10.6.2010 

Na vigilii Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, nám. sv. Petra

Během vigilie slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova na závěr Kněžského roku při setkání s přibližně 15 tisíci kněžími z celého světa na náměstí sv. Petra odpověděl Benedikt XVI. na 5 otázek, které mu položili kněží pěti kontinentů.

1.otázka:

Svatý otče, jsem José Eduardo Oliveira y Silva, kněz z Ameriky, konkrétně z Brazílie. Většina z nás zde přítomných pracuje přímo v pastoraci, ve farnosti, a nejenom v jedné farnosti, ale někdy i v několika farnostech nebo společenstvích najednou. Ve vší dobré vůli se snažíme vycházet vstříc potřebám společnosti, která se velmi změnila. Už není plně křesťanská. Vnímáme však, že naše ?činnost? nestačí. Kam jít? Jakým směrem se vydat?

Benedikt XVI.:

?Drazí přátelé, především bych rád vyjádřil své potěšením nad tím, že se zde shromáždili kněží z celého světa v radosti svého povolání a v ochotě sloužit všemi silami Pánu v této naší době. Avšak k otázce. Jsem si dobře vědom, že dnes je velmi obtížné být farářem a to také a především v zemích se starobylou křesťanskou tradicí. Farnosti, pastorační okruhy se stále více rozšiřují. Je nemožné umět, je nemožné konat všechny práce, které by se od faráře očekávaly... A tak ? jak jste řekl - se skutečně ptáme: jak dál?

Chtěl bych ovšem nejprve říci jedno: vím, že jsou na světě mnozí faráři, kteří dávají do evangelizace veškeré svoje síly, snaží se, aby byl Pán a jeho svátosti dostupné všem, a těmto věrným farářům, kteří dávají všechny své životní síly, svou existenci a nadšení Kristu, chci v této chvíli upřímně poděkovat.

Řekl jsem, že nelze dělat všechno, po čem se touží a co by se i mělo dělat, protože naše síly jsou omezené a ve stále rozmanitější a komplikovanější společnosti se vyskytují obtížné situace. Myslím, že je především zapotřebí, aby věřící viděli, že konkrétní kněz nemá jenom nějaké zaměstnání, nějaký job, pracovní dobu, po které má volno a žije si sám pro sebe, ale že je také mužem nadšeným pro Krista, který v sobě nosí oheň Kristovy lásky. Pokud uvidí, že je plný radosti z Pána, porozumějí rovněž tomu, že nemůže dělat všechno, přijmou ta omezení a budou faráři pomáhat. To mi připadá velmi zásadní: aby bylo možné vidět a vnímat, že se farář skutečně cítí povolán Pánem k plnosti lásky k Pánu a k bližním. Pokud se tak děje, rozumí se a je vidět, že nelze zvládat úplně všechno.

První podmínkou tedy je, abychom byli naplněni evangelní radostí v celém svém bytí. Potom je třeba se rozhodovat a volit podle základních priorit, které známe. Jsou to tři sloupy naší kněžské existence. Za prvé eucharistie, svátosti. Umožnit a zpřítomnit eucharistii, zejména v neděli, pokud možno pro všechny a slavit ji takovým způsobem, aby se stala opravdu viditelným úkonem Pánovy lásky k nám. Potom hlásání Jeho Slova ve všech dimenzích: od osobního dialogu až po homilii. Za třetí pak charita, Kristova láska, tzn. abychom byli přítomni pro trpící, maličké, děti, pro lidi, kteří mají trápení, pro ty, kteří jsou vytlačování na okraj zájmu... a skutečně zpřítomňovat lásku Dobrého Pastýře.

Velmi důležitou prioritou je pak také náš osobní vztah ke Kristu. V breviáři ze 4. listopadu čteme krásný text sv. Karla Boromejského: ?Nezanedbávej péči o sebe; nerozdávej se tak štědře druhým, že by v tobě nic nezbylo pro tebe. Musíš mít starost také o svou duši, staráš-li se o jiné?. Jinými slovy: vztah ke Kristu, osobní rozhovor s Kristem je základní pastorační prioritou, je podmínkou naší práce pro druhé! A modlitba není okrajová záležitost. Modlitba je pro kněze záležitost jeho profese také jakožto představitele lidí, kteří se neumějí modlit nebo nemají na modlitbu čas. Osobní modlitba, zejména modlitba hodin, je základní potravou naší duše pro veškerou naši činnost.

