytí tvora učiněného k obrazu a podobě Boha, a která vkládá do srdce touhu pozvedat se k Bohu.

Je tu však i další aspekt, který bych rád tento večer zdůraznil. Svatý Jakub nám řekl „Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu“ (5,7). Bůh vtělením Slova, vtělením svého Syna, zakusil tok času člověka, jeho růst, jeho dějinné jednání. Ono Dítě je znamením trpělivosti Boha, který je jako první trpělivým, vytrvalým a věrným ve své lásce k nám; On je opravdovým „rolníkem“ dějin, který dovede čekat. Kolikrát jen se lidé pokoušeli budovat svět sami bez Boha nebo proti Němu! Výsledek je poznamenán dramatem ideologií, které nakonec prokázaly, že jsou proti člověku a jeho nejhlubší identitě. Trpělivá vytrvalost při budování dějin jak na úrovni osobní, tak komunitní není totožná s tradiční ctností moudrosti, kterou zajisté potřebujeme, ale je trochu obsáhlejší a složitější. Být vytrvalí a trpěliví znamená naučit se budovat dějiny společně s Bohem, protože tato budova má pevný základ, jedině staví-li se na Něm a s Ním, nikoli účelově s ideologickými záměry, ale způsobem hodným člověka.

Tento večer znovu a ještě zářivěji zažehneme ve svých srdcích naději, protože Boží Slovo nám připomíná, že Pánův příchod je blízko, ba dokonce, že Pán je s námi a je možné na Něm stavět. V Betlémské jeskyni je samota člověka přemožena. Naše existence už není ponechána neosobním silám přírodních a dějinných procesů, náš dům může být postaven na skále: svoje dějiny můžeme projektovat, dějiny lidstva nejsou utopií, nýbrž jistotou, že Bůh Ježíše Krista je přítomen a provází nás.

Drazí univerzitní přátelé, utíkejme s radostí k Betlému, obejměme Dítě, které nám představují Maria a Josef. Začněme od Něho a s Ním, postavme se všem obtížím. Každého z vás Pán prosí, abyste spolupracovali na budování lidské obce a přitom seriózně a nadšeně snoubili víru a kulturu. Proto vás vybízím, abyste v tomto akademickém roce vždy trpělivě a vytrvale hledali pravou tvář Boha s pastorační asistencí, které se vám dostává. Hledání Boží tváře je hlubokou tužbou našeho srdce a je také odpovědí na zásadní otázku, která i v soudobé společnosti stále znovu vystupuje do popředí. Vy, drazí univerzitní přátelé, víte, že římská církev pod moudrým a starostlivým vedením kardinála vikáře a vašich kaplanů je vám nablízku. Děkujme Pánu, protože, jak jsme připomněli, právě před dvaceti lety bl. Jan Pavel II. založil Úřad pro univerzitní pastoraci pro římskou akademickou obec. Vykonaná práce vedla ke vzniku a rozvoji studentských pastoračních center a celé dobře organizované sítě, kde mohou formační nabídky různých státních, soukromých, katolických a papežských univerzit přispívat k vytváření kultury služby růstu celistvého rozvoje člověka.

Na závěr této liturgie předá španělská univerzitní delegace ikonu Sedes Sapientiae delegaci univerzity La Sapienza. Započne tak mariánské peregrinatio po jednotlivých pastoračních centrech, které budu provázet modlitbou. Vězte, že papež důvěřuje vám i vašemu svědectví věrnosti a apoštolskému nasazení.

Drazí přátelé, tento večer společně s důvěrou spěcháme po své cestě k Betlému a neseme si touhy a naděje svých bratří, aby se všichni mohli setkat se Slovem života a svěřit se Mu. Toto přeji římské akademické obci: zvěstujte všem, že pravá tvář Boha je v Betlémském dítěti, je tak blízko každému z nás, že se nikdo nemůže cítit vyloučen, nikdo nemůže pochybovat o možnosti setkání, protože On je trpělivý a věrný Bůh, který umí čekat a respektovat naši svobodu. Jemu tento večer chceme s důvěrou vyznat nejhlubší touhu svého srdce: „Hledám tvou tvář Pane, přijď a neotálej!“
Amen

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.