Rádio Vaticana

Kdo věří v Krista, má budoucnost

22.9.2011

Homilie Benedikta XVI., Berlín

Drazí bratři v biskupské službě,
Drazí bratři a sestry,

Pohled na olympijský stadion, který dnes ve velkém počtu zaplňujete, ve mně vzbuzuje velkou radost a důvěru. Srdečně vás všechny zdravím: věřící berlínské diecéze a německých diecézí, jakož i poutníky ze sousedních zemí. Před patnácti lety papež poprvé přišel do Berlína, hlavního města Spolkové republiky Německo. Všichni si pamatujeme návštěvu mého ctihodného předchůdce, blahoslaveného Jana Pavla II. a beatifikaci rektora berlínského dómu, Bernarda Lichtenberga a Karla Leisnera, která se konala právě tady.

S myšlenkou na tyto blahoslavené a na celý šik svatých a blahoslavených můžeme pochopit, co znamená žít jako ratolesti pravého vinného kmene, kterým je Kristus, a nést hojné plody. Dnešní evangelium nám připomnělo obraz této bujně se pnoucí rostliny, která je symbolem životnosti, metaforou krásy a dynamismu společenství Ježíše a jeho učedníků a přátel.

V podobenství o vinném kmeni Ježíš neříká: „Vy jste kmen“, nýbrž: „Já jsem kmen, vy jste ratolesti“ (Jan 15,5). To znamená: „Tak jako jsou ratolesti spojeny s kmenem, tak jste vy spojeni se mnou! Avšak tím, že patříte ke mně, patříte také jedni ke druhým.“ A tato příslušnost jedněch ke druhým a k Němu, není nějakým pomyslným, imaginárním a symbolickým vztahem, nýbrž příslušností k Ježíši Kristu v jakémsi biologickém, plně vitálním smyslu. To je církev: společenství života s Ním a jedněch s druhými založené křtem a stále více prohlubované v eucharistii. „Já jsem pravý kmen“ však ve skutečnosti znamená: „Já jsem s vámi a vy jste se mnou“ – je to neslýchaná identifikace Pána s námi: Jeho církev.

Sám Kristus se tehdy nedaleko Damašku zeptal Saula, pronásledovatele církve: „Proč mne pronásleduješ?“ Pán tímto způsobem vyjadřuje společný úděl, který se odvozuje z niterného společenství života Jeho církve s Ním, se Zmrtvýchvstalým. On nadále žije ve své církvi v tomto světě. Je s námi a my jsme s Ním. „Proč mne pronásleduješ?“ Ježíš je tedy v posledku tím, kdo je stíhán, je-li pronásledována Jeho církev. A zároveň to znamená, že nejsme sami, jsme-li utiskováni kvůli své víře. Ježíš je u nás a s námi.

Ježíš pak v podobenství pokračuje: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař“ (Jan 15,1), a vysvětluje, že vinař bere nůž, ořezává suché ratolesti a čistí ty, které nesou ovoce, aby nesly ještě více. Spolu s přirovnáním proroka Ezechiela, jak jsme slyšeli v prvním čtení, chce Bůh vytrhnout z naší hrudi mrtvé srdce z kamene, aby nám dal živé srdce z masa (srov. Ez 36,26). Chce nám darovat život nový a plný síly. Kristus přišel povolat hříšníky. Oni potřebují lékaře, nikoli svatí (srov. Lk 5,31s). Církev, jak praví Druhý vatikánský koncil je „všeobecná svátost spásy“ (LG, 48), která existuje pro hříšníky, aby jim otevřela cestu k obrácení, uzdravení a k životu. Toto je věčné a velké poslání církve, které jí svěřil Kristus.

Někteří hledí na církev a ulpívají na jejím zevnějšku. Církev se pak jeví jako jedna z mnoha organizací v demokratické společnosti, podle jejichž norem a zákonů má být posuzována i tak obtížně uchopitelná skutečnost jakou je „církev“. Pokud se k tomu ještě přidá bolestná zkušenost, že v církvi jsou ryby dobré i špatné, zrno i koukol, a pokud zůstává pohled upřen na negativní věci, neodhalí se velké tajemství a krása církve.