A nakonec je třeba uznat svá vlastní omezení. Otevřít se také pro tuto pokoru... Vzpomeňme na scénu ze šesté kapitoly Markova evangelia, kde jsou učedníci stresovaní, protože chtějí zvládnout všechno, a Pán jim říká: ?Pojďte někam do ústraní a trochu si odpočiňte... Myslím si, že nadšení pro Pána, láska k Pánu nám ukazuje priority, rozhodnutí a pomáhá nám nacházet cestu. Pán nám pomůže. Díky vám všem.?

2. otázka:

?Svatý otče, jsem Mathias Agnero a pocházím z Afriky, přesněji z Pobřeží slonoviny. Vy jste papežem-teologem, zatímco my, čteme nanejvýš nějakou tu učebnici teologie. Máme dojem, že došlo k určitému rozkolu mezi teologií a věroukou a ještě více mezi teologií a spiritualitou. Je zapotřebí, aby studium nebylo jenom akademické, ale živilo také naši spiritualitu. Tuto potřebu cítíme také přímo v kněžské službě. Někdy se zdá, že teologie nemá ve svém středu Boha, Ježíše Krista, ale jakási gusta a rozšířené tendence, takže šíří spíše subjektivní názory a rovněž tak do církve proniká nekatolické myšlení. Jak se neztratit v našem životě, v naší službě, když je víra posuzována tímto světem a nikoli naopak? To nás poněkud zneklidňuje??

Benedikt XVI.:

?Dotýkáte se velmi obtížného a bolestného problému. Skutečně existuje teologie, která chce být především akademická a vypadat vědecky. Přitom však opomíjí živoucí realitu: přítomnost Boha, Jeho přítomnost mezi námi, Jeho slova k dnešku, která nejsou jen věcí minulosti.
Již sv. Bonaventura ve své době rozlišoval dvě formy teologie. Říkal: ?Existuje teologie, která vychází z arogance rozumu, jenž se chce všeho zmocnit. Boha převádí z podmětu na předmět, který studujeme, zatímco by měl být podmětem, který nás oslovuje a vede.?

Tato znetvořená teologie se skutečně vyskytuje; je to arogance rozumu, neživí víru a zatemňuje přítomnost Boha ve světě. Potom je tu však teologie, která chce z lásky více poznat milovaného, je podněcována a vedena láskou. To je pravá teologie, protože vychází z lásky k Bohu, ke Kristu; chce vstoupit hlouběji do společenství s Kristem.

Pokušení dneška jsou skutečně obrovská. Především bývá vnucován určitý druh moderní vize světa (Bultmann, "modernes Weltbild"), která se stává posledním kritériem. Co není podle této moderní vize světa možné, nikdy se prý nestalo... A tak je podle tohoto kritéria všechno tak, jako to bylo vždycky. Všechny historické události jsou jakoby téhož druhu, a novost evangelia je předem vylučována. Je vyloučen zásah Boha: opravdová novost, která je radostí naší víry. Co dělat?

Řekl bych nejprve teologům: buďte odvážní. A chtěl bych také poděkovat mnoha teologům, kteří odvádějí dobrou práci. Existuje znetvořená teologie, to víme, ale ve všech částech světa je také mnoho teologů, kteří opravdu žijí z Božího Slova, živí se meditací, žijí vírou církve a chtějí napomáhat tomu, aby víra byla přítomna v našem dnešku. Těmto teologům bych chtěl upřímně poděkovat.

Všem teologům bych rád řekl: Nemějte strach z tohoto přeludu vědeckosti!? Sleduji teologii od roku 1946, kdy jsem ji začal studovat a viděl jsem tedy tři generace teologů. Mohu říci, že hypotézy, které byly v oné době a potom v 60. a 80. letech nejnovější a absolutně vědecké, téměř absolutně dogmatické, mezitím zestárly a dnes už neplatí! Mnohé z nich dnes vypadají skoro směšně? (potlesk).

Je proto třeba mít odvahu odporovat zdánlivé vědeckosti, nepodřizovat se všem momentálním hypotézám, ale vycházet při přemýšlení z víry církve, která je přítomna ve všech dobách a otevírá nám přístup k pravdě. Je tu například pozitivistický rozum, který vylučuje trascendenci jako nepřístupnou. To však není pravý rozum! Tento slabý rozum, který prezentuje pouze experimentální věci, je ve skutečnosti rozumem nepostačujícím. My teologové musíme používat rozum v plné šíři, ve které se Bůh projevuje a která je otevřena pro velikost Boha. Musíme mít odvahu překročit pozitivizmus až k novému experimentu, který Bůh koná s námi a my s Bohem. To mi připadá velmi důležité. Mít tedy odvahu pro velikost a šíři rozumu, mít pokoru nepodřizovat se všem momentálním hypotézám, žít velikost víry církve všech dob... neexistuje žádná většina převažující nad většinou svatých: pravou většinou jsou v církvi svatí a podle svatých se musíme orientovat? (potlesk)

Totéž bych dále řekl seminaristům a kněžím: nezapomeňte na to, že Písmo svaté není izolovanou knihou; žije v živém společenství církve, jež je v průběhu staletí stále tímtéž podmětem, který zaručuje přítomnost Božího Slova. Pán nám daroval církev jako živý podmět spolu s její strukturou biskupů, kteří mají společenství s papežem. A tato velká realita biskupů světa ve společenství s papežem je trvalou zárukou svědectví pravdy. Důvěřujme tomuto nepřetržitému magisteriu společenství biskupů s papežem, které reprezentuje přítomnost Slova. Důvěřujme v život církve a buďme také kritičtí.

Teologická formace, - a to bych chtěl zdůraznit seminaristům ? je velmi důležitá. V naší době musíme znát dobře Písmo svaté, také kvůli útokům sekt. Musíme být skutečnými přáteli Slova, musíme také znát myšlenkové proudy naší doby, abychom mohli rozumně odpovídat a ? jak říká sv. Petr ? podávat ?důvody naděje?. Formace je velmi důležitá. Musíme být také kritičtí a kritérium víry je kritériem, jímž měříme také teology a teologie. Papež Jan Pavel II. nám daroval absolutně jisté kritérium v Katechismu katolické církve. Tady vidíme, kam spěje teologie přijatelná či nepřijatelná. Doporučuji proto četbu a studium tohoto textu. Tak budeme moci jít kupředu. S touto teologií, jež je v pozitivním smyslu kritická; kritická k módním tendencím a otevřená k opravdové novosti, k nevyčerpatelné hloubce Božího Slova, jež se jeví nově ve všech dobách, včetně té naší.?

3. otázka:

Svatý otče, jsem Karol Mikloško, kněz pocházející z Evropy, přesněji ze Slovenska, a jsem misionářem v Rusku. Když sloužím mši svatou, nacházím sebe samého a chápu svou identitu, kořen a energii své služby. Oběť kříže mi odhaluje Dobrého Pastýře, který dává všechno za svoje stádce, za každou ovci, a když říkám: ?Toto je moje tělo, toto je moje krev? daná a prolitá jako oběť za vás, pak chápu krásu celibátu i poslušnosti, kterou jsem svobodně slíbil při svěcení. Navzdory přirozeným těžkostem, mi celibát při pohledu na Krista připadá jako samozřejmost, a už mne unavuje neustále číst světské kritiky tohoto daru. Prosíme vás, Svatý otče, abyste nám přiblížil hloubku a autentický smysl církevního celibátu.

Benedikt XVI.:

?Děkuji za obě části vaší otázky. První z nich se týká trvalého a vitálního základu našeho celibátu; druhá se týká těžkostí, s nimiž se střetáváme v naší době.

Důležitá je ta první část, že totiž středem našeho života skutečně musí být každodenní slavení posvátné eucharistie. A zde mají ústřední význam slova proměnění: ?Toto je moje tělo, toto je má krev?. Pronášíme je ?in persona Christi?. Kristus nám dovoluje užívat Jeho ?já?, mluvíme v Kristově ?já?. Kristus nás ?táhne do sebe? a dovoluje nám sjednotit se, sjednocuje nás s Jeho ?já?. Tímto úkonem, tímto faktem, že nás ?táhne? do sebe takovým způsobem, že se naše ?já? a Jeho ?já? stávají jedno, realizuje se stálost a jedinečnost Jeho kněžství. On je tak skutečně jediným knězem. A přesto je mocně přítomen ve světě, protože nás ?táhne? do sebe a tak zpřítomňuje svoje kněžské poslání. To znamená, že jsme ?taženi? do Boha, Krista. A toto sjednocení s Jeho ?já? se uskutečňuje ve slovech proměnění.

Také ve slovech ?já tě rozhřešuji? existuje Kristovo, Boží ?já?, které odpouští hříchy, protože nikdo z nás by nemohl odpouštět hříchy. Toto sjednocení Jeho ?já? s tím naším v sobě zahrnuje, že jsme ?taženi? také do Jeho reality vzkříšení a jdeme vstříc plnému životu vzkříšení, o němž Ježíš mluví k saduceům u Matouše ve 22. kapitole. Je to ?nový? život, ve kterém už jsme mimo manželství (srov. Mt 22,23-32). Důležité je, abychom se stále znovu nechávali pronikat tímto ztotožněním Kristova ?já? s naším ?já?, tímto ?tažením mimo?, tedy do světa vzkříšení.

V tomto smyslu je celibát anticipací. Transcendujeme tento čas a jdeme kupředu a tak ?táhneme? sami sebe a naši dobu vstříc světu vzkříšení, vstříc novosti Krista, vstříc novému a pravému životu. Celibát je anticipací, která je umožněna milostí Pána, který nás ?táhne? k sobě do světa vzkříšení; stále znovu nás zve, abychom transcendovali sami sebe i tuto přítomnost vstříc pravé přítomnosti budoucna, jež se stává přítomností dnes.

Zde se nacházíme ve velmi důležitém bodě. Velkým problémem křesťanství v dnešním světě je to, že už se nemyslí na budoucnost Boha. Zdá se, že přítomnost tohoto světa postačuje. Chceme mít pouze tento svět, žít pouze v tomto světě. Zavíráme tak brány pro opravdovou velikost svojí existence. Smysl celibátu jako anticipace budoucnosti spočívá právě v otevírání těchto bran, zvětšování tohoto světa, ukazování reality budoucnosti, kterou my už žijeme jako přítomnost. A tedy žít ve svědectví víry: věříme skutečně, že Bůh je, že Bůh patří do mého života, že mohu zakládat svůj život na Kristu, na budoucím životě.

Známe světské kritiky, o kterých jste mluvil. Je pravdou, že pro agnostický svět, tedy svět, do kterého Bůh nepatří, je celibát velkým pohoršením, protože ukazuje právě na to, že Bůh je chápán a prožíván jako realita. Eschatologickým životem celibátu vstupuje do reality naší doby budoucí svět Boha. A to by mělo zmizet!

V jistém smyslu může tato neustávající kritika celibátu překvapovat v době, kdy je stále více v módě neuzavírat sňatek. Avšak toto neuzavírání sňatku je něčím naprosto a zásadně jiným než celibát, protože se zakládá na vůli žít jen sami pro sebe, nepřijímat žádný definitivní závazek, mít v životě neustále plnou autonomii, v každé chvíli se rozhodovat, jak a co si od života vzít; je to odmítnutí závazku, odmítání definitivnosti a žádost vlastnit život jenom pro sebe.
Avšak celibát je pravým opakem. Znamená přitakat definitivně, nechat se Bohem vzít za ruku, odevzdat se do rukou Páně, do Jeho ?já?. Je to tedy akt věrnosti a důvěry, úkon, který je také předpokladem věrnosti manželství; je to pravý opak onoho odmítnutí, oné autonomie, která se nechce zavazovat, která nechce vstoupit do vztahu. Právě definitivní ?ano? potvrzuje definitivnost souhlasu manželství. A manželství je biblická forma, přirozená forma bytí muže a ženy, základ velké křesťanské kultury, velkých kultur světa. Kdyby mělo zmizet, byl by zničen kořen naší kultury.

