13.11.2011
Pomyšlení na konec světa a dějin přirozeně budí bázeň. Možná, že středověká kazatelská praxe, kterou sice nikdo nepamatuje, opravdu vzbuzovala tento pocit nadměrně. Takovou kritiku lze slýchat nejen mimo církev. Nic to však nemění na tom, že ona pravda víry, vzbuzující bázeň, je dnes zmiňována věřícími, včetně kněží jenom sporadicky a to ještě z pozice jakési nezúčastněnosti a s nedůvěřivou neutrálností jakoby snad ani nesouvisela s osobním vztahem k Bohu a neměla vliv na křesťanskou praxi.
Apokalyptické děsy však mezitím začala s úspěchem probouzet moderní média. Člověku jsou předkládány působivé filmové představy na toto téma, ovšem bez radostných vyhlídek křesťanské víry. Nezřídka jsou důmyslně propojovány se seriózními zprávami, jimiž je zaplavena mediální scéna: o změnách klimatu, katastrofách, hladu, krizích apod. Strach má evidentně vzbuzovat také pokles kurzů na burzách, růst zadluženosti a zkrátka nedobrá ekonomická situace.
Hospodářské zákonitosti, které dnes poznamenávají každodenní život člověka, jsou přitom pro většinu lidí velkou - a stále více obávanou - neznámou, ačkoli je ve sdělovacích prostředcích neustále komentována. Ekonomické souvislosti se staly až jakousi náhražkou posvátna, které je lidu zprostředkováváno zasvěcenými osobami - politiky a žurnalisty - v komentářích buď uklidňujících nebo zneklidňujících, ale vždy poněkud záhadných a budících respekt. Člověk pak bezděky pojímá podezření, zda snad není klamán a zda se nestává terčem ideologické indoktrinace nového typu.
Proč si například, při dnešní globalizaci, může jeden stát ve svém parlamentu prostě jen odhlasovat navýšení svého již tak bezkonkurenčně nejvyššího dluhu, zatímco jiný stát nikoli? To je jedna z otázek, kterou žádný politický či ekonomický komentátor nevyslovil, natož aby na ni odpověděl. Běžnému člověku se však přímo vnucuje. Nemůže být potom státní demokracie pouhou zástěrkou pro bohaté a mocné, chytré a spřáhnuté jedince? A pokud ne, proč už nebyla zavedena v plné míře, např. zřízením možnosti internetového hlasování, kterým by se mohli vyjadřovat všichni voliči stejně často jako poslanci, jen s tím rozdílem, že by se ušetřily finanční náklady na parlament? Proč se tak nestalo ani v zemi, jejíž nejrozvinutější komunikační technologie to už dávno umožňují a jejíž státníci jsou jinak pravými zelóty demokracie? Možná někdo odpoví: protože by většina, která je většinou málo informovaná, mohla snadno rozhodnout špatně, tedy docela dobře i ve svůj neprospěch. A takovouto eventualitu lze opravdu stěží vyloučit. Co tedy dál? Neukvapovat se v úsudku, zpytovat emoce, které ho ovlivňují i ty, ke kterým může vést. Nynější světská produkce apokalyptických děsů je však pomýlená nejen svou nadměrností, ale také falešně konejšivými nadějemi, které zároveň s nimi nabízí. Rozmanité formy víry v lidský pokrok tak postupně ředí křesťanskou naději. Proto není nikdy nadbytečné připomenout, že evangelium obsahuje i dosud nenaplněné Ježíšovo proroctví, jež se týká právě konce světa a Jeho druhého příchodu. „Království se neuskuteční nějakým dějinným triumfem církve, cestou vzestupného pokroku, nýbrž Božím vítězstvím nad posledním řáděním zla“ (KKC 677). Evangelium a Nový zákon, ačkoli to neradi slyšíme, jednoduše obsahuje určitý pesimismus, týkající se potence člověka, jenž učinil z prvotního hříchu počátek vlastních dějin. Kristův popis stavu světa těsně před Jeho příchodem je jednoznačný: „veliké soužení, jaké nebylo od začátku světa a jaké už nikdy nebude“ (Mt 24,21), „úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře“, „lidé zmírající strachem a očekáváním toho, co přijde“ (Lk 21,25-26), „falešní mesiáši a proroci, kteří budou konat divy, aby svedli vyvolené“ (Mk 13,22).
Je pochopitelné, že tento evangelní pesimismus týkající se evoluce lidských dějin nebudí nadšení. Už Ježíšovo proroctví o nezbytnosti Jeho smrti Ukřižováním nevzbudilo u učedníků nadšení, ba ani mlčenlivý souhlas, nýbrž odpor, takže potom nemohli a ani se nesnažili pochopit, co znamená ono Zmrtvýchvstání, o kterém v téže souvislosti jejich Mistr a Pán také mluvil. Církev - mystické Tělo Kristovo - „vejde do slávy království prostřednictvím posledních Velikonoc, v nichž bude následovat svého Pána v jeho smrti a vzkříšení“ – říká opět Katechismus katolické církve v již citované pasáži (677), jejíž prorocký náboj je zde snad nejvíce patrný. Interpretovat světové dění na základě víry dnes rozhodně není snadné vzhledem k nezměrné přesile jeho sekularizovaných výkladů, které se na člověka valí z médií. Je však třeba se o to alespoň snažit a bránit tak uzavření kruhu, ve kterém by se člověk utíkal jenom sám k sobě a oslavoval sebe sama. Věřící by proto měl reflektovat tuto bázeň, jež je větší než všechny strachy, které mohou vzbudit lidé, a uchovávat tak naději, kterou moderní doba odložila jako nepotřebnou veteš. Jinak se i věřící lidé vystavují riziku, že podlehnou lákavé nabídce někoho, kdo přijde s řešením jejich problémů, včetně těch ekonomických (srov. Zj 13,17), ovšem „za cenu odpadnutí od pravdy“. Takovýto „náboženský podvod,“ jak to opět pojmenovává katechismus (KKC 675), chystá nepřítel lidské přirozenosti a otec lži.
Člověk jakoby dnes byl pokoušen napodobovat vševědoucnost. Jeho vědomí je stále větší měrou okupováno mediálními produkty. Ty ovšem nemohou zprostředkovat vševědoucnost dokonce ani tomu, kdo by dokázal denně konzumovat všechno, co je publikováno. A ani ten, koho by z médií znali všichni obyvatelé planety, by nemohl být Bohem jenom proto. Vševědoucím zůstává Jediný, který doopravdy JE, totiž Hospodin, jak zní staroslovanský překlad důvěrné hebrejské přezdívky „Toho, který je zdrojem veškerého bytí“, tedy biblického, výsostně Božího Jména - Jahve. Až přijde Hospodinův den, média ho určitě nepředpovědí, ani nezaznamenají, ačkoli už dnes ve svém celku působí dojmem, jakoby o tom byla schopna poreferovat také.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.