Rádio Vaticana

Objev hrobu sv. Filipa

11.8.2011

Jak archeologie potvrzuje tradici

Na konci července vyvolala rozruch zpráva o objevu hrobu svatého apoštola Filipa. Pokaždé, když archeologie vynese na světlo fragment dějin, cosi prokazatelně autentického silně vystoupí proti tomu, čemu pouze věříme. Důvěryhodnost křesťanství v posledních desetiletích byla mnohokrát podpořena právě prací archeologů, k nelibosti těch, kdo by rádi šmahem a často tendenčně vypověděli křesťanství na pomezí mýtů, ság a legend.

Bylo tomu tak s objevy v Kumránu, s odhalením rybníka s pěti portiky v Jeruzalémě, s nápisy v Cesareji, s křížem objeveným pod popelem v Pompejích a Herculanu zachovaném jednou provždy erupcí Vesuvu v roce 79. Všechny novozákonní spisy mluví o období nepřesahujícím čtyři desetiletí, obsahují celou řadu odkazů na místa a osobnosti, vzájemně velmi dobře korespondují a lze v nich vysledovat odkazy ověřitelné v soudobých mimokřesťanských pramenech. Celá tradice je zakotvena ve velmi konkrétních faktech na hony vzdálených snůškám fantaskních dodatků a stranických interpretací.

Někteří se dnes domnívají, že skutečná víra je pouze taková, která zcela odhlíží od vnějších znamení. Ježíš ale nemluvil o slepé víře, nýbrž blahoslaví ty, kdo v pokoře rozpoznají jeho přítomnost ve znameních, která mají k dispozici, a uvěří důvěryhodným svědkům: taková je víra Církve. Pokud na to rezignujeme, musela by víra spočívat ve statickém rozhodnutí, zaležejícím zcela a jedině na jednotlivém člověku. První hlasatelé přece byli očití svědkové události. Protože je to Bůh, kdo se zjevuje člověku.

Profesor Francesco D´Andria, vedoucí týmu, který objevil antickou Hierapolis, citoval dávného bisupa Efesu, Polykrata, který kolem roku 190 napsal: „Také v Asii totiž odpočívají velké hvězdy, které povstanou v poslední den Pánova příchodu.... (mezi nimi) Filip, jeden z dvanácti apoštolů, který zesnul v Hierapolis (...) a také Jan (...), zesnulý v Efesu“. To, co bylo napsáno na konci 2. století, pro nás potvrdila archeologie jako výsledek trpělivé práce zahájené už v roce 1957 díky profesoru turínské polytechniky, Paolu Verzonemu, který jako první přišel s hypotézou existence Filipova hrobu na místě, kde byl posléze nalezen.

Naše doba, Bohu tolik vzdálená, dokonce i z důvodů považovaných některými za „vědecké“, ve skutečnosti poskytuje hledačům pravdy díky rozvoji lidského poznání skvělé nástroje. V roce 2001 tak badatel italské Národní rady pro výzkum (Consiglio nazionale delle ricerche), Giuseppe Scardozzi, na základě satelitních snímků okolí Pamukkale rozpoznal cestu dávných poutníků – našich tajemných spojenců v hledání pravdy, po staletí vedených vírou, jež se nespokojuje pouze s věděním, ale chce také vidět a dotýkat se – kteří se ubírali k hrobu apoštola Filipa. Právě v cíli této cesty začal kopat tým profesora D´Andrii. Výsledek je potvrzením tří faktů: předně – apoštol Filip byl pohřben právě tady, dále – je doložena tradice jeho úcty, a konečně – je potvrzen vlastní archeologický objev.

Filip pocházel z Betsaidy v Galileji. Patří mezi apoštoly zmiňované při zázraku rozmnožení chleba a ryb. Podle prof. D´Andrii se lze domnívat, že poutníci si apoštola připomínali právě v souvislosti s tímto Ježíšovým znamením. Jak vysvětluje archeolog, dříve než přišli k samotnému hrobu, přecházeli přes místo vyzdobené důmyslnou mozaikou znázorňující ryby (srov. Jan 6,5). Filip je dále představován jako znalec Písma (Jan 1,45). Díky jeho apoštolátu se Natanael (Bartoloměj) připojí k Dvanácti. Zvláště ve východní tradici jsou životy obou těchto apoštolů velmi provázány. A je to znovu Filip, kdo přivádí k Ježíši několik „Řeků“, prostřednictvím Ondřeje, krátce před rozhodujícími Velikonoci (Jan 12, 20-22). Z evangelijních zmínek vystupuje zkrátka jako muž schopný zprostředkovávat setkání s Ježíšem, i když zpravidla pokorně stojí v pozadí.

Tradice říká, že Filip hlásal v Sýrii a Frýgii. Kolem roku 61, za Neronovy vlády, jak píší Tacitus a Eusebius, zasáhlo město Hierapolis ničivé zemětřesení, které poškodilo celou oblast, včetně přilehlých dvou měst Kolos a Laodiceje, tvořící tehdy „trojměstí“. Laodicea byla jednou ze sedmi církví, o nichž čteme v Janově Apokalypse (Zj 3, 14-22). Do Kolos pak píše list apoštol, Pavel, ze svého římského vězení, tedy někdy kolem roku 60. Také list Filemonovi je napsán na konci prvního Pavlova římského věznění a je adresován křesťanům této oblasti, tak důležité pro první rozvoj křesťanství. Připomeňme také, že Efez je vzdálen pouhých 60 kilometrů a že také list sv. Pavla Efezanům je považován za „oběžník“, určený všem komunitám sídlícím v blízkém okolí.

V žádném z těchto listů se nemluví o katastrofě, která srovnala se zemí kvetoucí a důležitá města – a zároveň podle některých geologů byla důvodem vytrysknutí proslulých teplých pramenů, typických pro okolí dnešního Pamukkale. Lze to považovat za další z důkazů, že všechny tyto listy vznikly před tímto zemětřesením?
V každém případě Filip zemřel v Hierapolis. Podle některých za časů Tita (79-81), podle jiných už o dvacet let dříve, krátce po zemětřesení ve Frýgii, v kontextu Neronova pronásledování, v němž můžeme spatřovat pozadí apokalyptických proroctví a rozhodně stálo životy Petra i Pavla – a o několik let dříve, nicméně také za Nerona – rovněž Jakuba mladšího.

Podle tradice byl Filip popraven z rozhodnutí římského prokonzula, rozlíceného nad obrácením své ženy ke křesťanství. Tuto konverzi lze spojit se zprávou o uzdravení ženy uštknuté hadem. Jeden z pohanských kultů rozšířených v této oblasti uctíval právě ohromného hada.
Filip zemřel ukamenován a ukřižován. Můžeme doufat, že otevření hrobu přinese nějaké další informace. Lze ale očekávat, že otevře další otázku o místu uchovávání jeho ostatků. Je totiž známo, že ostatky sv. apoštolů Filipa a Jakuba (mladšího) byly v 6. století za papežů Pelagia a Jana III. přeneseny do Říma a uloženy v bazilice k tomu účelu vystavěné. Přestavěný chrám dnes nese dedikaci Dvanácti apoštolům. Nelze tedy vyloučit ani to, že hrob v Hierapoli byl už kdysi otevřen a že apoštolovi ostatky skutečně odpočívají v Římě.

Zpracováno na podkladě pramenů z internetového časopisu La Bussola Quotidiana a Osservatore Romano

Johana Bronková