Rádio Vaticana

Nové období naděje pro Afriku

23.11.2011

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,

Mám ještě živé dojmy z nedávné apoštolské cesty do Beninu, u nichž bych se dnes rád pozastavil. Spontánně z hloubi děkuji Pánu, který ve své Prozřetelnosti chtěl, abych se jakožto Petrův nástupce podruhé vrátil do Afriky u příležitosti 150. výročí zahájení evangelizace Beninu, podpisu a oficiálního předání posynodální apoštolské exhortace Africae munus africkým církevním komunitám. Po zvážení analýz a návrhů, které vzešly z druhého zvláštního zasedání biskupské synody pro Afriku, jež se konalo ve Vatikánu v říjnu roku 2009, nabízím v tomto významném dokumentu několik směrnic pro pastorační činnost na rozlehlém africkém kontinentu. Zároveň jsem chtěl vzdát hold a pomodlit se u hrobu známého syna Beninu a Afriky a velkého muže církve, nezapomenutelného kardinála Bernardina Gantina, jehož blahá památka je velice živá jak v jeho zemi, která jej považuje za otce vlasti, tak na celém kontinentu.

Rád bych dnes znovu co nejsrdečněji poděkoval těm, kteří přispěli k realizaci této mojí pouti. Jsem velmi vděčný zejména panu prezidentovi republiky, který mne s velkými poctami přijal jménem svým a celé země; arcibiskupovi Cotonou a dalším váženým spolubratrům v biskupské službě, kteří mne přijali s velkými sympatiemi. Děkuji také kněžím, řeholníkům a řeholnicím, jáhnům, katechetům a nesčetným bratřím a sestrám, kteří mne s velkou vírou a vroucností provázeli během těchto dní plných milosti. Prožili jsme společně dojemnou zkušenost víry a obnovy setkání s živým Ježíšem Kristem v kontextu 150. výročí evangelizace Beninu.

K nohám Panny Marie, ctěné v Beninu zvláště v bazilice Neposkvrněného Početí v Ouidah, jsem položil plody druhého zvláštního zasedání biskupské synody pro Afriku. Církev v Africe přijala po vzoru Mariině dobrou zvěst evangelia a zrodila četné národy k víře. Křesťanské komunity, jak podtrhovalo téma synody i motto mojí apoštolské cesty, jsou nyní povolány k obnově víry, aby stále více sloužily smíření, spravedlnosti a pokoji. Jsou pozvány k vnitřnímu smíření, aby se staly líbeznými nástroji božského milosrdenství, a přispívaly svým duchovním i materiálním bohatstvím ke společnému nasazení.

Tento duch smíření je přirozeně nezbytný také na občanském poli a vyžaduje otevřenost k naději, která má oživovat také sociálně-politický život kontinentu, jak jsem měl možnost říci během setkání s politickými institucemi, diplomatickým sborem a náboženskými představiteli. Při této příležitosti jsem položil důraz právě na naději, která zejména v těchto posledních měsících oživuje duše a srdce mnoha afrických národů. Zdůraznil jsem potom nezbytnost vytvářet společnost, v níž se budou vztahy mezi různými etniky a náboženskými vyznáními vyznačovat dialogem a harmonií. Vyzval jsem všechny, aby se stali opravdovými rozsévači naděje v každé realitě a v každém prostředí.

Křesťané jsou sami o sobě lidmi naděje a nemohou se nezajímat o svoje bratry a sestry. Tuto pravdu jsem připomněl také obrovskému zástupu, který se účastnil nedělní eucharistické slavnosti na stadionu přátelství v Cotonou. Tato nedělní mše byla mimořádným momentem modlitby a slavností, které se účastnily tisíce věřících z Beninu i z ostatních afrických zemí, od nejstarších po nejmladší. Byla podivuhodným svědectvím toho, jak víra dovede sjednocovat generace a odpovídat na výzvy v každém věkovém rozmezí.

Při této působivé a slavnostní bohoslužbě jsem předal předsedům biskupských konferencí Afriky posynodální apoštolskou exhortaci Africae munus, kterou jsem den předtím podepsal v Ouidah a která je určena biskupům, kněžím, řeholníkům a řeholnicím, katechetům a laikům celého afrického kontinentu. Jim jsem svěřil plody druhého zvláštního zasedání biskupské synody pro Afriku a požádal je, aby ji pozorně rozjímali, plně žili a odpověděli tak účinně na náročné evangelizační poslání putující církve v Africe třetího tisíciletí. V tomto důležitém textu najde každý věřící základní linie, které povedou a povzbudí putování africké církve, jež je povolána být stále více „solí země“ a „světlem světa“ (Mt 5,13-14).

