Rádio Vaticana

Bláznovství jako primát lásky

26.8.2011

Homilie k 22. neděli v mezidobí

„Jdi mi z očí, satane!“ Člověku se až zatají dech, když slyší tak tvrdá slova, a ještě k tomu adresována hlavnímu z apoštolů, sv. Petrovi, a to dokonce samotným Kristem. Čím ho Petr tak rozčílil? Vžijme se do situace. Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne vzkříšen. To se Petrovi nelíbilo – vystrašilo ho to. Bere si svého Mistra stranou a začne mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“

Vzít si někoho stranou a domlouvat mu, znamená, vycházet z toho, že se chová nepřístojně, že dělá něco, co se nehodí, co by třeba i jen kvůli sobě samému neměl dělat. Když to nechápe on sám, někdo rozumný mu to musí rozmluvit. Není to poprvé, co Ježíš v očích svých blízkých platí za nerozumného. Když se věnoval lidem tak, že neměl čas se ani najíst, říkali, „že se pomátl“. (Mk 3,21) Tehdy i nyní to s Ním tak zvaně „myslí dobře“. O co větší je šok, když Pán vyjede na Petra: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ (Mt 16,21-27)

Blázen je ten, kdo se chová abnormálně a je neschopen mezilidského soužití! To slovo může ale nabýt positivní smysl – vyjadřuje-li intensitu lásky. Když chlapec nemá oči, než jen pro své děvče, řekne jeho okolí: „Je do ní úplný blázen!“ Znamená to, že vztah k ní se pro něj stal hlavní hodnotou života. Z dějin Církve víme, že bláznovství může být dokonce formou svatosti. Našli se totiž křesťané, kteří z bláznivé lásky ke Kristu poustevničili, žili na sloupech, v lesích, zbavovali se pohodlí a volili chudobu, zříkali se rodinného života a osobní svobody a podrobovali se poslušností druhým.

Takoví lidé se nazývají blázni pro Krista. Nepatří k nim pouze staří východní mniši, ale i sv. František z Assisi, či dokonce i tak racionálně myslící světec, jakým je Ignác z Loyoly. Ten chápe bláznovství jako pravou pokoru. Říká přeci v Duchovních cvičeních (nr. 167): Nejdokonalejší pokora je, když volím a chci „raději chudobu s chudým Kristem než bohatství, potupy s Kristem potupeným než čest, a toužím raději po tom, abych byl považován za pošetilce a blázna pro Krista, který jako první byl za takového považován, než za moudrého a rozumného v tomto světě.“

Jako blázni působí dnes na společnost i rodiče, kteří přes prenatální diagnostiku a naléhání lékařů dovolí postiženému dítěti se narodit!

Bláznem byl už i prorok Jeremiáš, který se cítí „sveden“ Bohem dělat něco, co se mu nechce, co je nerozumné, co je nad jeho síly, totiž hlásat Boží slovo těm, jež o něj nestojí. Chtěl by se vzepřít, ale Boží slovo jím zmítá. Vyznává: „Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají. […] Řekl jsem si: „Nebudu se již o Něho starat, nebudu již mluvit Jeho jménem.“ Tu se Hospodinovo slovo stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.“ (Jer 20,7-9)

Proč Jeremiáš dělá Bohu blázna? Proč ho dělali ti tak zvaní „blázni pro Krista“? Hledali tak usilovně smysl života, až ho našli v Bohu, který se pro ně stal cílem všech tužeb a zdrojem sil. Zpívá to Žalm 63: „Bože, ty jsi můj Bůh, – snažně tě hledám, – má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo – jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země“. Kdo jednou ukojil svou žízeň u Božího pramene, s jiným se už nespokojí. A je ochoten cokoliv dát, jen aby měl ten pramen na dosah. Apoštolové ho našli v Kristu Ježíši. A i když se jim začne zdát, že následovat ho je „bláznovství“, vědí, že „rozumnost“ tohoto světa není nosná alternativa. Vyjádří to sv. Petr slovy: „Pane, kam bychom šli? Ty máš slova věčného života!“ (Jan 6,68) Možná to Petr mohl říci tak přesvědčivě jen proto, že ho to zatím ještě nic nestálo. Pán šel vpředu a učedníci v závětří za Ním.

Nastane však okamžik, kdy apoštoly zamrazí. Jejich Mistr najednou směřuje tam, kam se jim nechce. Tehdy řekl Ježíš: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.“ Ani se Petrovi moc nedivíme, že to chtěl Pánovi rozmluvit a přimět ho k nějakému kompromisu. V životě nastanou ale situace, kdy kompromis udělat nelze. Člověk se musí rozhodnout. Petr nechápal, že pro Krista ten okamžik nastal, že přišla „jeho hodina“. Co následovalo, byla Kalvárie – i pro Petra, který, abychom tak řekli, v tom pěkně „lítal“. Když jde do tuhého, uteče. Pak mu to nedá, jde se alespoň inkognito kouknout jak to dopadne, a opět si naběhne: poznají ho, a on Krista zapře.

Chudák Petr! Chtěl být jenom rozumný! A teď žalem málem ztrácí rozum. Pán jej však neopustí a dá mu stále hlouběji poznat, co sv. Pavel v Listu k Římanům (12,1n) vyjadřuje takto: „Pro Boží milosrdenství vás vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.“

Petr své smýšlení obnoví rostoucí láskou ke Kristu, která i v něm nakonec vzbudí touhu, udělat pro něj něco „bláznivého“. Když přišla Petrova „hodina“ a v Římě má být ukřižován, tak jako jeho Mistr a Pán, zdá se mu to nemístné. Prosí tedy, aby jej ukřižovali alespoň hlavou dolů. A tak umírá vzhůru nohama. Svým bláznovstvím tak dosvědčí primát lásky ke Kristu, která ve světě postaveném na hlavu je jedinou zárukou, jak zůstat normální.

Ilustrace: Roland Peter Litzenburger: Christus der Narr, 1987

Richard Čemus