15.8.2010 

Homilie Benedikta XVI. při mši sv., Castel Gandolfo

Drazí bratři a sestry,
dnes církev slaví jeden z nejvýznamnějších svátků liturgického roku věnovaných Nejsvětější Panně Marii: její Nanebevzetí. Maria byla na sklonku svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebe, tj. do slávy života věčného, do plného a dokonalého společenství s Bohem. Letos uplyne šedesát let od doby, kdy ctihodný papež Pius XII. slavnostně definoval toto dogma. Rád bych znění této definice přečetl, třebaže je trochu komplikované. Papež praví: „Vznešená Matka Boží, tajemně už od věčnosti spojená s Ježíšem Kristem jediným a týmž úradkem předurčení, neposkvrněná při svém početí, zcela neporušená panna při svém božském mateřství, velkodušná spolupracovnice božského Vykupitele, vítěze, který úplně přemohl hřích a jeho následky, dosáhla nakonec jako vrcholné koruny svých výsad toho, že byla uchráněna od porušení v hrobě, a že byla jako její Syn po vítězství nad smrtí vyzdvižena s tělem i duší do svrchované nebeské slávy. Tam se skvěje jako Královna po pravici svého Syna, nesmrtelného Krále všech věků“ (Apošt.konst., Munificentissimus Deus, AAS 42 (1950), 768-769).

Toto je tedy jádro naší víry v Nanebevzetí: věříme, že Maria stejně jako Kristus, její Syn, přemohla smrt a skvěje se v nebeské slávě v úplnosti svého bytí „duše i těla“.
Svatý Pavel nám v druhém dnešním čtení pomáhá vrhnout trochu světla na toto tajemství a vychází přitom z ústřední události lidských dějin i naší víry: z události vzkříšení Krista, který je „prvním z těch, kteří zesnuli“. Ponořeni do Jeho Velikonočního mystéria máme účast na jeho vítězství nad hříchem a smrtí. Tady spočívá překvapivé tajemství a klíčová skutečnost celé lidské existence. Svatý Pavel nám říká, že jsme všichni „spojeni s Adamem“, prvním a starým člověkem. Všem nám je společné lidské dědictví, k němuž patří utrpení, smrt a hřích. K tomu však dodává, že my všichni můžeme denně vidět a žít něco nového: že jsme nejenom dědici jediného lidského bytí, počínajícího Adamem, ale že jsme „spojeni“ také s novým člověkem, vzkříšeným Kristem, a tak je v nás již přítomen život Vzkříšení. To první „biologické“ spojení je proto spojením se smrtí a rodí smrt. To druhé, nové, které je nám dáno ve křtu, je „spojením“, které dává život. Cituji ještě jednou druhé dnešní čtení, kde svatý Pavel říká: „Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak Ti, kteří jsou Kristovi, až přijde“ (1 Kor 15, 21-24).

To co svatý Pavel tvrdí o všech lidech, říká církev ve svém neomylném učitelském úřadu o Marii, ale určitým způsobem a v přesném smyslu: Matka Boží je v tomto momentě zasazena do Kristova tajemství, aby se cele podílela na Vzkříšení svého Syna již na sklonku svého pozemského života; žije to, co my očekáváme na konci časů, až bude jako „poslední nepřítel“ zničena smrt (1 Kor 15,26); žije už to, co vyznáváme v Krédu: „očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku“.
Můžeme se tedy ptát: jaké jsou kořeny tohoto vítězství nad smrtí tak podivuhodně předjímaného v Marii? Kořeny spočívají ve víře Nazaretské Panny, jak dosvědčuje úryvek evangelia, který jsme slyšeli (Lk 1,39-56). Tato víra je poslušnost Božímu Slovu a naprostá oddanost božské iniciativě a božskému působení podle toho, co jí zvěstoval archanděl. Víra je tedy Mariinou velikostí, jak slavnostně prohlašuje Alžběta: Maria je „požehnaná mezi ženami“ a “požehnaný je plod jejího života“, protože je „matkou Pána“, protože věří a žije jedinečným způsobem „první“ z blahoslavenství, blahoslavenství víry. Alžběta to prohlašuje ve své radosti, když se dítě pohnulo v jejím lůně: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se ti splní to, co ti bylo řečeno od Pána“ (v.45). Drazí přátelé, neomezíme se pouze na to, abychom obdivovali Marii v jejím údělu slávy jako někoho, kdo je od nás značně vzdálen. Nikoli. Jsme povoláni hledět na to, co chtěl Pán ve své lásce i pro nás, k našemu konečnému údělu: žít skrze víru v dokonalém společenství lásky s Ním a tak žít doopravdy.

V této souvislosti bych se chtěl pozastavit u jednoho aspektu dogmatického tvrzení, které hovoří o vzetí do nebeské slávy. Všichni jsme si dnes dobře vědomi, že výrazem „nebe“ se nevztahujeme k nějakému místu ve vesmíru, k nějaké hvězdě a podobně. Vztahujeme se k něčemu mnohem většímu a obtížně definovatelnému našimi omezenými lidskými pojmy. Termínem „nebe“ chceme říci, že Bůh, ten Bůh, který se nám stal bližním, nás neopouští ani ve smrti a po smrti, ale má pro nás místo, dává nám věčnost, jež je v Bohu pro nás místem. Abychom mohli trochu porozumět této skutečnosti, pohleďme na náš vlastní život: všichni zakoušíme, že někdo, kdo zemřel, nadále určitým způsobem přebývá v paměti a srdci těch, kteří ho znali a milovali. Mohli bychom říci, že v nich část jeho osoby dále žije, ale jenom jako „stín“, protože také toto přežívání v srdci jeho drahých jednou skončí. Bůh však nepomíjí nikdy a my všichni existujeme mocí Jeho lásky. Existujeme, protože nás miluje, protože nás myslel a povolal k životu. Existujeme v myšlenkách a lásce Boha. Existujeme v celé své reálnosti, nejenom ve svém stínu. Naše vyrovnanost, naše naděje, náš pokoj se zakládají právě na tom, že v Bohu, v Jeho myšlení a v Jeho lásce, nepřežívá pouze stín nás samých, ale že v Něm, v Jeho stvořitelské lásce jsme střeženi a chováni s celým svým životem, v celé své existenci na věky.

Jeho láska přemáhá smrt a dává nám život, a tuto lásku nazýváme ?nebem?. Bůh je tak velký, že má místo i pro nás. A člověk Ježíš, který je zároveň Bůh, je pro nás zárukou, že bytí člověkem a bytí Bohem může existovat a žít věčně jedno v druhém. To znamená, že z každého z nás nebude pokračovat v existenci jenom část, která z nás bude jakoby vytržena, zatímco zbytek zanikne; znamená to, že Bůh zná a miluje celého člověka, to co jsme. A Bůh přijímá do věčnosti to, co nyní v našem životě složeném z utrpení a lásky, naděje, radosti a smutku roste a rodí se. Celý člověk, celý jeho život je Bohem vzat, je v Něm očištěn a obdrží věčnost. Drazí přátelé! Myslím, že toto je pravda, která nás má naplňovat hlubokou radostí. Křesťanství nehlásá jenom jakousi spásu duše v nějakém neurčitém onom světě, ve kterém by všechno to, co je nám na tomto světě drahé a cenné, bylo zrušeno, ale slibuje věčný život, „život budoucího věku“. Nic z toho, co je nám drahé a cenné nezanikne, nýbrž nalezne plnost v Bohu. Všechny vlasy na naší hlavě jsou spočítány, řekl kdysi Ježíš (srov. Mt 10,30). Definitivní svět bude dovršením také této země, jak říká svatý Pavel: „tvorstvo bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí“ (Řím 8,21). Je tedy zřejmé, že křesťanství dává mocnou naději v zářivou budoucnost a otevírá cestu k uskutečnění této budoucnosti. My jsme právě jako křesťané povoláni budovat tento nový svět a pracovat na tom, aby se jednou stal „Božím světem“, světem, který překoná všechno, co bychom mohli vybudovat my. V Panně Marii Nanebevzaté, plně se podílející na Synově Vzkříšení, kontemplujeme realizaci lidského tvora podle Božího světa.

Prosme Pána, aby nám dal pochopit, jak cenný je v Jeho očích celý náš život; posílil naši víru ve věčný život, učinil nás lidmi naděje, kteří se snaží vybudovat svět otevřený Bohu, lidmi plnými radosti, kteří umějí dát vytrysknout kráse budoucího světa uprostřed soužení každodenního života a v této jistotě žijí, věří a doufají.
Amen

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.