Celibát proto potvrzuje onen souhlas manželství tím, že přitakává budoucímu světu. Takto tedy chceme jít kupředu a zpřítomňovat toto pohoršení víry, která vkládá veškerou existenci v Boha. Víme, že vedle tohoto velkého pohoršení, které svět nechce vidět, jsou také druhotná pohoršení našich nedostatků, našich hříchů, které zatemňují to pravé a velké pohoršení, a sugerují: ?Vždyť oni ve skutečnosti nezakládají svůj život na Bohu?. Existuje však mnoho věrnosti! Celibát, a právě jeho kritiky to dokazují, je velkým znamením víry, přítomnosti Boha ve světě. Prosme Pána, aby nám pomohl osvobodit se od oněch druhotných pohoršení a aby zpřítomnil ono velké pohoršení naší víry: důvěru, moc našeho života založeného na Bohu, na Ježíši Kristu.?

4. Otázka

Svatý otče, jsem Atsushi Yamashita, kněz z Asie, konkrétně z Japonska. Kněžský vzor, který jste nám v tomto roce nabídnul, sv. farář arský spatřoval v jádru svého bytí a služby eucharistii, svátost pokání, osobní lásku k důstojně slavené bohoslužbě. Mám před očima strohost chudoby sv. Jana Maria Vianneye a zároveň jeho nadšení pro liturgii. Jak žít tyto základní dimenze naší kněžské existence a neupadat do klerikalismu nebo odcizení se realitě, které dnešní svět nepřipouští?

Benedikt XVI.:

?Otázka tedy zní, jak žít centrální smysl eucharistie a neupadnout do života pouze kultovního, jenž je cizí každodennímu životu druhých lidí... Víme, že klerikalismus je pokušením kněží všech dob. I dnes. Tím důležitější je proto nalézt ten pravý způsob, jak žít eucharistii, který by nebyl uzavřením se před světem, ale právě otevřením se potřebám světa.

Musíme mít na paměti, že v eucharistii se uskutečňuje velké drama, v němž Bůh vychází ze sebe sama, zříká se ? jak praví list Filipanům ? své vlastní slávy, vychází a sklání se k tomu, aby byl jedním z nás, a ukřižováním sestupuje až na dno smrti. V tomto dobrodružství lásky se Bůh, který opouští sebe sama, aby byl s námi, stává přítomným v eucharistii. Je to obrovský čin, velké dobrodružství lásky Boha a pokory Boha, který se nám dává. Eucharistii je v tomto smyslu vstupem na tuto Boží cestu.

Svatý Augustin říká v desáté knize De civitate Dei: ?hoc est sacrificium christianorum multi unum corpus in Christo? - křesťanská oběť znamená sjednocení v jediném Těle Kristově láskou Kristovou. Oběť spočívá právě v tomto vyjití ze sebe. Nechat se přitáhnout do společenství jediného chleba, jediného Těla, a tak vstoupit do obrovského dobrodružství Boží lásky. Takto máme slavit, žít a rozjímat eucharistii. V této škole osvobozování od vlastního ?já? neustále vstupovat do jediného chleba, jenž je chlebem všech a sjednocuje nás v jediném Kristově Těle.

Eucharistie je proto sama o sobě počátkem a realitou skutku lásky. Zavazuje nás k této realitě lásky vůči druhým, k tomuto sjednocení skrze realitu Kristovy oběti, jež je společenstvím všech v jeho Těle. Takto se tedy musíme učit eucharistii, která je pravým opakem klerikalismu čili uzavřenosti do sebe samých.

Pomysleme na Matku Terezu, opravdu velký příklad minulého století, této doby. Příklad lásky, která opouští sebe samu, opouští každý typ klerikalismu či odcizení se světu a jde vstříc těm nejvzdálenějším, nejchudším, umírajícím a naprosto se odevzdává lásce vůči chudým a odsunutým na okraj. Matka Tereza, která nám dala tento příklad a komunita, která jde v jejích stopách, pokládala za prvořadou podmínku svého působení vždycky přítomnost svatostánku. Bez přítomnosti lásky Boží, která se odevzdává, by nebylo možné onen apoštolát uskutečnit, nebylo by možné žít v naprostém sebeodevzdání. Jedině zapojením se do odevzdanosti v Bohu, v tomto dobrodružství Boha, v této pokoře Boha, mohla a může dnes konat tento skutek lásky, toto otevření se všem. Řekl bych, že žít eucharistii v tomto původním smyslu, v její pravé hloubce je školou života a nejbezpečnější ochranou proti každému pokušení klerikalismu.?

