2.4.2011 

Druhé postní kázání, které O. Raniero Cantalamessa včera pronesl před Svatým otcem a jeho spolupracovníky z římské kurie, bylo podobně jako to první zaměřeno na pojem lásky. Tentokrát však papežský kazatel rozjímal o lásce Boží. Výraz ?láska Boží? ? podotknul přitom ? má dva velmi odlišné akcenty. V jednom je Bůh předmětem a ve druhém podmětem; jednou označuje naši lásku k Bohu a podruhé lásku Boha k nám.

?Člověk přirozeně inklinuje spíše k aktivitě než pasivitě; k tomu být spíše věřitelem než dlužníkem. Upřednostňuje se první význam, tedy to, co činíme my ve vztahu k Bohu. Biblické zjevení však dává přednost druhému významu, tedy lásce Boha k nám.?

Aristoteles? pokračoval O.Cantalamessa ? shrnul řecké pohanské pojetí boha, když ve své Metafyzice (XII, 7, 1072b) napsal, že ?bůh hýbe světem, protože je milovaný, tzn. proto, že je předmětem lásky a příčinou účelovou veškerého stvoření. Bible však praví přesný opak. Bůh stvořil svět a hýbe světem, protože miluje svět. ?V tom záleží láska, píše sv. Apoštol Jan, ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás.? (1 Jan 4,10).

?Jan je mužem velkého rozletu. Ostatní se při rekonstrukci dějin Krista zastavili u jeho narození z Panny Marie, on však činí velké skoky zpět, z času až do věčnosti, když píše ?Na počátku bylo Slovo?, a totéž činí ve vztahu k lásce. Všichni včetně Pavla mluvili o lásce Boží zjevené v dějinách a vrcholící smrtí Krista, on však dohlédl za dějiny. Nepředstavuje nám jenom Boha, který miluje, ale Boha, který je láska. ?Na počátku byla láska, láska byla u Boha a Bůh byl láskou? - tak bychom mohli rozvinout jeho tvrzení, že ?Bůh je láska? (1 Jan 4, 7).?

Donekonečna a nejenom dnes se diskutuje, zda existuje Bůh, ale já si myslím, řekl dále papežský kazatel, že mnohem důležitější je vědět nikoli, zda existuje, ale zda je láska. Kdyby totiž existoval, ale nebyl láskou, byla by jeho existence spíše obávaná než útěšná, jak to ostatně mnohé národy a civilizace také pojaly. Křesťanská víra nás však ujišťuje o tom, že Bůh existuje a je láskou! Východiskem našeho putování je tedy Trojice. Proč křesťané věří v Trojici?

?Protože věří, že Bůh je láska. Kde je Bůh pojat jako nejvyšší Zákon nebo svrchovaná Moc, tam evidentně není třeba plurality osob, a proto není chápána Trojice. Právo a moc totiž mohou být uplatňovány pouze v jednotném čísle, láska nikoli.
...
Křesťanské zjevení, které církev přijala od Krista, je vyloženo v jejím Krédu. Bůh je láska v sobě samém, ještě před začátkem času, protože odevždy má v sobě Syna, Slovo milující nekonečnou láskou, kterou je Duch svatý.?

O. Cantalamessa pak přešel k rozjímání o tom, jak se láska Boží projevuje ve stvoření. Připomněl nejprve klasickou katechismovou otázku ?Proč nás Bůh stvořil??, jejíž odpověď zní: ?Abychom jej poznali, milovali, sloužili mu a došli tak života věčného?.

?Odpověď je nenapadnutelná, ale částečná. Odpovídá na otázku po příčině účelové, ale nikoli po příčině účinné, totiž na otázku ?Co jej vedlo k tomu, aby nás stvořil?? A na tuto otázku nelze odpovědět ?abychom jej milovali?, nýbrž ?protože nás miloval?.?

Křesťanská vize o původu vesmíru je v tomto bodě velice vzdálená ateistickému scientismu, pokračoval dále papežský kazatel. Jedno z nejhlubších trápení pro mladého člověka je mínění, že se na světě ocitnul zbytečně, náhodou, nechtěně, třeba chybou rodičů. Určitý typ ateistického scientismu jakoby se snažil toto soužení uvalit na celé lidstvo. Fakt, že jsme byli stvořeni z lásky, nám podává nenapodobitelným způsobem sv. Kateřina Sienská ve své modlitbě k Nejsv. Trojici:

?Jak jsi Pane, stvořil toto své stvoření?... Oheň tě přiměl. Nevýslovná láska. Ačkoli jsi ve svém světle viděl všechny nepravosti, které tvoje stvoření napáchá proti tvé nekonečné dobrotě, dělal jsi téměř jako že nevidíš a upřel jsi pohled na krásu svého stvoření, které jsi si jakoby šílený a opilý láskou zamiloval a z lásky přitahuješ k sobě tím, že mu dáváš bytí svého obrazu a své podoby. Ty věčná pravda, jsi mne prohlásil za svou pravdu, to znamená, že láska tě přiměla mne stvořit.?

