16.11.2011 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,

Chtěl bych dnes zakončit katecheze věnované modlitbám ze Žaltáře rozjímáním jednoho z nejznámějších „královských žalmů“, Žalmu, z něhož citoval sám Ježíš a jenž byl autory Nového zákona mnohokrát použit a vykládán ve vztahu k Mesiáši, Kristu. Jde o Žalm 110 podle hebrejského či 109 podle řecko-latinského počítání. Antickou církví a věřícími všech dob byl tento Žalm velmi oblíben. Původně tato modlitba asi souvisela s intronizací krále davidovské dynastie, ale její význam překračuje tuto zvláštní nahodilost historické události, otevírá širší dimenze a stává se oslavou vítězného Mesiáše, povýšeného po pravici Boží.

Žalm začíná slavnostním prohlášením:

Hospodin řekl mému Pánu:
„Seď po mé pravici,
dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám“ (v. 1).

Samotný Bůh slavnostně intronizuje krále, dává mu usednout po své pravici na znamení obrovské cti a absolutního privilegia. Králi se tímto způsobem dostává účasti na božské vládě, kterou tak zprostředkovává lidu. Tato královská vláda se konkretizuje také vítězstvím nad nepřáteli, kteří jsou položeni k nohám samotného Boha. Vítězství nad protivníky patří Pánu, ale král se na něm podílí a jeho triumf se stává svědectvím a znamením božské moci. Oslavení krále vyjádřené v úvodu tohoto Žalmu bylo Novým zákonem pojato jako mesiášské proroctví. Tento verš je proto jedním z těch, který byl novozákonními autory nejvíce používán, ať už přímou citací nebo narážkou. Ježíš sám jej položil do souvislosti s Mesiášem, aby ukázal, že Mesiáš je víc než David, je Davidův Pán (srov. Mt 22,41; Mk 12,35-37; Lk 20,41-44); Petr jej přejal do svatodušní promluvy, když prohlásil, že Zmrtvýchvstání Krista je intronizací Krále a Kristus je od té doby po pravici Otce a účastní se Boží vlády nad světem. Kristus, který vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa (srov. Sk 2,29-35), je totiž intronizovaný Pán, Syn člověka, jenž usedl po pravici Boha a přichází v nebeských oblacích, jak Ježíš definuje sám sebe během procesu před Veleradou (srov. Mt 26,63-64; Mk 14,61-62; srov. též Lk 22,66-69). On je pravým králem, který zmrtvýchvstáním vešel do slávy a je po pravici Otce (srov. Řím 8,34; Ef 2,25; Kol 3,1; Žid 8,1; 12,2), převyšuje anděly, usedl na nebesích nade všemi mocnostmi, všechny nepřátelé mu byli položeni nohám a jako posledního nepřítele definitivně zničí smrt. Je ihned zřejmé, že tento Král, jenž je po pravici Boží a podílí se na Boží vládě, není jedním z oněch lidských nástupců Davida, nýbrž „nový David“, Syn Boží, který přemohl smrt, má skutečnou účast na slávě Boží a je naším Králem, který nám dává život věčný (srov. 1 Kor 15,24-26; Ef 1,20-23; Žid 1,3-4.13; 2,5-8; 10,12-13; 1 Petr 3,22).

Mezi králem, kterého oslavuje náš Žalm, a Bohem tedy existuje nerozlučný vztah. Oba panují společně, takže Žalmista může konstatovat, že samotný Bůh mu podává žezlo moci a svěřuje mu poslání vládnout nad jeho nepřáteli, jak praví 2. verš:

Žezlo moci ti podává Hospodin ze Siónu:
„Panuj uprostřed svých nepřátel!“

Výkon moci je pověření, kterého se králi dostává přímo od Pána; odpovědnost, která má žít v závislosti a poslušnosti a stát se tak znamením uprostřed lidu, mocnou a prozřetelnou přítomností Boha. Vláda nad nepřáteli, sláva a vítězství jsou obdržené dary, které činí panovníka prostředníkem Božího triumfu nad zlem. On vládne uprostřed nepřátel, proměňuje je a přemáhá svojí láskou. V následujícím verši je proto oslavována králova velikost. Tento třetí verš však představuje interpretační potíže. V původním hebrejském textu je řeč o svolání vojska a následující velkorysé odpovědi lidu, který se semkne kolem svého panovníka v den jeho korunovace. Řecký překlad, tzv. Septuaginta, který sahá do 3.-2. století před Kristem, však odkazuje na králův božský příbuzenský vztah, na jeho narození či zrození Pánem, a tuto interpretaci volí celá tradice církve, takže tento verš zní následovně:

Ode dne zrození je ti určeno vládnout v posvátném lesku:
zplodil jsem tě jako rosu před jitřenkou.