Nepřichází potom žádná radost z příslušnosti ke kmeni, kterým je „církev“. Šíří se nespokojenost a nevole, nedochází-li k realizaci vlastních, povrchních a mylných idejí o „církvi“ a vlastních „snů o církvi“! Potom ustává radostný zpěv: „Děkuji Pánu za milost, že mne povolal do své církve“, jak to přesvědčivě vyznávaly celé generace katolíků.

Vraťme se však k evangeliu. Pán ve své promluvě pokračuje: „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně… neboť beze mne – a mohlo by se přeložit i mimo mne - nemůžete dělat nic“ (Jan 15,4).

Každý z nás je postaven před toto rozhodnutí. Pán nám ve svém podobenství znovu říká, jak je závažné: „Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří“ (Jan 15,6). Sv. Augustin k tomu poznamenává: „Ratolest čeká jedno nebo druhé, život nebo oheň. Pokud ratolest není na kmeni, bude v ohni. Aby tedy nebyla v ohni, je na kmeni“ (In Joan. Ev. tract. 81,3).

Volba, která je tu požadována, nám s naléhavostí umožňuje pochopit význam našeho životního rozhodnutí. Obraz vinného kmene je současně znamením naděje a důvěry. Kristus svým Vtělením přišel do tohoto světa, aby byl naším základem. Uprostřed každé potřeby a vyprahlosti je zdrojem, který dává živou vodu, jež nás osvěžuje a posiluje. On sám na sobě nese každý hřích, strach a utrpení, a nakonec nás očišťuje a tajemně přetváří v dobré víno. Ve chvílích nouze se někdy cítíme v úzkých jako hrozny vína, které jsou zcela vymačkány. Víme však, že sjednoceni s Kristem, budeme zralým vínem. Bůh dovede přetvořit v lásku obtížné a tíživé záležitosti našeho života. Důležité je, abychom „zůstali“ na kmeni, v Kristu. V tomto krátkém odstavci užívá evangelista slovo „zůstat“ celkem dvanáctkrát. Toto „zůstávání v Kristu“ poznamenává celou promluvu. V naší neklidné i apatické době, kdy tolik lidí ztrácí orientaci i oporu, kdy se věrnost lásky v manželství i v přátelství stala tak křehkou a krátkou, chceme v našich potřebách volat jako Emauzští učedníci: „Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá (srov. Lk 24, 29) a kolem nás je tma.“ V tomto čase nám Zmrtvýchvstalý Pán nám nabízí útočiště, místo světla, naděje a důvěry, pokoje a bezpečí. Tam, kde jsou ratolesti ohrožovány suchem a smrtí, je Kristus budoucnost, život a radost, tam je vždycky odpuštění a nový začátek, transformace v Jeho lásce. Zůstat v Kristu, jak jsme viděli, znamená také zůstat v církvi. Celé společenství věřících je pevně spojeno s Kristem, kmenem. V Kristu jsme všichni společně sjednoceni. V tomto společenství nás nese a všichni členové jsou si vzájemně oporou. Společně čelíme bouřím a poskytují si vzájemně ochranu. Nevěříme osamoceně, nýbrž věříme s celou církví všech dob a míst, s církví, která je na nebi i na zemi.

Církev jakožto zvěstovatelka Božího Slova a rozdavatelka svátostí nás sjednocuje s Kristem, pravým kmenem. Církev jako „naplnění a dovršení Vykoupení“ (Pius XII., Mystici corporis, AAS 35, str. 230: „plenitudo et complementum Redemptoris“) je pro nás zárukou božského života prostřednicí plodů, o nichž mluví podobenství o vinném kmeni. Církev je nejkrásnějším darem Božím. Svatý Augustin proto říká: „Každý má Ducha svatého do té míry, do jaké miluje církev“ (In Ioan. Ev. tract. 32,8). S církví a v církvi můžeme všem lidem zvěstovat, že Kristus je zdrojem života, že je přítomen, že je velkou skutečností, po níž toužíme. On dává sebe samého. Kdo věří v Krista, má budoucnost, protože Bůh nechce to, co je uschlé, mrtvé a umělé, a co je nakonec zahozeno, ale chce plodné a živé věci, život v hojnosti. A On nám dá život v hojnosti

Drazí bratři a sestry! Přeji vám všem, abyste stále hlouběji objevovali radost z toho, že jste sjednoceni s Kristem v církvi, abyste mohli ve svých potřebách nalézat potěchu a vykoupení a stávat se lahodným vínem radosti a lásky Krista k tomuto světu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV