28.4.2010 

Katecheze Benedikta XVI., nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
blížíme se k závěru Kněžského roku a rád bych tuto poslední dubnovou středu hovořil o dvou svatých kněžích, kteří jsou příkladem v oddanosti Bohu a ve svědectví lásky, prožívané v církvi a skrze církev vůči těm nejpotřebnějším bratřím: svatý Leonard Murialdo a svatý Josef Benedikt Cottolengo. U toho prvního si letos připomínáme 110 let od jeho smrti a 40. výročí jeho kanonizace; u druhého vzpomínáme 200 let od jeho kněžského svěcení.

Murialdo se narodil v Turíně 26. října 1828. Turín svatého Jana Boska a svatého Jana Cottolenga je plodnou zemí mnoha příkladů svatosti věřících laiků a kněží. Leonard byl osmým dítětem v prosté rodině. Jako dítě spolu s bratrem vstoupil do koleje Otců Scolopiánů v Savoně, kde obdržel základní, střední a vyšší vzdělání; nalezl tady kvalitní vychovatele, náboženské ovzduší založené na seriózní katechezi spolu s projevy lidové zbožnosti. Během dospívání však prožil hlubokou existenciální a duchovní krizi, která ho přivedla k předčasnému návratu k rodině a k ukončení studií v Turíně, kde se zapsal na studium filosofie. ?Návrat ke světlu? ? jak to sám popisuje ? nastal za několik měsíců díky milosti generální zpovědi, v níž objevil nezměrnost Božího milosrdenství. V 17 letech v něm pak uzrálo rozhodnutí stát se knězem, aby se láskou odvděčil Bohu, který jej uchvátil svojí láskou. Byl vysvěcen 20. září 1851. Právě v té době ho jako katechetu Oratoře anděla strážného poznal a docenil don Bosko, který ho přesvědčil, aby přijal úřad vedení nové Oratoře svatého Ludvíka v Porta Nuova, který zastával do roku 1865. Tady se setkal také se závažnými problémy určitých nejchudších kruhů, navštěvoval jejich domy a uzrálo v něm hluboké sociální, výchovné a apoštolské cítění, které jej pak vedlo k vlastnímu nasazení v početných iniciativách ve prospěch mládeže. Katecheze, škola, rekreační aktivity byly základem jeho výchovné metody v Oratoři. Don Bosko jej chtěl mít s sebou na audienci, kterou mu v roce 1858 udělil bl. Pius IX.

Roku 1873 založil Kongregaci svatého Josefa, jejímž apoštolským cílem byla hned od počátku formace mládeže, zejména té nejchudší a opuštěné. Turínské prostředí bylo poznamenáno intenzivním rozkvětem charitativních děl a aktivit, kterým se Murialdo věnoval až do své smrti, která nastala 30. března 1900.

Rád bych zdůraznil, že ústředním jádrem Murialdovy spirituality bylo přesvědčení o milosrdné lásce Boha: vždy dobrého, trpělivého a velkorysého Otce, který zjevuje velikost a nezměrnost svého milosrdenství odpuštěním. Tuto skutečnost Leonard zakoušel na rovině nikoli intelektuální, nýbrž existenciální, prostřednictvím živého setkání s Pánem. Vždycky se považoval za muže omilostněného milosrdným Bohem a žil proto radostným pocitem vděčnosti k Pánu, klidným vědomím vlastních omezení, vroucí touhou po pokání, ustavičnou a velkorysou snahou o obrácení. Spatřoval celý svůj život nejen jako osvěcovaný, vedený a nesený touto láskou, nýbrž jako nepřetržitě ponořený do nekonečného Božího milosrdenství. Ve svém Duchovním deníku napsal: ?Tvé milosrdenství mne obklopuje, Pane? Jako je Bůh vždy a všude, tak je vždy a všude láska a vždy a všude milosrdenství?. Při zmínce o krizi, kterou v mládí prožil, poznamenal: ?Dobrý Bůh chtěl znovu nechat zazářit svoji dobrotu a velkorysost zcela jedinečným způsobem. Nejenom že se mnou znovu uzavřel přátelství, ale povolal mne k přednostní lásce, povolal mne ke kněžství, a to jenom několik měsíců po mém návratu k Němu.? Svatý Leonard proto své kněžské povolání žil s vděčností, radostí a láskou. Napsal o tom: ?Bůh si mne vybral! On mne povolal, přímo mi vnutil poctu, slávu a nevýslovné štěstí být jeho služebníkem, být ?druhým Kristem?? A kde jsem byl já, když jsi mne hledal, můj Bože? Na dně propasti! Já jsem byl tam a Bůh mne tam přišel hledat. Tam mi dal porozumět svému hlasu??

Svatý Leonard zdůrazňoval velikost poslání kněze, který musí ?pokračovat v díle vykoupení, obrovském díle Ježíše Krista, díle Spasitele světa?, to znamená ve ?spáse duší?, připomínal vždy sobě samému i spolubratřím, že je třeba důsledně žít způsobem, jenž odpovídá obdržené svátosti. Láska Boží a láska k Bohu ? ta byla silou jeho cesty svatosti, zákonem jeho kněžství, nejhlubším smyslem jeho apoštolátu mezi chudou mládeží a zdrojem jeho modlitby. Svatý Leonard Murialdo se s důvěrou svěřil Prozřetelnosti, velkoryse plnil božskou vůli v kontaktu s Bohem a v péči o chudou mládež. Tímto způsobem spojil kontemplativní mlčení s neúnavně horlivou činností, věrnost každodenním povinnostem s vynalézavými iniciativami, sílu uprostřed těžkostí spolu s klidem ducha. Toto je jeho cesta svatosti: žít přikázání lásky k Bohu a k bližnímu.

Ve stejném duchu lásky žil čtyřicet let před Murialdem svatý Josef Benedikt Cottolengo, zakladatel díla, které nazval ?Malý dům božské Prozřetelnosti? a dnes je také nazýváno ?Cottolengo?. Příští neděli na pastorační návštěvě v Turíně budu moci uctít ostatky tohoto světce a setkat se s obyvateli jeho ?Malého domu?.

Josef Benedikt Cottolengo se narodil v obci Bra, v kraji Cuneo 3. května 1786. Byl prvorozený ze 12 dětí, z nichž 6 jich zemřelo v útlém věku, a již jako dítě projevoval velkou vnímavost vůči chudým. Vydal se cestou kněžství a po něm i jeho dva bratři. Léta jeho mládí spadala do napoleonské doby a z ní plynoucích potíží na náboženském a sociálním poli. Cottolengo se stal dobrým knězem. Byl vyhledáván četnými kajícníky, dával duchovní cvičení a konference univerzitním studentům a ve své době dosáhl v Turínu značného úspěchu. Ve svých 32 letech byl jmenován kanovníkem Nejsvětější Trojice, kněžské kongregace, jejímž úkolem bylo sloužit v kostele Božího Těla, a dbát o důstojnost náboženských slavností města. V této roli se však necítil jistě. Bůh jej připravoval ke zvláštnímu poslání a prostřednictvím nečekaného a rozhodujícího setkání mu dal poznat, jaký bude příští úděl jeho kněžské služby.

Pán stále klade na naši cestu znamení, aby nás vedl podle své vůle k našemu dobru. Cottolengovi se to stalo dramatickým způsobem v neděli ráno 2. září 1827. Z Milána přijel do Turína přeplněný dostavník, do něhož byla vtěsnána jedna francouzská rodina s pěti dětmi, jejichž matka byla v pokročilém těhotenství a měla vysokou horečku. Tato rodina chodila od jedné nemocnice ke druhé a nakonec našla přístřeší ve veřejné noclehárně. Ženě se však přitížilo a proto začali hledat kněze. Tajemnou shodou okolností potkali Cottolenga, který za velké bolesti celé rodiny se zkroušeným a zdrceným srdcem doprovodil tuto mladou matku na smrt. Po splnění tohoto bolestného úkolu předstoupil před Největší svátost a modlil se: ?Můj Bože, proč? Proč jsi chtěl, abych toho byl svědkem? Co ode mne chceš? Něco je třeba dělat!?. Vstal, nechal rozeznít všechny zvony, zapálit svíce a příchozí zvědavce v kostele přivítal slovy: ?Nastala milost! Nastala milost!?. Od té chvíle se Cottolonego změnil: všechny své síly, zejména své ekonomické a organizační schopnosti vynaložil k iniciativám na podporu těch nejpotřebnějších.

Dokázal zapojit do svého úsilí desítky a desítky spolupracovníků a dobrovolníků. Odešel na předměstí Turína, aby své dílo rozšířil a vytvořil určitý druh vesničky, v níž každou budovu, kterou se mu podařilo postavit, označil příznačným jménem ?dům víry?, ?dům naděje?, ?dům lásky?. Zavedl ?rodinný? styl a vytvořil ve vlastním a pravém smyslu společenství lidí, dobrovolníků a dobrovolnic, mužů a žen, řeholníků a laiků sjednocených ke společnému překonávání stávajících těžkostí. Každý v onom Malém domě Boží Prozřetelnosti měl přesný úkol: někdo pracoval, modlil se, sloužil, vyučoval a staral se o administrativu. Zdraví i nemocní, všichni sdíleli tutéž tíži každodennosti. Také náboženský život měl svůj čas podle zvláštních potřeb a požadavků. Pomýšlel také na vlastní seminář, který by specielně formoval kněze tohoto Díla. Byl vždycky připraven následovat a sloužit Boží Prozřetelnosti, nikdy se jí neptal. Říkával: ?Já se nehodím k ničemu a ani nevím, co dělat. Boží Prozřetelnost však zajisté ví, co chce. Mně přísluší pouze ji následovat. Kupředu in Domino?. Před svými chudými a potřebnými se vždycky označoval za ?nádeníka Boží Prozřetelnosti?.

Vedle malých vesniček chtěl také založit pět ženských kontemplativních klášterů a jeden eremitský a pokládal je za tu nejdůležitější část, za jakési ?srdce?, které bude tlouci pro celé Dílo. Zemřel 30. dubna 1842 s těmito slovy na rtech: ?Misericordia, Domine, Misericordia, Domine: Dobrá a Svatá Prozřetelnosti? Svatá Panno, nyní je řada na vás?. Jeho život, jak napsaly jedny tehdejší noviny, byl zcela ?jediným intenzivním dnem lásky?.

Drazí přátelé, tito svatí kněží, jejichž některé rysy jsem představil, žili svou službu v naprosté oddanosti života chudým, potřebným, posledním a vždycky nalézali hluboký kořen, nevyčerpatelný zdroj své činnosti ve vztahu k Bohu, z jehož lásky čerpali v hlubokém přesvědčení, že nelze praktikovat charitu bez života v Kristu a v církvi. Jejich přímluva a jejich příklad ať nadále osvěcují službu mnoha kněží, kteří se velkoryse stravují pro Boha a pro stádce, jež je jim svěřeno, a každému pomáhají radostně a velkoryse se odevzdávat Bohu a bližnímu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.