8.5.2011 

Promluva Benedikta XVI. na setkání se světem kultury, Benátky

Drazí přátelé,

těší mne, že mohu srdečně pozdravit vás, představitele světa kultury, umění a ekonomie města Benátek a jeho okolí. Děkuji za vaši přítomnost a sympatii. Chtěl bych poděkovat patriarchovi a rektorovi, kteří jménem Studium Generale Marcianum a jménem vás všech vyjádřili své pocity v úvodu našeho setkání, jež je posledním v řadě mé intenzivní návštěvy, započaté včera v Akvileji. Chtěl bych se s vámi podělit o několik velmi syntetických podnětů, o kterých se domnívám, že by mohly být užitečné při reflexi i společném úsilí. Tyto podněty jsou vzaty ze tří slov, která jsou působivými metaforami. Tato tři slova se pojí k Benátkám a zejména k místu, kterém se nacházíme: prvním z nich je voda, druhým zdraví a třetím Serenissima - Nejjasnější.

Začněme vodou, což je z několika důvodů logické. Voda je ambivalentní. Je symbolem života, ale také smrti. Dobře to vědí národy postihované povodněmi anebo mořetřesením. Voda je však především podstatnou složkou života. Benátky jsou „městem na vodě“. I pro vás, kteří žijete v Benátkách má tento stav dvojí znaménko, plus i minus. Nese s sebou mnoho nepříjemností a současně mimořádný půvab. Skutečnost, že Benátky jsou „město na vodě“ připomíná jednoho slavného současného sociologa, který označil naši společnost a stejně tak i evropskou kulturu za „tekutou“. „Tekutost“ kultury je výraz pro její „ohebnost“, nízkou stabilitu nebo snad přímo absenci stability, kvůli pohyblivosti, nekonzistenci, která ji – jak se zdá – někdy charakterizuje. A tady bych rád předložil první podnět: Benátky nikoli jakožto „tekuté“ město v právě načrtnutém smyslu, nýbrž jako město „života a krásy“. Obnáší to zajisté určité rozhodnutí, ale v dějinách je třeba volit. Člověk má svobodu interpretovat, dávat smysl realitě a právě v této svobodě spočívá jeho velká důstojnost. V rámci určitého města, ať už jakéhokoli, závisí také rozhodnutí administrativní, kulturní a ekonomické povahy v podstatě na této nosné orientaci, kterou bychom mohli nazvat „politickou“ v tom nejušlechtilejším a nejvznešenějším smyslu slova. Jde o volbu mezi „tekutým“ městem, vlastí kultury, která se stále více jeví jako relativní a pomíjivá, a městem, které nepřetržitě obnovuje svou krásu a čerpá přitom z hojných zdrojů umění, vědění a vztahů mezi lidmi a národy.

Přejděme ke druhému slovu: zdraví. Nacházíme se nyní na »pólu Zdraví«, nové realitě, která má starobylé kořeny. Tady na místě celnice vzniká jeden z nejslavnějších kostelů Benátek, dílo Longhenovo, postavené na splnění slibu daného Matce Boží v souvilosti s vysvobozením od moru v roce 1630. Madonna della Salute, Panna Maria, Uzdravení nemocných. Vedle ní postavil slavný architekt konvent Somasků, který se pak stal patriarchálním seminářem. „Unde origo, inde salus“ - Kde je původ, tam je zdraví (spása), praví nápis vytesaný ve středu největší kopule této baziliky. Tato věta poukazuje na těsné spojení mezi Matkou Boží a původem města Benátky, založeného podle tradice 25. března 421, tedy v den Zvěstování. Právě na přímluvu Panny Marie přichází zdraví, záchrana před morem. Zamyslíme-li se nad tímto nápisem, můžeme zachytit význam ještě hlubší a širší. Z Panny Marie pochází Ten, který nám dává „Uzdravení“. „Zdraví“ je všezahrnující, integrální pojem. Sahá od „dobré pohody“, která nám umožňuje prožít klidně den studia a práce, nebo prázdnin, až k salus animae – spása či zdraví duše, na němž závisí náš věčný úděl. Bůh pečuje o všechno, aniž by něco vylučoval. Pečuje o naše zdraví v plném smyslu. Dokazuje to Ježíš v evangeliu. Uzdravoval všechny nemocné a vysvobozoval všechny posedlé, odpouštěl hříchy, křísil mrtvé. Ježíš zjevil, že Bůh miluje život a chce jej vysvobodit od každé negace, včetně té radikální, kterou je duchovní zlo, hřích, jedovatý kořen, který infikuje všechno. Proto je Ježíš i „Zdravím“ člověka: Salus nostra Dominus Jesus. Ježíš zachraňuje člověka tím, že jej opět uvádí do vztahu s Otcem v milosti Ducha svatého; ponořuje ho do tohoto čirého a oživujícího proudění, které rozvazuje člověka z jeho fyzické, psychické a duchovní „paralýzy“, uzdravuje tvrdost srdce, egocentrickou uzavřenost a dává mu okusit možnost opravdu nalézt sebe samého tím, že ztratí sám sebe z lásky k Bohu a k bližnímu. Unde origo, inde salus. Toto motto má mnoho rozmanitých souvislostí, ale omezím se pouze na jednu, totiž na proslulou větu svatého Ireneje: „Gloria Dei vivens homo, vita autem hominis visio Dei“ (Adv. Haer. IV, 20, 7). Lze ji parafrázovat takto: sláva Boží je plnost zdraví člověka a označuje přebývání v hlubokém vztahu s Bohem. Můžeme to také říci slovy, která byla drahá novému blahoslavenému Janu Pavlu II.: člověk je cestou církve, a Vykupitelem člověka je Kristus.

Nakonec třetí slovo: „Serenissima“ - Nejjasnější, tedy jméno Benátské republiky. Opravdu krásný titul. Zdálo by se, že je utopický vzhledem k pozemské realitě, ale přece je schopen vyvolat nejenom vzpomínky na minulou slávu, ale také ideály vtahující do plánů tohoto velkého regionu pro dnešek i zítřek. „Nejjasnější“ je v plném smyslu pouze nebeské Město, nový Jeruzalém, který se objevuje v závěru Bible, v Apokalypse, jako zářivá vize (srov. Zjev 21,1-22,5). Křesťanství však toto svaté Město, zcela prozářené slávou Boží, přesto chápe jako cíl, který hýbe srdcem lidí a řídí jejich kroky a oživuje náročné a trpělivé úsilí o zdokonalení pozemského města. V této souvislosti je třeba si vždycky připomenout slova Druhého vatikánského koncilu: „Člověku nic neprospěje, kdyby získal celý svět, ale ztratil sebe. (srov. Lk 9,25) Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku.“ (Gaudium et spes, 39). Těmto slovům nasloucháme v době, kdy se vyčerpala moc ideologických utopií, a nejenom optimismus je zatemněn, ale také naděje se ocitla v krizi. Nesmíme proto zapomenout na to, že koncilní otcové, kteří nám zanechali tuto nauku, žili v době dvou světových válek a totalitarismů. Jejich výhled zajisté nebyl diktován falešným optimismem, ale křesťanskou vírou, která oživuje naději, jež je zároveň obrovská a trpělivá, otevřená pro budoucnost a vnímavá k historickým situacím. Jméno „Nejjasnější“ v této perspektivě označuje civilizaci pokoje, založenou na vzájemném respektu, vzájemném poznání a na přátelských vztazích. Benátky mají dlouhou historii a bohatý lidský, duchovní a umělecký odkaz, takže jsou schopny i dnes nabídnout lidem cenný přínos k víře v lepší budoucnost a k úsilí o její vybudování. K tomu je však nezbytné, aby neměly strach z jiného emblematického prvku, který se vyskytuje v erbu svatého Marka: evangelia. Evangelium je největší silou, která přetváří svět. Není však utopií, ani ideologií. První křesťanské generace jej nazývali „cestou“, tzn. způsobem života, který jako první praktikoval Kristus a který nás vybízí k následování. K „Nejjasnějšímu“ městu se dojde po této cestě, která je cestou lásky v pravdě, přičemž, jak nám opět připomíná koncil, je zřejmé, že netřeba „abychom tuto lásku uplatňovali jen ve velkých věcech, ale především v běžných životních okolnostech“ a že podle Kristova příkladu „je také třeba nést kříž, který tělo a svět klade na ramena těm, kdo hledají mír a spravedlnost“ (ivi, 38).

To jsou, drazí přátelé, podněty k reflexi, o které jsem s vámi chtěl podělit. Bylo mi potěšením končit svoji návštěvu ve vaší společnosti. Děkuji opět kardinálovi patriarchovi, pomocnému biskupovi a všem spolupracovníkům za velkolepé přijetí. Zdravím prof. Amose Luzzatto, předsedu Benátské židovské obce, která má starobylé kořeny a je významnou součástí občanského tkaniva Benátek. Myslím také na muslimy, kteří žijí v tomto městě. Z tohoto tak významného místa srdečně zdravím Benátky, zdejší putující církev a všechny diecéze Triveneta, a jako záruku své trvalé vzpomínky uděluji apoštolské požehnání.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.