5.otázka:

Svatý otče, jsem Anthony Denton a pocházím z Oceánie, z Austrálie. Tento večer je zde obrovské množství kněží. Víme však, že naše semináře nejsou plné a že v mnoha částech světa hrozí v budoucnosti nedostatek, možná i náhlý. Co činit pro nová povolání, aby to bylo opravdu účinné? Jak podávat mladým naší doby náš život v tom, co je na něm veliké a krásné?

Benedikt XVI.:

?Dotýkáte se znovu skutečně velkého a bolestného problému naší doby: nedostatku povolání, v jehož důsledku jsou některé místní církve ohroženy vyprahlostí, protože chybí Slovo života, chybí přítomnost svátosti eucharistie a dalších svátostí. Co dělat?

Pokušení je velké, totiž vzít tento problém do vlastních rukou, transformovat kněžství, Kristovu svátost, Jeho vyvolení na normální profesi, na job, který má pracovní dobu, po níž už každý patří jenom sám sobě, a vytvořit tak z této svátosti povolání jako každé jiné, zpřístupnit ho a zjednodušit. Je to však pokušení, které problém nevyřeší.

Vybavuje si mi příběh Saula, Izraelského krále, který před bitvou proti Filišťanům čeká na Samuela a potřebnou oběť Bohu. A když v očekávaném momentě Samuel nepřijde, přinese sám tuto oběť, ačkoli není knězem, a myslí si, že tím vyřešil problém. Ten však přirozeně nevyřešil tím, že se chopil toho, co nemohl konat. Skoro jakoby se tak postavil na místo Boží. Nelze pak očekávat, že se věci budou odvíjet skutečně Božím způsobem.

Stejně tak my, pokud bychom konali tuto profesi jako každou jinou, odmítli posvátnost, novost, svátostnou odlišnost, kterou dává jenom Bůh a která může vzejít jenom z Jeho povolání, nikoli z našeho jednání, nevyřešili bychom tím nic. Musíme naopak spíše prosit Boha, jak nás k tomu Pán vybízí. Klepat na bránu, na srdce Boha, aby dal povolání; modlit se s velkou naléhavostí, s velkou rozhodností, s velkým přesvědčením, protože Bůh se neuzavírá před naléhavou, vytrvalou a důvěřivou modlitbou, i když si dává na čas jako v případě Saula, více než jsme předpokládali.

Domnívám se, že to je první bod: povzbuzovat věřící, aby měli pokoru, důvěru a odvahu modlit se naléhavě o povolání, klepat na srdce Boha, aby nám dal kněze. A kromě toho bych snad ještě řekl tři další věci. Za prvé: každý z nás by se měl snažit žít vlastní kněžství na maximum, tedy způsobem, který by byl přesvědčivý, aby mladí mohli říci: toto je opravdové povolání, takto je možné žít, takto lze udělat něco podstatného pro svět. Myslím, že nikdo z nás by se nestal knězem, kdyby osobně nepoznal přesvědčivé kněze, v nichž hořel plamen Kristovy lásky. Toto je tedy první bod: snažme sami být přesvědčivými kněžími. Za druhé: musíme povzbuzovat, jak jsem již řekl, k započetí modlitby, k osvojení si oné pokory, oné důvěry mluvit s Bohem zřetelně a rozhodně.

Za třetí: mít odvahu mluvit s mladými ve chvílích, kdy by mohli pomýšlet na to, že je Bůh volá, protože často je zapotřebí lidského slova, aby byl dán sluch božskému povolání; mluvit s mladými a především jim pomoci nalézt vitální kontext, ve kterém mohou žít. Dnešní svět je takový, že se zdá jako bylo téměř vyloučeno uzrání kněžského povolání. Mladí potřebují prostředí, ve kterém se víra žije a ukazuje se její krása, kde se ukazuje, že toto je způsob života, jedinečný způsob života. A pomáhat jim pak nalézat hnutí či farnosti ? nebo společenství ve farnosti ? či jiné kontexty, které jsou opravdu prostoupeny vírou, láskou Boží a jsou tedy otevřeny k přijetí Božího povolání a pomáhají jim.

A kromě toho, děkujme Pánu za všechny seminaristy naší doby, za mladé kněze a modleme se. Pán nám pomůže.?

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.