16.4.2011 

V posledním kázání postní doby, určeném Svatému otci a jeho spolupracovníkům z římské kurie, se O. Cantalamessa včera zamýšlel nad činorodou láskou a zakončil tak cyklus meditací o křesťanské lásce rozjímáním o sociální dimenzi evangelia, vycházeje přitom z prvního listu apoštola Jana: „Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1 Jan 3,16-18)

„O prvních křesťanech v Jeruzalémě víme, že »prodávali svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval«. Nebyli k tomu však vedeni ideálem chudoby, nýbrž lásky; účelem nebylo, aby byli všichni chudí, nýbrž aby „u nich nikdo nežil v nouzi“ ( Sk 4,34). Nezbytnost vyjádřit lásku konkrétními skutky lásky není cizí ani apoštolovi Pavlovi, který jak známo klade velký důraz na sbírky ve prospěch chudých v Jeruzalémě.“

Apoštolská církev, pokračoval O.Cantalamessa, tak vlastně jenom přejímá učení a příklad svého Učitele. Jeho soucit s chudými, nemocnými a hladovými nikdy nezůstal stát na rovině pouhého sentimentu, ale vždycky našel výraz v konkrétní pomoci, a z těchto konkrétních gest lásky činí důkazní materiál posledního soudu.

„Moderní doba, zejména v 19. století přinesla v tomto směru velkou změnu, když vzala na přetřes sociální otázku. Připustilo se, že nestačí starat se o potřeby chudých a utlačovaných jen případ od případu, ale že je zapotřebí ovlivňovat struktury, které produkují chudé a utiskované. Že je tato oblast nová, alespoň co do její tematizace, dosvědčuje titul první sociální encykliky Lva XIII. z 15.května 1891 Rerum novarum, kterou se církev jako protagonistka zapojila do této diskuse.“

Papežský kazatel dále načrtnul historické a teologické pozadí tohoto nového výrazu církevního učitelského úřadu, označovaného jako sociální učení církve, a poukázal na to, proč se přistoupilo k vydávání periodicky obnovovaných sociálních encyklik. Ve zkratce potom identifikoval dva protikladné myšlenkové proudy, vzniklé na půdě protestantské teologie, mezi nimiž se ubírá sociální učení církve. Jednak je to liberální teologie, která redukuje evangelium na pouhý morální podnět sociálního pokroku a potom takzvaná dialektická teologie, která redukuje evangelium na pouze eschatologický důraz, z něhož vylučuje zájem o svět a jeho vývoj.

„Sociální učení katolické církve hledá jako vždy spíše syntézu než opozici, užívá metodu et – et a nikoli aut – aut, tedy to i ono a nikoli buď anebo. Ponechává evangeliu obojí inspiraci: eschatologickou i morální, protože si vzájemně neodporují.“

Přes všechny rozdíly v pojetí vztahu mezi evangeliem a sociální otázkou, pokračoval papežský kazatel, vysvítají z celé teologické reflexe některé společné závěry, které lze shrnout následovně:

„Evangelium neposkytuje přímá řešení sociálních problémů, ale obsahuje principy, které se nabízejí při vypracování konkrétních odpovědí na různé historické situace. Poněvadž se však situace i sociální problémy v čase mění, je křesťan povolán vhodným způsobem ustavičně vtělovat principy evangelia do dané chvíle.“

Biblické základy, na nichž je přitom třeba stavět, pokračoval dále O. Cantalamessa, jsou zřejmé v názvu poslední sociální encykliky Benedikta XVI. Caritas in veritate, tedy Láska v pravdě:

„Pravda – píše Svatý otec - chrání a vyjadřuje osvobozující sílu lásky uprostřed stále se měnících dějinných událostí… Bez pravdy, bez důvěry a bez lásky k pravdě neexistuje společenské svědomí ani odpovědnost. Společenské jednání se pak stává hříčkou soukromých zájmů a logiky moci, což má rozkladné účinky na společnost, tím spíše na globalizující se společnost v současných obtížných časech.(Caritas in veritate, 5).“

Všeobecným principem, řekl v závěru postního kázání O. Cantalamessa, je tedy služba. Tu je třeba aplikovat v každém životním aspektu. Stát by měl sloužit občanovi, politik státu, lékař pacientům, učitel žákům… „Služba, jak víme, není v evangeliu ukládána jenom maličkým a pokorným. V dnešní společnosti má služba také dvě patra. Jsou služebníci, kteří slouží jakožto podřízení, ale potom jsou také služebníci – např. ministři – kteří slouží jakožto nadřízení. Ježíš říká, že v Jeho církvi je představeným ten, kdo slouží, (srov. Lk 22,26) a že služebník všech je největším ze všech.(Mk 10,44).“

To byl souhrn čtvrtého postního kázání O. Cantalamessy, které pronesl včera před Svatým otcem a jeho spolupracovníky z římské kurie.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.