Ke všem se obracím s výzvou, aby byli neúnavnými tvůrci společenství, pokoje a solidarity, abychom tak spolupracovali na realizaci Božího plánu spásy lidstva. Afričané odpověděli na výzvu papeže svým nadšením a na jejich tvářích, v jejich horlivé víře a v jejich přesvědčeném přilnutí k evangeliu jsem znovu rozpoznal útěšná znamení naděje pro africký kontinent.

Dotkl jsem se rukama těchto znamení také na setkání s dětmi a se světem utrpení. Ve farním kostele sv. Rity jsem zakusil skutečnou radost ze života, veselí a nadšení nových generací, které jsou budoucností Afriky. Radujícímu se zástupu dětí, které představují jeden z mnoha zdrojů a bohatství tohoto kontinentu, jsem přiblížil postavu sv. Kizita, ugandského chlapce, který byl zabit, protože chtěl žít podle evangelia a každého jsem vybídnul, aby svým vrstevníkům dosvědčoval Ježíše. Návštěva ve Foyer „Pokoj a radost“, vedeného Misionářkami lásky Matky Terezy, mi umožnila prožít chvíle silného dojetí, když jsem se setkal s opuštěnými a nemocnými dětmi a mohl jsem spatřit, jak láska a solidarita uprostřed slabosti konkrétně zpřítomňují sílu a sympatie zmrtvýchvstalého Krista.

Radost a apoštolský zápal, s nímž jsem se setkal mezi kněžími, řeholníky, řeholnicemi, seminaristy a laiky, kteří přišli ve velkém počtu, je znamením bezpečné naděje pro budoucnost církve v Beninu. Vybídnul jsem všechny k opravdové a živé víře a ke křesťanskému životu vyznačujícímu se praktikováním ctností a povzbudil jsem všechny, aby žili svoje poslání v církvi ve věrnosti učení církevnímu magisteriu, ve společenství mezi sebou a spolu s pastýři, a poukázal jsem zejména kněžím na cestu svatosti, aby si uvědomovali, že služebné kněžství není pouhou sociální funkcí, ale přináší Boha člověku a člověka Bohu.

Intenzivním momentem společenství bylo setkání s biskupy Beninu, kde jsme se zamysleli zejména nad počátkem evangelní zvěsti, kterou v jejich zemi rozšířili misionáři, odevzdávající svůj život velkodušně někdy i hrdinským způsobem, aby Boží láska byla zvěstována všem. Biskupy jsem vyzval, aby přijímali vhodné pastorační iniciativy, které budou v rodinách, farnostech, ve společenstvích a církevních hnutích podněcovat neustálý zájem o Písmo svaté jakožto zdroje duchovní obnovy a příležitosti k prohloubení víry. V tomto novém přístupu k Božímu Slovu a znovuobjevení vlastního křtu naleznou věřící laici sílu dosvědčovat ve svém každodenním životě víru v Krista a v Jeho evangelium. V této klíčové etapě pro celý kontinent se bude moci církev v Africe svým nasazením ve službě evangeliu a odvážným svědectvím faktické solidarity stát tvůrcem nového období naděje. V Africe jsem viděl svěžest přitakávání životu, svěžest náboženského cítění a naděje, vnímavost ke skutečnosti v jejím celku včetně Boha a nikoli redukované v důsledku pozitivizmu, který nakonec naději zháší. To všechno svědčí o tom, že kontinent je jednou z rezerv života a vitality pro budoucnost, na niž můžeme spoléhat a s níž můžeme počítat.

Tato moje cesta je velkou výzvou k Africe, aby všechny síly vložila do zvěstování evangelia těm, kteří jej dosud neznají. Jde o nové nasazení pro evangelizaci, k níž je povolán každý pokřtěný při prosazování smíření, spravedlnosti a pokoje.

Panně Marii, Matce církve a Naší Paní Afriky svěřuji ty, s nimiž jsem se mohl setkat během této nezapomenutelné apoštolské cesty. Jí svěřuji církev v Africe. Mateřská přímluva Marie, „jejíž srdce se vždycky orientuje podle Boží vůle, ať podpoří každou snahu o konverzi, upevní každou snahu o smíření a dodá účinnost každému úsilí o pokoj ve světě, který hladoví a žízní po spravedlnosti“ (Africae munus, 175).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV