Rádio Vaticana

Vidíme-li jenom sebe, závisíme na větru

7.8.2011

Benedikt XVI. před Angelus, Castel Gandolfo

Drazí bratři a sestry,
v evangeliu této neděle se setkáváme s Ježíšem, který se odebral na horu, aby se tam celou noc modlil. Pán v ústraní, vzdálen od lidu i od učedníků, manifestuje svůj důvěrný vztah s Otcem a nezbytnost modlit se o samotě, ve skrytu před vřavou světa. Tento odchod do ústraní však netřeba chápat jako nezájem o lid nebo nedbalost o apoštoly. Naopak, Marek vypráví, že nechal nastoupit učedníky do loďky, aby „jeli před ním na druhý břeh“ (Mt 14,22), kde se měli znovu setkat. Mezitím se ocitla „loďka daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vítr vanul proti nim“ (v. 24), a „k ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři“ (v. 25); učedníci se zděsili, neboť si mysleli, že je to přízrak a „strachem začali křičet“ (v.26), nepoznali jej a nepochopili, že jde o Pána. Ježíš je však ujišťuje: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ (v. 27).

V této příhodě spatřovali církevní otcové obrovské bohatství významů. Moře symbolizuje nynější život a nestabilitu viditelného světa; bouře znamená jakýkoli druh soužení, obtíží, které na člověka doléhají. Loďka pak představuje církev postavenou na Kristu a vedenou apoštoly. Ježíš chce vychovat učedníky, aby odvážně snášeli protivenství života a důvěřovali v Boha, v Toho, který se zjevil prorokovi Eliášovi na hoře Oreb v „šumu jemného vánku“ (1 Král 19,12). Úryvek pak pokračuje gestem apoštola Petra, který – pobídnut hnutím lásky k Mistrovi – žádá, aby mu směl vyjít po vodě vstříc. „Zpozoroval však silný vítr a dostal strach, začal se topit a zvolal: „Pane, zachraň mne!“ (Mt 14,30). Svatý Augustin, který se pomyslně obrací na apoštola, komentuje: Pán „se snížil a vzal tě za ruku. Svými vlastními silami se nemůžeš zdvihnout. Stiskni tedy ruku Toho, který sestupuje k tobě“ (Enarr. in Ps. 95,7), a neříká to pouze Petrovi, ale říká to nám. Petr kráčí po vodě nikoli svojí silou, ale z milosti Boží, v níž věří, a když na něj dolehnout pochyby a on přitom nemá zrak upřený na Ježíše, dostane strach, neboť nemá plnou důvěrou v Mistrovo slovo, to znamená, že se od Něho vnitřně vzdálil a riskuje tak, že se v moři života utopí. Totéž platí pro nás. Vidíme-li jenom sebe, jsme závislí na větru a už nemůžeme kráčet po rozbouřených vodách života. Velký myslitel Romano Guardini napsal, že Pán „je stále blízko, je kořenem našeho bytí. Nicméně, svůj vztah k Bohu máme zakoušet mezi dvěma krajnostmi: v oddálení a přiblížení. Blízkostí jsme posíleni, oddálením zkoušeni“ (Accettare se stessi, Brescia 1992, 71).

Drazí přátelé, zkušenost proroka Eliáše, který zaslechl příchod Boha a zkouškou víry apoštola Petra, nám umožňují chápat, že Pán dříve než Jej hledáme nebo vzýváme, vycházím nám vstříc, naklání nebe, aby nás vzal za ruku povznesl do své výše; čeká pouze na naši plnou důvěru v Něho, až skutečně uchopíme Jeho ruku. Vzývejme Pannu Marii, vzor plného přilnutí k Bohu, aby uprostřed tolika starostí, problémů a obtíží, které zmítají mořem našeho života, zazněla v našem srdci ubezpečující Ježíšova slova: »Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!« a umocnila tak naši víru v Něho.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV