Rádio Vaticana

Papežský dokument pro Afriku

21.11.2011

Předsedové afrických biskupských konferencí, kteří včera od Svatého otce převzali posynodální exhortaci Africae Munus, zůstávají i po papežově odjezdu v Beninu, aby se na čtyřdenním sympoziu v Cotonou seznámili s jejím obsahem a navrhli konkrétní způsoby její aplikace v životě místních církví. Pokusme se nyní o stručnou syntézu tohoto dokumentu:

Benedikt XVI. vypracoval dokument na základě 57 závěrečných propozic (Propositiones) druhé zvláštní synody pro Afriku, která se pod titulem „Africká církev ve službě smíření, spravedlnosti a míru“ konala ve Vatikáně v říjnu 2009. Africae Munus vychází z posynodální apoštolské exhortace Ecclesia in Africa, zveřejněné bl. Janem Pavlem II. v roce 1995 po první zvláštní africké synodě (1994) a sdílí s ní ideu církve jako Boží rodiny. Z apoštolské posynodální exhortace Verbum Domini Benedikta XVI. přejímá důležitost biblického apoštolátu. A konečně vytýčením pastoračního programu příštích desetiletí evangelizace navazuje na lineamenta připravované všeobecné synody o nové evangelizaci.

Papežský dokument se dělí do dvou částí. První zkoumá nosné struktury církevní mise na africkém kontinentě. V jejím úvodu Benedikt XVI. vyzývá ke smíření s Bohem i člověkem a k vnitřní obnově (AM 13). Zdůrazňuje, že církev má povinnost formovat lidské svědomí a vychovávat je k boží spravedlnosti, která považuje za nepřijatelnou a nemorální konfiskaci dober v neprospěch afrických národů (AM 24). Církev se zde musí zastávat „nejslabších“ (AM 27) a „ stávat se jejich hlasem“ (AM 30). V jakých konkrétních oblastech má církev tento postoj uplatňovat ? Apoštolská exhortace vyjmenovává katechezi, bedlivé rozpoznání aspektů, které v rámci tradičních afrických náboženství napomáhají či naopak brání inkulturaci Evangelia, a konečně podporu nového bratrství, neslučitelného s tribalismem, rasismem a etnocentrismem. Svatý otec vybízí ke zvláštní ochraně rodin, žen, dětí a života. Apoštolská exhortace zdůrazňuje potřebu dobré státní vlády v afrických státech, jejímž výrazem jsou respektování ústavy, svobodné volby, nezávislé soudnictví, transparentní a nezkorumpovaná správa. Zásadní důležitosti nabývá korektní nakládání s přírodními surovinami v zájmu celé společnosti. Pozornost je věnována fenoménům migrace, které mají vést k solidaritě zahrnující „princip nezištnosti a logiku daru jako výraz bratrství“ (AM 86). Benedikt XVI. přiznává ústřední úlohu dialogu, který má být udržován na ekumenické i mezináboženské úrovni. Svatý otec opětovně poukazuje na úctu vůči muslimům, kteří jsou stejně jako křesťané monoteisté.

Druhá část Africae Munus se zaměřuje na oblasti církevního apoštolátu. Svatý otec se obrací adresně k biskupům, kněžím, seminaristům, laikům, jáhnů, zasvěceným osobám, katechetům, zaměstnancům katolických vzdělávacích a zdravotnických institucí a představitelům komunikačních prostředků. Vyzývá k trvalé formaci a seznámení se sociálním učením církve. Katolické diecéze mají být „vzorem v chování lidí a v průhledném nakládání s financemi“ (AM 104).

V souladu se závěrečnými propozicemi synody pro Afriku apoštolská exhortace konkrétně navrhuje zintenzívnit lectio divina a biblický apoštolát, uspořádat národní eucharistický kongres, navrhnout ke kanonizaci nové kandidáty z afrického kontinentu, slavit každoročně den či týden smíření, podporovat Sympozium biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru (SECAM), které ve spolupráci se Svatým stolcem bude moci uskutečnit „Rok smíření“ na celém kontinentu. Benedikt XVI. uzavírá svou apoštolskou exhortaci svěřením africké evangelizace přímluvám Panny Marie a přáním, aby se africká církev stala „duchovními plícemi lidstva“.

Jana Gruberová