Tato božská předpověď proto asi poukazuje na božské zrození krále obestřeného září a tajemstvím, na záhadný a neproniknutelný původ, pojící se s krásou a posvátným leskem jitřenky, která před úsvitem osvěcuje pole a propůjčuje jim plodnost. Neoddělitelně od nebeské reality je tak načrtnuta postava krále, který přichází skutečně od Boha, tedy Mesiáše, který přináší lidem božský život a je prostředníkem svatosti a spásy. Také tady vidíme, že nejde o postavu davidovského krále, ale o Pána Ježíše Krista, který je skutečně poslán Bohem; je světlem, jež přináší světu božský život.

Tímto působivým a tajemným obrazem končí první sloka Žalmu. Po ní následuje předpověď, která otevírá novou perspektivu v rámci kněžské dimenze, jež se pojí s tou královskou. Čtvrtý verš říká:

Hospodin přísahal a nebude toho litovat:
„Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova!“.

Melchizedech byl v Salemu králem a knězem, jenž požehnal Abrahamovi a obětoval chléb a víno po vítězné vojenské operaci, vedené patriarchou na záchranu synovce Lota z rukou nepřátel, kteří jej vzali do zajetí (srov. Gen 14). V postavě Melchizedecha se sbíhá královská a kněžská moc, a Pán je nyní obě spojuje do jediného prohlášení, které slibuje věčnost. Žalmem oslavovaný král bude knězem navěky, prostředníkem božské přítomnosti uprostřed svého lidu skrze požehnání, které přichází od Boha a které se v liturgickém úkonu setkává s kladnou odpovědí člověka.

List Židům se k tomuto verši výslovně odvolává (srov. 5,5-6.10; 6,19-20), soustředí kolem něho celou sedmou kapitolu, v níž podává reflexi o Kristově kněžství. Ježíš – praví nám List Židům ve světle žalmu 109 – je pravým a definitivním knězem, který naplňuje a zdokonaluje rysy Melchizedechova kněžství. List Židům říká, že u Melchizedecha není uveden „otec, matka, ani rodokmen“ (7,3a), není tedy knězem podle dynastických pravidel levitského kněžství a proto „zůstává knězem navždy“ (7,3c). Je předobrazem Krista, dokonalým veleknězem, který se stal knězem „ne podle předpisu o tělesném původu, nýbrž mocí života nezničitelného“ (7,16). V Pánu Ježíši, který vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a sedí po pravici Otce, se uskutečňuje proroctví našeho Žalmu a je dovršeno Melchizedechovo kněžství, neboť se stalo absolutním a věčným, stalo se realitou, která nepomíjí (srov. 7,24). A oběť chleba a vína, kterou v Abrahamově době přinesl Melchizedech, nachází své dovršení v eucharistickém gestu Ježíšově, jenž ve chlebu a vínu obětuje sebe samého, přemáhá smrt a všechny věřící přivádí k životu. Věčný kněz, „svatý, nevinný a neposkvrněný“ (7,26), který – jak praví opět List Židům – „je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (7,25).

Po této božské předpovědi ve čtvrtém verši s jeho slavnostní přísahou se dějiště Žalmu mění, básník se obrací přímo ke králi a prohlašuje: „Hospodin je po tvé pravici!“ (v. 5). V prvním verši usedl král po pravici Boží na znamení svrchované vážnosti a cti, ale nyní stojí Pán po pravici panovníka, aby jej zaštítil v boji a chránil před každým nebezpečím. Král je v bezpečí, Bůh je jeho obráncem a společně bojují a přemáhají každé zlo. Závěrečné verše Žalmu tak začínají vizí triumfujícího panovníka, který - chráněn Pánem, od něhož přijal moc a slávu (srov. v. 2) – odporuje nepřátelům, potírá protivníky a soudí národy. Scéna je vykreslena velice barvitě, aby naznačila dramatičnost boje a úplnost králova vítězství. Panovník, chráněn Pánem, překonává každou překážku a bezpečně postupuje k vítězství. Říká nám: „Ano, ve světě je mnoho zla, nepřetržitě probíhá boj dobra proti zlu a zdá se, že zlo je silnější. Avšak, nikoli, silnější je Pán, náš pravý Král a Kněz, protože Kristus bojuje plnou mocí Boží a navzdory všemu, co nám působí pochybnosti o pozitivním vyústění dějin, vítězí On a vítězí dobro, vítězí láska a nikoli nenávist.“ Sem je zařazen podmanivý obraz, jímž se náš Žalm - opět tajemnými slovy - končí:

Cestou se napije z potoka,
proto povznese hlavu (v.7).

