Rádio Vaticana

Bližním zdaleka

6.11.2011

Zdá se, že světem dnes vládne psychologie, přesněji její moderní pojetí. Prakticky žádné odvětví lidské činnosti a žádná významnější instituce se dnes neobejdou bez svého psychologa. Této disciplíně a různým jejím školám je však navzdory jejímu názvu vlastní, že duši – psyché - nezná buď vůbec anebo ji nebere dostatečně v úvahu, o jejím původci – Bohu – a životně podstatném vztahu duše ke Stvořiteli ani nemluvě. A pokud se týká zhoubce lidské duše, zlého ducha, považuje ho nanejvýš za přelud.

Zároveň si však moderní psychologie bez většího uzardění troufá odhalovat druhému člověku jeho nitro, interpretovat rozhodnutí, pocity i city druhých, generalizovat a orientovat je určitým směrem. To všechno ve jménu nesourodého komplexu výroků, založených na zcela subjektivních dojmech zakladatelů jednotlivých, často protikladných psychologických škol. Spíše než vědeckou disciplínou je moderní psychologie jakousi vágní spiritualitou, rájem duchovní a argumentační vynalézavosti, arbitrárním uměním, které se rádo skrývá za osobní, nezpochybnitelnou zkušenost a zásadnější námitku proti vlastním postupům a metodám odvrací tvrzením o psychologickém problému kritika a nabídkou pomoci při jeho řešení. Moderní psychologie nebývale rozvinula a dovedla k dokonalosti argumentaci ad hominem.

V soudobé společnosti zaujímá psycholog postavení jakéhosi spirituála čili zpovědníka; neuděluje rozhřešení, ale jeho duchovní vedení je založeno na jakési víře klienta ve vědecký charakter discipliny, kterou reprezentuje. V tom tkví její rozpolcenost a z toho vyplývá rozdvojený přístup k jejím klientům. Na nesdílnost a nedůvěru se odpovídá důmyslným indikováním problémů, které se skrývají – jak jinak - v podvědomí, zatímco důvěřivá sdílnost je odměněna demontáží viny. Moderní psychologie si osobuje nárok na slyšení zpovědi. Vinu pak v jakémsi nemístném soucitu popírá či přesněji vysvětluje tak radikálně, že ji prakticky odstraňuje rozpuštěním v polehčujících okolnostech a nevědomých pochybeních.

Proniká-li tato vágní, relativistická spiritualita do křesťanského prostředí, vytváří značně nepřehlednou situaci. Je nesnadné rozpoznat, kdy se určité subtilní psychologické invence dostávají do sporu s biblickou, zejména evangelní spiritualitou anebo ji překrývají. Moderní psychologie se zabývá nevědomím, ale nikoli mravním svědomím. Není proto schopna odhalit mylný úsudek svědomí a vyvést člověka z jeho omylu. V určitém smyslu se zdá, že tuto pomýlenost spíše posiluje. Apriorně se totiž zříká rozhodujícího vztažného bodu – Stvořitele – a namísto duchovní bohoslužby tak pozvolna tíhne k sebelásce a samolibosti. Tato vadná spiritualita zvrácené lásky - amor sui - dnes devastuje křesťanskou víru, kterou se jakoby snaží nahradit v dramatickém polibku.

Samolibost v případě kněze, nesnaží-li se alespoň její nejmarkantnější projevy ani na veřejnosti krotit, proto není jen drobnou vadou na kráse jeho duchovního profilu, tolerovatelnou slabůstkou jeho - jinak třeba velké - osobnosti, nýbrž flagrantním selháním, jež je schopno zkorumpovat veškerou jeho duchovní i intelektuální aktivitu, kterou transformuje na kýč, a nakonec působí ztrátu soudnosti v míře tak obrovské, že už není k smíchu, ale jen k pláči.

Na druhou stranu je třeba také říci, že moderní psychologie nikoho a nic nedémonizuje. Vždyť samotný pojem „démonizace“ pochází nikoli náhodou z její dílny. Každý kdo se věnuje této módní disciplíně, zůstává člověkem, netřeba se jej obávat, a už vůbec ne ho znevažovat. Ostatně v určitém slova smyslu je psychologem každý člověk. Tuto disciplinu zkrátka není třeba démonizovat, ale pouze odmytologizovat. Samozřejmě, že lidé mohou sdílet své nitro, city i pocity, dávat a přijímat jejich interpretace od přítele či přítelkyně, od rodičů či dětí, od manžela či manželky, od sestry či bratra. Vhled do druhého totiž skutečně umožňuje jenom láska, která vychází z Boha a opět k Němu – nikoli bezbolestně - vrací. Abstrahovat od této skutečnosti, však znamená nevidět.

Kristus díky Bohu není psycholog, nýbrž zná lidskou duši, kterou přišel spasit, a ani Jeho církev nebude psychologa nikdy potřebovat. Spolehlivě totiž stačí Duch svatý a učení Kristova náměstka.

Milan Glaser