Rádio Vaticana

Posuny ve vztahu státu a církví

16.1.2011

Ve vztahu českého státu a církví se začíná dít cosi závažného. Tento týden podepsaná dohoda o zmrazení peněz na mzdy duchovních je toho dalším signálem. Církve ukázaly, že jsou ochotny nejenom jednat a vznášet nároky, ale že se současně cítí být součástí národní společnosti, která nyní potřebuje dietní kúru. Jaký úlevný rozdíl oproti kraválistickým odborářům, odcházejícím-neodcházejícím lékařům a mnoha dalším státním zaměstnancům. Různé signály měnících se vztahů můžeme pozorovat již nějakou dobu, nejpozději od návrhu Topolánkovy vlády na vyrovnání za kdysi ukradený majetek. V podobě, v jaké bylo předloženo, nemělo v tehdejší politické atmosféře šanci na úspěch. Nicméně již samotný fakt, že vlivné politické síly byly takového návrhu schopny, značil změnu oproti dobám Klausových, Zemanových či dalších socialistických vlád. Pokračovalo to návštěvou papeže Benedikta XVI., která působila jako poselství z jiného světa. Nešlo jen o prezidenta Václava Klause. Ten se k překvapení mnoha svých odpůrců od papeže skoro nehnul. Jeho příznivá slova na adresu církve a křesťanství byla pro mnohé zcela nečekaná. Šlo i o mediální zpravodajství a o celkovou náladu v zemi, které byly nadmíru příznivé.

K dalšímu posunu pak došlo s nástupem nového českého primase Dominika Duky. Symbolem tohoto nástupu se zcela jistě stalo rychlé ukončení sporu o katedrálu, který byl zvláště v posledních letech stále méně pochopitelný. Z loňského roku můžeme přidat několik dalších událostí. Svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi, která již několik let rozvíjí křesťanské pojetí základů české státnosti. Kázání pražského arcibiskupa propojující dějiny národa s dějinami církve včetně působivé recitace Halasových veršů o bronzovém koni Václavově zasypávalo pozůstatky příkopů, které u nás mezi národem a církví existují nejpozději od 19. století.

Kdo by si ještě před nedávnem pomyslel, že by premiér a první vicepremiér, předsedové dvou velkých stran, mohli být praktikující katolíci? Kdo by čekal, že státní oslavy 17. listopadu mohou vrcholit ve svatovítské katedrále za účasti prezidenta a dalších vysokých státních představitelů?

Letošní novoroční projev Dominika Duky byl zaznamenán i v těch společenských kruzích, jež mají ke křesťanství silně problematický vztah.

Nu a do toho všeho přichází dohoda státu s církvemi o zastavení navyšování počtu kněží placených ze státních peněz. A nejen to. Již v programovém prohlášení se vláda zavázala k tomu, že dojde k dvacet let odkládanému majetkovému narovnání mezi státem a církvemi. Ministr kultury chce návrh předložit vládě do letošního června, nyní bylo oznámeno složení politické vládní komise, která se tématu má věnovat. Církev naznačuje ? a první signály přišly právě při legendární papežově návštěvě ? že původní částka, s níž počítal návrh Topolánkovy vlády a kterou potvrdil odborný posudek, pro ně není zásadní.

Ve hře ale není pouze otázka, zda církve dostanou miliard padesát, sto nebo dvě stě. Původní, nakonec neschválený návrh počítal s tím, že za dalších dvacet letech skončí jakékoli financování církví od státu. Pracoval tak vlastně pouze s principem odškodnění. Nevíme, zda to bude součástí i nového návrhu.

Není totiž vůbec jasné, zda tenkrát církve ? především ta katolická ? domyslely, že ve své více než tisícileté české a moravské historii vlastně nikdy nežily pouze ze svého jmění. Od dob Josefa II. pak stát přímo platil kněžím za výkon státní správy a za výuku náboženství tzv. kongruu. Ta dorovnávala jejich příjmy na úroveň existenčního minima a její výše se stávala důvodem častých sporů, za první republiky dokonce i vládních krizí. Navíc veškeré kostely byly udržovány především podle patronátního práva a církev do nich až na výjimky neinvestovala z výnosů svých polí a lesů ? z těch byli živi faráři. Patronátní právo na sebe v roce 1949 převzal stát ? velmi rychle ale na něj zapomněl, byť teoreticky platí dodnes.

O čem se mnoho nemluví, ale přesto to v uplynulých letech bylo a zcela jistě dále bude pozadím celé veřejné debaty, je zásadní otázka, v čem jsou vlastně církve pro společnost nepostradatelné. V čem jsou výjimečné, jaké úkoly mají plnit, aby si nárokovaly automatickou a přednostní podporu státu. V české společnosti na ni stát a církve hledají odpověď již přinejmenším půl třetího století.

Poté, co osvícenské reformy doby tereziánské a josefínské odmítly božský základ uspořádání společnosti a státu, vynořil se zmíněný problém poprvé. Co s ní, církví katolickou? Tehdy se stala součástí veřejné moci, de facto jako nástroj státu a jeho agentura s vynikajícím územním pokrytím. Církev vedla pro stát matriky, uzavíraly se před ní sňatky, pohřbívala, starala se o školství, dbala o udržování a obnovování veřejné i soukromé morálky.
Postupem času však i tato její role začala erodovat. Problém, přes řadu kraválů, nedořešila ani protikatolicky zaměřená první republika a už vůbec ne komunistická éra.

Po roce 1989 došlo k částečné obnově stavu první poloviny 20. století. Opět bez zodpovězení otázky smyslu a cílů působení církví. A tak je tomu dodnes.
Z veřejného vystupování církví se zdá, že kromě teologického zdůvodňování své existence, jež stát nepřijímá, nevědí, jak jinak argumentovat. Jakoby z nouze mluví o své činnosti charitní a mravní. Jenomže to k ospravedlnění zvláštního zacházení nestačí. Sociální zabezpečení na sebe převzal stát a charita tak už spíše jen zalepuje konkrétní systémová selhání. A navíc charitu neprovozují pouze církve, ale i různé spolky. Stejně tak v oblasti mravní výchovy mládeže mají církve zdatného konkurenta přinejmenším u skautů. Co s tím vším? Jednoduše ? nevím.

Ale připravme se na to, že přes všechny zmíněné pozitivní signály se tyto otázky znovu vynoří. Stačí se začíst do některých internetových diskusí pod články o církvích, a to i na seriózních zpravodajských stránkách. Zcela jistě tyto nenávistné hlasy nějaká vlivná politická síla zaštítí.

Každopádně se ale současná politická i společenská atmosféra zdá být pro vyřešení finančních vztahů mezi státem a církvemi nejlepší za posledních dvacet let. Bylo by ale skvělé, kdyby toho církve a zvlášť ta katolická uměly využít i k vlastní sebereflexi a k ujasnění toho, jakou roli mají ve společnosti hrát.

Stanislav Balík