Z popisu boje tak vyčnívá postava krále, jenž v přestávce a odpočinku pije z pramene, ve kterém nachází občerstvení a novou sílu, takže může nastoupit svou vítěznou cestu znovu se vztyčenou hlavou ve znamení definitivního vítězství. Je zřejmé, že tato velmi tajemná slova byla pro církevní otce výzvou k rozmanitým interpretacím. Například svatý Augustin k tomu říká: „Oním potokem je lidské bytí, lidství, a Kristus se z něho napil, stal se tak člověkem, přijal lidství a pozvedl svou hlavu, aby byl hlavou mystického Těla, naší hlavou a definitivním vítězem.“

Drazí přátelé, tradice církve, která sleduje výkladovou linii Nového zákona, položila mocný důraz na tento Žalm jako na jeden z nejvýznamnějších mesiášských textů. Zejména Otcové se na něj neustále odvolávali v kristologickém kontextu. Král oslavovaný Žalmistou je Kristus; Mesiáš, který ustanovuje Boží království a přemáhá mocnosti světa, Slovo zrozené z Otce před veškerým stvořením a přede všemi věky; vtělený, zabitý a zmrtvýchvstalý Syn, který vstoupil na nebesa a je věčným knězem, který v tajemství chleba a vína uděluje odpuštění hříchů a smíření s Bohem; král, který pozvedá hlavu vítězstvím nad smrtí svým zmrtvýchvstáním. Stačí zmínit jen jednu pasáž z komentáře svatého Augustina na tento Žalm, kde píše: „A tak jediný Boží Syn měl přijít k lidem, vzít na sebe lidskou přirozenost, a tím, co na sebe vzal, se stát člověkem, zemřít, vstát z mrtvých, vstoupit do nebe, zasednout po pravici Otce a splnit mezi národy, co přislíbil… To všechno tedy bylo nutno prorokovat, předem zvěstovat a sdělit, že se tak má stát, aby pak náhlé splnění těch věcí nevyvolávalo hrůzu, nýbrž aby s vírou očekáváno. Do oblasti těchto příslibů spadá tento Žalm, který bezpečně a výslovně prorokuje a předpovídá našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, abychom nemohli ani v nejmenším pochybovat o tom, že v něm je skutečně zvěstován Kristus“, uzavírá svatý Augustin (Výklad žalmů In ps. 109,1-3, Breviář, modlitba se čtením ve středu 2. adventního týdne).

Velikonoční událost Krista se tak stává realitou, na niž nás vybízí hledět Žalm, abychom pohledem na Krista pochopili smysl opravdové královské hodnosti, která spočívá v životě služby a sebedarování na cestě poslušnosti a lásky dovedené „až do krajnosti“ (srov. Jan 13,1 a 19,30). Modlíme-li se tento Žalm, prosme Pána, abychom mohli také kráčet po jeho cestách následováním Krista, královského Mesiáše v ochotě stoupat s Ním na horu kříže, abychom spolu s Ním dosáhli slávy a kontemplovali Jej, jak sedí po pravici Otce jako vítězný král a milosrdný kněz, který dává odpuštění a spásu všem lidem. A abychom také my, kteří jsme z milosti Boží „rodem vyvoleným, královským kněžstvem a národem svatým“ (1 Petr 2,9), mohli čerpat s radostí z pramenů spásy (srov. Iz 12,3) a hlásat celému světu divy Toho, který „nás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu“ (2 Petr 2,9).

Drazí přátelé, během posledních katechezí jsem chtěl představit několik Žalmů, drahocenných modliteb, které nacházíme v Bibli a které reflektují rozmanité životní situace a duševní rozpoložení, která můžeme prožívat ve vztahu k Bohu. Chtěl bych proto všem zopakovat pozvání k modlitbě Žalmů, třeba osvojením si účasti na liturgii hodin církve, na ranních a večerních chválách a kompletáři před usnutím. Náš vztah s Bohem během každodenního putování k Němu nemůže být obohacen a uskutečněn s větší radostí a důvěrou.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.