Tato láska, vyvodil O. Cantalamessa z citátu sv. Kateřiny Sienské, není jenom avale, milosrdná, darující láska, ale také eros v čirém stavu. Je to přitažlivost k předmětu vlastní lásky, obdiv jeho krásy, která okouzluje.
Papežský kazatel potom poukázal na to, jak lásku podává Zjevení. Pro Bibli je charakteristické, že ukazuje lásku Boha k člověku, k vyvolenému národu a potažmo k celému lidstvu jako lásku snubní.

?Všechny fáze a zákruty snubní lásky jsou připomínány a používány právě k vyjádření lásky Boží: okouzlení lásky v počátečním stadiu snubního vztahu (srov. Jer 2,2); plnost radosti svatebního dne (srov. Iz 62, 5); drama rozchodu (srov. Oz 2,4) a nakonec znovuzrození starého svazku (srov. Oz 2,16; Iz 54,8). Snubní láska je v podstatě láskou touhy a volby. Je-li proto pravdou, že člověk touží po Bohu, platí také obráceně, že Bůh touží po člověku, chce a váží si jeho lásky, raduje se z ní ?jako se raduje ženich z nevěsty? (Iz 62,5). Snubní metafora, která prostupuje celou Biblí a je základem ?smlouvy?, jak podotýká Svatý otec v encyklice Deus caritas est, je nejlepším důkazem toho, že láska Boha k nám je eros i avale, je obdarováním i touhou zároveň. Protože kdo netouží, aby mu byla láska opětována, vůbec mu na milované osobě nezáleží. Eros je proto nezbytný k plnosti lásky Boží.?

Nejvyšším důkazem lásky Boha k člověku je Kristus, pokračoval dále O.Canatalamessa analýzou události Vtělení: a to nejenom ve smyslu objektivním, na způsob nějaké neživé záruky, která se někomu dává, nýbrž také ve smyslu podmětném, subjektivním. Jinými slovy, není jenom důkazem lásky Boží, ale je samotnou láskou Boží, jež přijala lidskou podobu, aby mohla milovat a být milována z vnitřku naší situace.

?Nechuť mnoha exegetů a teologů přijmout ?výkupný? charakter Kristovy smrti, ba přijmout samotnou Ježíšovu smrt jako Otcem chtěnou a Synem svobodně přijatou, je dána tím, že vycházejí ze všech možných a představitelných ?předporozumění? (Vorverständnis) s výjimkou onoho jediného, které nám nabízí Písmo svaté, totiž toho, že Bůh je láska, a všechno, co činí, včetně přijetí smrti Syna, je láska.?

Co učinit, ctění otcové, bratři a sestry, když slyšíme, jak nás Bůh má rád? - ptal se v závěru papežský kazatel. První odpovědí je: opětovat Bohu lásku. Není to však první a největší přikázání zákona? Ano, ale přichází až potom. Další možnou odpovědí je: mít se rádi vzájemně, jako nás Bůh má rád! Neříká snad evangelista Jan, že ?když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat? (1 Jan 4,11)?

?Předtím je však třeba učinit ještě něco jiného: věřit v lásku Boží! Evangelista Jan, po té co prohlásí, že ?Bůh je láska?, pokračuje zvoláním: ?My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám.? (1 Jan 4,16). Tedy víra. Je to však víra speciální: víra-úžas, nevěřícná víra (jež je paradoxní, ale pravá), víra, která, třebaže věří, nedovede se ujistit o tom, co věří.?

Zdálo by se, že je snadné věřit v lásku Boží, ale je to naopak to nejtěžší na světě, řekl papežský kazatel v závěru včerejšího postního kázání. Je to způsobeno jednak šířícím se cynismem, ale také přesvědčením o vlastní nehodnosti. Boží nabídka nám připadá nevyvážená. A my vlastně nevěříme do všech důsledků, protože kdybychom doopravdy věřili, že Bůh nás miluje jako první, nezávisle na tom, co činíme anebo nečiníme, že nás miluje láskou milosrdenství i touhy, život by se ihned změnil v ráj.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.