Rádio Vaticana

Bolševická lež

20.2.2011

Únor se opět neúprosně blíží k nešťastnému datu pětadvacátého. Rok od roku se víc a více naléhavě vkrádá pocit, že se vytrácí krátce existující konsensus o převažující nešťastnosti tohoto výročí.

To, co se ale stalo před pár dny, je už vážným varováním. V Poslanecké sněmovně se projednával návrh zákona o třetím odboji. Ten je sám o sobě spornou normou, mají k němu relevantní výhrady i renomovaní historici soudobých dějin i někteří političtí vězni. To však nijak neospravedlňuje skandální vystoupení některých komunistických poslanců s Miroslavem Grebeníčkem a Martou Semelovou v čele.

Bývalý šéf Grebeníček dal svým dlouhým vystoupením vzpomenout na slávu, jíž se KSČM pod jeho vedením těšila. Připomněl, jak výborným taktikem a stratégem byl. Jeho řeči nelze nic vytknout - až na zamlčování nejpodstatnějšího. Tentokrát byl Grebeníček za toho hodného, kdy přiznával, že se kdysi staly i tragédie a neospravedlnitelné křivdy. Přesto ale šmahem veškerý odboj a odpor, který byl, přiznejme si to, nečetný, označuje za individuální a skupinový teror, mluví o době hlubokého míru, o existenci suverénního státu uznávaného demokratickými státy. To je dnes severní Korea ale taky.

Podstatnější bylo to, co neřekl. Že každá snaha o vybudování společnosti ovládané pouze Rozumem potírající náboženství končí protirozumovým thermidorem ústícím v pitoreskní aparátčický systém.

Temnou komunistickou tvář ukázala poslankyně Marta Semelová. Je to nová poslankyně, dlouholetá předsedkyně pražské komunistické krajské rady, do loňského léta učitelka na prvním stupni základní školy, která již léta uctívá památku Klementa Gottwalda a představuje radikální křídlo strany. Ve svém parlamentním vystoupení tvrdila, že naprostá většina poctivých lidí přijala poúnorový režim za svůj. Prý se s nadšením účastnili brigád, jezdili na stavby mládeže a rozvinuli zemědělství, které bylo schopno zajistit výživu národa.

Ano, i na takových učitelkách ještě dnes stojí české školství. Skutečně si myslí, že zemědělství bylo rozvinuto tím, že tisíce selských rodin byly vyhnány ze svých statků? A další desetitisíce šikanovány a vydírány likvidačními zemědělskými dávkami? Jejich výše ještě dnes vstupuje do hrůzných snů posledních téměř stoletých stařenek a starců. Bylo zemědělství rozvinuto tím, že se z hrdých sedláků hospodařících na půdě držené po staletí jejich rodem stali kolchozníci se společenskou úrovní někdejších pacholků a podruhů?

Soudružka Semelová ale jde ještě dál - volá po ocenění bývalých pohraničníků, kteří bránili hranice, aby lidé mohli v míru pracovat. Ano, těch pohraničníků, kteří třeba již na konci března 1948 zastřelili kněze Vojtěcha Rygala, který chtěl odejít do Německa. Zesnulý páter Antonín Huvar s jemu typickou ironií říkal, že hranice musely být tak pečlivě zadrátované a hlídané proto, aby se do komunistického ráje nenahrnuly davy lidí ze západu, na něž už by nezbylo místo. Marta Semelová na demokratické parlamentní půdě mluví o narušitelích státních hranic, u nichž prý podle historických pramenů z 50. let byly nalezeny samopaly a ruční granáty. O hodnověrnosti takových pramenů máme důvody pochybovat - podle podobných někteří mladíci chystali únos prezidenta Beneše ze Lhoty Štědrákové či biskupové a řádoví představitelé byli vatikánskými špiony. Je to obecně velký problém zkoumat historii doby nesvobody na základě písemných pramenů vzniklých u komunistických soudů, Státní bezpečnosti či obecně tehdejší SNB.

V čem je ale hlavní kámen úrazu. Grebeníček a Semelová buď nepochopili, nebo to alespoň nepřiznávají, pravé motivy, které vedly k sepsání tohoto nešťastného zákona. Ten totiž slouží jako jakási náhražka, šidítko, výraz bezmoci vyjádřený otázkou ? co víc vlastně teď ještě můžeme dělat? Je to výraz zklamání nad tím, jak se společnost (ne)vyrovnává se svou minulostí. Když oběti a jejich pozůstalí vidí nepotrestané estébáky žijící z tučných výsluh, stále soudící bolševické soudce a komunistické prominenty svobodně exhibující v parlamentu, mají pocit, že je vlastně skoro vše při starém a jako tonoucí stébla se chytají bláznivých nápadů zákonem kodifikovat úctu a historickou pravdu.

A přidávají se k tomu zklamání z nenaplněných očekávání. Církev čekala, že budou zase plné kostely. A ony nejsou, protože důvody jejich prázdnoty nespočívají pouze v komunistickém čtyřicetiletí. Jiní čekali, že lidé přestanou podvádět, lhát a krást ? a oni ve svobodném prostředí hřeší snad ještě víc než v nesvobodném.

Dvě desetiletí po pádu železné opony doznávají velkého comebacku komunistické seriály ? nejen ty nevinné, ale ideologické škváry (jakkoli řemeslně dobře vyrobené) typu Třicet případů majora Zemana, Žena za pultem či Chlapci a chlapi. Měl jsem loni v rodném Bludově příležitost sledovat, jak vnímají tato ideologicky předpojatá díla deváťáci. Vůbec neuměli rozlišit propagandistickou fikci, zcela podlehli příběhu o zlém kulakovi a spravedlivých družstevnících. Jaký závěr si asi odnesou z dílu majora Zemana o babických událostech? Nebo o akci K, při níž bolševická moc zlikvidovala kláštery? Asi si ponesou do života přesvědčení o zlovolných opatech uchovávajících v klášterech skladiště zbraní a zahraniční vysílačky, které odhalila bdělá Bezpečnost a o po právu potrestaných kněžích z babického okolí, kteří pomáhali třídnímu nepříteli.

Jistě, můžeme se utěšovat tím, že podpora komunistické strany stále upadá, že je na okraji scény. Ale to se na přelomu dvacátých a třicátých let v Československu zdálo taky. Právě tehdy mladý Gottwald vytyčil v parlamentu cestu, která se po pár letech začala naplňovat a byla lemována šibenicemi a dlážděna nepředstavitelným utrpením nevinných.

Je to zvláštní. Zatímco málokoho napadne problematizovat zásluhy příslušníků protinacistického odboje poukazem na některé excesy, debata o odboji protikomunistickém je navždy podvázána vraždami mašínovské skupiny.

Grebeníček ve svém parlamentním projevu naznačil, že si KSČM všímá myšlenkového vývoje představitelů církve. Patrně si stále dobře uvědomují, že to byly právě křesťanské církve s katolickou v čele, které byly nejvážnějšími překážkami pro komunistické učení na cestě za jeho světovládným snem. Děje se to i opačně? Sledují lidé církve proměny či konstanty marxistického učení, které může, zčásti oprávněně, v době hospodářské recese působit jako svěží alternativa současnému ekonomickému a společenskému trendu?

Přesto by se měli ozvat slušní lidé, kteří nezapomínají. Je skutečně možné hanobit zásluhy byť jen několika statečných, kteří se postavili Zlému? Je možné vychvalovat pohraničníky zabíjející lidi prahnoucí po životě ve svobodě? Proč již dávno nemáme ve vztahu k bolševismu ekvivalent vůči osvětimské lži?

Stanislav Balík