Rádio Vaticana

Ze Španělska naděje pro Evropu

10.11.2010

Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Dnes bych si spolu s vámi rád připomněl apoštolskou cestu do Santiaga de Compostela, kterou jsem s potěšením mohl vykonat minulou sobotu a neděli. Vydal jsem se tam, abych své bratry povzbudil ve víře (srov. Lk 22,32) jako svědek Vzkříšeného Krista, jako rozsévač naděje, která neklame a neselhává, protože pramení v nekonečné lásce Boha vůči všem lidem.

První etapou bylo Santiago. Již během uvítací ceremonie jsem mohl vnímat srdečnost, kterou národy Španělska chovají k Petrovu nástupci. Byl jsem přijat opravdu s velkým nadšením a vřelostí. V letošním jubilejním roce Compostely jsem chtěl spolu s mnoha ostatními putovat do této proslulé svatyně. Navštívil jsem ?Dům apoštola Jakuba staršího?, který bez ustání opakuje každému, kdo přichází prosit o milost, že Bůh přišel v Kristu na svět, aby jej smířil se Sebou a nepřičítal lidem jejich viny.

V impozantní katedrále v Compostele jsem podle tradice s dojetím objal sochu světce a přemýšlel, jak se toto gesto přijetí a přátelství stává způsobem, jak vyjádřit přilnutí k jeho slovu a účast na jeho poslání. Mocné znamení vůle přizpůsobit se apoštolskému poselství, které nás jednak zavazuje, abychom byli věrnými strážci Dobré zvěsti, kterou přinesli apoštolové, aniž bychom podléhali pokušení ji měnit, umenšovat nebo podrobovat jiným zájmům, a jednak každého z nás proměňuje na neúnavné hlasatele víry v Krista slovem a svědectvím života ve všech sférách společnosti.

Když jsem spatřil množství poutníků přítomných na slavnostní mši svaté, kterou jsem s potěšením v Santiagu sloužil, meditoval jsem o tom, co vede tolik lidí k tomu, že odkládají své každodenní starosti a vydávají se na kajícnou ? někdy dlouhou a namáhavou - pouť do Compostely. Je to tužba dosáhnout Kristova světla, po němž touží jejich srdce, třebaže ji nezřídka nedovedou přesně vyjádřit slovy. Ve chvílích dezorientace, hledání a těžkostí, jakož i ve snaze posílit víru a žít důsledněji, se poutníci do Compostely ubírají hlubší cestou obrácení ke Kristu, který na sebe vzal slabost a hřích lidí i ubohost světa, aby je převedl tam, kde už zlo nemá moc, kde světlo dobra osvěcuje všechno. Jde o lid mlčenlivých poutníků, pocházejících z různých částí světa, kteří znovu zjevují starobylou středověkou a křesťanskou tradici a procházejí městečky a městy, prostoupenými katolicitou.

V oné slavnostní eucharistii, prožité spolu s tolika zbožně se účastnícími věřícími, jsem se vroucně modlil, aby se poutníkům putujícím do Santiaga dostávalo daru stát se opravdovými svědky Krista, kterého nově poznali na křižovatkách podmanivých poutních cest do Compostely. Modlil jsem se také, aby se poutníci ve stopách četných světců, kteří během staletí konali ?Pouť do Santiaga?, nadále uchovávali její ryzí náboženský, duchovní a kajícnický smysl, nepodléhali banalitě, povyražení a módním proudům. Toto putování po stezkách, vedoucích rozmanitou krajinou a tvořících jakousi síť obepínající Pyrenejský poloostrov i Evropu bylo a nadále je místem setkání mužů a žen nejrůznějšího původu, spojených hledáním víry a pravdy o sobě samých, a přináší hluboké zkušenosti společenství, bratrství a solidarity.

Právě víra v Krista dává smysl Compostele, mimořádnému duchovnímu místu, které je vztažným bodem i pro dnešní Evropu v jejích nových podobách a nových perspektivách. Zachování a posílení otevřenosti vůči transcendentnu jakož i plodného dialogu víry a rozumu, politiky a náboženství, ekonomiky a etiky umožní budovat Evropu, která bude věrná svým neodmyslitelným křesťanským kořenům a dokáže plně odpovídat na své povolání a poslání ve světě. V jistotě nezměrných možností Evropského kontinentu a s důvěrou v jeho nadějnou budoucnost jsem proto vyzval Evropu, aby se stále více otevírala vůči Bohu a upřednostňovala perspektivy autentického, uctivého a solidárního setkání s národy a civilizacemi ostatních kontinentů.

