Rádio Vaticana

Proč upadá do zapomnění Bůh

12.12.2010

Nejvíce náboženským slovem z biblického hlediska není podstatné jméno Bůh, nýbrž sloveso být. Je to zřejmé v jazykovém kontextu národa, ve kterém vznikla Bible. Hebrejsky je tam vlastní jméno Boha dáno gramatickým tvarem slovesa být, Jahve. Žádné jiné náboženství něco podobného nemá. V knize Exodus se Bůh Mojžíšovi dokonce představuje osobně slovy: „Jsem, který jsem“či „Já jsem jsoucí“ neboli „Jsem jediný, kdo existuje“. Jahve - tajuplný gramatický tvar slovesa být v třetí osobě imperfekta zahrnuje minulost, přítomnost i budoucnost, protože hebrejština nezná časování. Mnozí biblisté se domnívají, že je to i archaický tvar kauzativu, takže jeho překlad by mohl znít: „Ten, který působí bytí“ anebo „Ten, který přivádí k existenci“. Toto jediné jméno musí všechny jazyky překládat mnoha slovy či spíše větami, a přesto nadále zůstává tajemným.

Vlastní jméno Boha je známé takřka výhradně v písemné podobě. Nevyslovuje se totiž přímo. Namísto něho se říká zástupné Adonai, což znamená Pán či Hospodin. Děje se tak z úcty k Tomu, koho zjevené jméno označuje, jako ochrana před banalizováním toho nejposvátnějšího a klíčového obsahu biblického náboženství. Tato praxe přešla do všech ostatních jazyků, které přijaly toto jméno, samozřejmě i v rámci křesťanství. V tradici Starého zákona bylo vyřčení psaného Božího jména dovoleno jen v některých konkrétních situacích: Vyslovoval jej velekněz o samotě ve svatyni Jeruzalémského chrámu anebo v rámci soudního procesu na veřejnosti za účelem zapřisáhnutí souzeného člověka k tomu, aby vyznal před židovskou veleradou pravdu.

Boží jméno, Jahve, se vyskytuje ve Starém zákoně nejčastěji, celkem 6823krát, ale nevyslovuje se ani při liturgickém čtení. Jen zasvěcený čili věřící přitom ví, na koho se zástupné jméno Adonai vztahuje ve skutečnosti, neboli co znamená věřit v Toho, který zapříčiňuje, že jsme. Věřit ve Stvořitele.

Slovo Bůh čili Elohim se v Bibli se vyskytuje 2600krát a má smysl pouze generický, označuje i pohanská božstva. Adonai Elohenu, Hospodin je náš Bůh, tak zní základní denní modlitba židovského lidu. Přeloží-li se tato modlitba včetně onoho nevyslovovaného jména, říká přibližně: „Ten, který dává existovat, je naším Bohem“.

V hebrejském znění této modlitby však chybí slůvko „je“. Tuto gramatickou sponu podmětu a přísudku vyjadřují semitské jazyky jinak, nepoužívají ho. Proto v běžné mluvě sloveso být takřka není slyšet. I v písemné komunikaci se v hebrejštině vyskytuje velmi zřídka, ovšem s jedinou výjimkou, pokud nejde právě o náboženský kontext.

Zcela opačně je tomu v indoevropských jazycích. V řečtině, která je historickým domovem filosofie i teologie, se sloveso být používá takřka výhradně jako spona, tedy ke spojování podmětu a přísudku. Říci řecky: „člověk je“, vyvolalo u antických Řeků bezděčnou otázku: „co je člověk?“. Samo o osobě totiž působilo dojmem nedopověděného tvrzení. Nepřekvapuje tedy Aristotelova poznámka, že sloveso být samo o sobě nic nevyjadřuje, ačkoli tento filosof jinde tvrdí, že každé sloveso označuje nějaký děj. Ne náhodou jej Tomáš Akvinský o tisíc let později v tomto bodě opravuje a doplňuje. Sloveso být - říká - také označuje děj, takzvaný actus essendi, děj existování či bytí.

Sloveso být opravdu něco znamená. Označuje velice hutný děj, který umožňuje lidem poznávat, myslet, vyjadřovat se, vztahovat se k realitě a vzájemně komunikovat. Pomocí tohoto slovesa něco tvrdíme či popíráme, vyjadřujeme klad či zápor. Aristoteles si povšimnul, že toto slůvko se vlastně skrývá ve všech slovesech: výraz „myslím“ lze totiž tlumočit jako „jsem myslící“ apod. Povšiml si však také, že sloveso být se vypovídá různými způsoby, a uvádí příklad: Člověk je zdravý, lék je zdravý, pokrm je zdravý a moč je zdravá. Každá z těch věcí však jinak. Všechny záhyby významů slovesa být byly tedy promyšleny řeckou filosofií, zejména Aristotelem, který ve své Metafyzice formuloval jejich významovou jednotu jen s částečným úspěchem.

V řecké polyteistické teologii, zvláště pokud jde o označení božství, však nebylo toto mimořádné sloveso nikdy uplatněno. Řecký výraz Theos čili Bůh zůstává - stejně jako v ostatních evropských jazycích - poněkud prázdným slovem. Podstatu božství nespatřovali Řekové v jedinečnosti, ani v existenci. Narozdíl od biblicky zjeveného Božího jména, jí chyběl srozumitelný obsah.

Řecké myšlení se tedy nikdy nedopracovalo k tomu nejdůležitějšímu, sjednocujícímu, jedinečnému a překvapivě náboženskému významu slovesa být. Teprve biblické zjevení vneslo do lidského myšlení onen ucelující a osvětlující prvek. Tomáš Akvinský jej později vyjádřil obratem causa essendi - příčina existování - jako téměř synonymum biblického tetragramu, Božího jména, a tedy Stvořitele.

Elementární a všeobecně lidská zkušenost vlastní existence je tedy královskou cestou k Bohu, ale ještě před tím také cestou Boha k člověku. Můžeme tak přijmout, myslet, uvědomit si a sdělit si, že jsme či existujeme (analogicky) ve vztahu k Tomu, který dává existovat, tedy k našemu Počátku, Stvořiteli i Cíli. V tomto existenciálním vztahu spočívá biblické pojetí transcendence. Počínaje Židy, začal Bůh vyvádět lidi ze zapomnění jejich bytí k Sobě.

Tento exodus člověka, tedy vycházení ze zapomnění na to, že existujeme díky Tomu, který je Původcem našeho bytí, je nosný děj náboženské praxe. Samotný děj, označovaný slovesem být, třebaže je nejzjevnějším základem lidského myšlení, však nemůže lidská mysl pojmout, ovládnout a uzamknout, protože je to děj či plynutí toho, co působí Bůh, a čeho se člověk jako osoba obdarovaná svobodou jenom účastní.

Přechod od nebytí k bytí vyvolává v člověku úžas, který jej táhne k poznání. Bytí je nejhlubším zdrojem radosti. Vědí to zamilovaní, znají rodiče a záhy to zakouší dítě, z něhož to také nejsilněji vyzařuje. Přivést k existenci, působit bytí, znamená milovat. Být spolu je plodné.

Plodností biblické víry se v jedné ženě Bůh stal člověkem. Emmanuel je tedy Bůh, který spolu s námi existuje, předchází nás, očekává a vychází nám vstříc. Jeho vlastní jméno, které si s sebou shůry přinesl na svět, zní Ježíš, hebrejsky Jehošua či Ješua, což je složenina Božího jména Jahve a slovesa jášá, které znamená osvobodit, spasit. „Osvobozuje Ten, který dává existovat“ - tak lze přeložit jméno Spasitele.„Dal jsem jim poznat tvé jméno, říká ve Velekněžské modlitbě, a dám jim je poznat, aby v nich byla láska.“

Milan Glaser