V neděli jsem zakusil opravdu velkou radost z toho, že jsem mohl v Barceloně předsedat liturgii svěcení chrámu Svaté Rodiny, kterému jsem propůjčil titul baziliky menší. Při rozjímání nad velkolepostí a nádherou této sakrální budovy, která vybízí pozvednout zrak i duši k Nejvyššímu, k Bohu, jsem si připomínal velké budovy náboženského kultu, jakými jsou středověké katedrály, jež hluboce poznamenaly dějiny a tvář hlavních evropských měst. Toto skvostné dílo, oplývající náboženskou symbolikou a vzácným propojením forem okouzlujících hrou světel a barev, jako nějaká obrovská kamenná socha, plod hluboké víry, duchovní vnímavosti a uměleckého talentu Antonia Gaudiího, odkazuje k opravdové svatyni, místu reálného kultu, k nebi, kam vešel Kristus, aby se staral o naše záležitosti u Boha (srov. Žid 9,24). Geniální architekt v tomto velkolepém chrámu dovedl podivuhodně znázornit tajemství církve, k níž jsou věřící přivtěleni křtem jako živé kameny duchovního chrámu (1 Petr 2,5).

Chrám Svaté Rodiny byl Gaudím pojat a plánován jako velká katecheze o Ježíši Kristu, jako chvalozpěv Stvořiteli. Do této impozantní budovy vložil svou genialitu ve službách krásy. Slavný architekt považoval tuto práci za poslání, které zapojilo celou jeho osobu. Jakmile přijal pověření vybudovat tento chrám, jeho život prošel hlubokou změnou. Vydal se cestou intenzivního života modlitby, půstu a chudoby, protože pokládal za nezbytné duchovně se připravit na to, aby dokázal vyjádřit hmatatelnou skutečností nezbadatelné tajemství Boha. Lze říci, že zatímco Gaudí pracoval na projektu chrámu, Bůh v něm budoval duchovní příbytek (srov. Ef 2,22), posiloval jeho víru a stále více jej niterně přibližoval ke Kristu. Neustále se inspiroval přírodou, dílem Stvořitele, s nadšením se věnoval poznávání Písma svatého a liturgie a dokázal v srdci města vytvořit chrám hodný Boha a právě tím také hodný člověka.

V Barceloně jsem rovněž navštívil dílo Nen Déu, trvající déle než jedno století, které je úzce spojeno s onou arcidiecézí a kde jsou s láskou a odbornou péčí léčeny děti a mládež s různými postiženími. Jejich životy jsou v Božích očích drahocenné a ustavičně nás vybízejí opouštět náš egoismus. V tomto domě jsem byl svědkem radosti, hluboké a nepodmíněné lásky sester františkánek od Nejsvětějších Srdcí, velkodušné práce lékařů, vychovatelů a mnoha odborníků a dobrovolníků, kteří s nevýslovným nasazením působí v této instituci. Požehnal jsem tam také základní kámen nové rezidence, která bude součástí tohoto díla, kde všechno mluví o lásce a úctě k člověku i jeho důstojnosti a hluboké radosti, protože hodnota lidské bytosti spočívá v její existenci, a nikoli v tom, co dělá.

Během návštěvy v Barceloně jsem se intenzivně modlil za rodiny, živoucí buňky a naději společnosti a církve. Pamatoval jsem také na trpící, zejména v těchto časech vážných ekonomických těžkostí. Zároveň jsem myslel na mládež, která mne provázela během celé návštěvy v Santiagu i v Barceloně svým nadšením a svou radostí, aby objevovala krásu, hodnotu a závazek manželství, ve kterém muž a žena tvoří rodinu, která velkodušně přijímá život a provází jej od početí do přirozeného skonu. Všechno, co se koná na podporu manželství a rodiny, na pomoc lidem, kteří jsou v nouzi, všechno, čím roste velikost člověka, i jeho nezcizitelná důstojnosti vytváří dokonalejší společnost. Žádné úsilí v tomto směru není zbytečné.

Drazí přátelé, děkuji Bohu za intenzivní dny, které jsem strávil v Santiago de Compostela a v Barceloně. Znovu děkuji králi a královně Španělska, knížatům Asturie a všem představitelům. Ještě jednou s uznáním a vřelostí vzpomínám na drahé bratry arcibiskupy oněch místních církví a jejich spolupracovníky, jakož i na ty, kteří se velkodušně zasadili o to, aby moje návštěva v obou těchto překrásných městech byla přínosná. Byly to nezapomenutelné dny, které zůstanou navždy v mém srdci! Zejména dvě důkladně připravené eucharistické slavnosti intenzivně prožité všemi věřícími také díky zpěvům, vzatých jak z velké muzikální tradice církve, tak z děl moderních autorů, byly chvílemi opravdové vnitřní radosti. Kéž všechny odmění Bůh jak to umí jenom On. Nejsvětější Matka Boží a apoštol Jakub ať nadále provázejí svou ochranou jejich putování. Příští rok, dá-li Bůh, vydám se do Španělska znovu, konkrétně do Madridu na Světový den mládeže. Svěřuji předem do vašich modliteb tuto chystanou událost, aby byla pro všechny mladé lidi příležitostí k růstu ve víře.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV