Rádio Vaticana

Důvody k radosti

27.4.2010

O mediálním lynčování papeže

?Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království? (Mt 5,10). Věřící nesmí zapomínat, že bouře, která zmítá církví, se týká posledního blahoslavenství.

Zločiny, kterých se dopustili kněží, zajisté nemohou nevzbuzovat hrůzu. Benedikt XVI. to zdůraznil děsivými slovy: ?Je třeba se naléhavě vyrovnat s těmito faktory, které měly tak tragické důsledky pro oběti a jejich rodiny a zatemnily světlo evangelia takovou měrou, jako se to nepovedlo ani během staletí pronásledování.? (List Irským katolíkům).

Máme tedy plakat nad svými hříchy, protože nebojují-li křesťané proti temnotám, stávají se jejich nejhoršími komplici, a padají hlouběji než pohanský pronásledovatel. Nicméně, podle překvapivých slov horského kázání se máme z pronásledování radovat i my, poněvadž nepředstavuje překážku, ale prostor, v němž lze praktikovat radikálnost svědectví, to znamená příležitost k nadpřirozené lásce ve vztahu k pronásledovatelům. Rád bych poukázal ještě na další důvody radosti uprostřed probíhajícího mediálního lynčování.

Nejvíce protipapežská média chtě nechtě pěstují apologetiku víry. To že jsou nucena deformovat fakta a zavile zkreslují a falšují informace, aby mohla napadnout papeže a házet špínu na všechen klérus, je vlastně důkazem, že je vlastně nemají příliš za co kárat. Kdyby to byla přehledná a racionální kontroverze, výpady by mohly dělat dojem. Iracionalita jejich reakcí však hraje proti nim a rozumně myslícím lidem spíše poskytuje důvody, proč věřit papežskému magisteriu.

Když papež po tom všem ještě promluví, nevěřícího by to nemělo zajímat. Měl by si říci, že věc se týká jenom katolíků, zapletených do onoho rigidního tmářství. Děje se však opak. Stává se nervózním a neklidným jakoby se jej hlas Svatého otce dotýkal osobně. Z takovéto reakce může vnější pozorovatel snadno vyvodit následující závěr: dotyčný nevěrec zas tak úplně nevěřící není. Naopak, řeklo by se, že má jakýsi instinkt pro magisterium, pro duchovní otcovství Papeže a pro jeho univerzální roli svědka.

Pokud nám násilí na dětech připadá natolik závažné, jak v tom nespatřovat vliv evangelia? V mnoha společnostech je přece dítě pokládáno za nedokonalou bytost, která nemá velký význam a kterou lze podrobit práci, ba dokonce ji zneužívat. Kristus však pro ně má tato mimořádná slova (a bylo třeba dlouhých staletí křesťanství než se u Františka Sáleského a dona Boska vžila do všech důsledků): ?Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království? (Mt 18,3). Dítě už nejenom, že není nedokonalou bytostí, ale dokonce je výsadním symbolem dokonalosti duchovního života. Odtud plyne respekt a hluboká pozornost, kterým se těší mezi dospělými.

Média, která manifestují pohoršení nad nešťastným termínem ?pedofilie?, dokazují, že dosud jsou pod příznivým vlivem křesťanství. A pokud se pohoršují zejména nad faktem, že se oněch deliktů dopustili kněží, je to proto, že mají navíc instinkt pro zvláštní důstojnost kněžství. Jejich výpady tedy představují nechtěný příspěvek ke Kněžskému roku a poctu, vzdávanou vznešenému povolání ke kněžské ryzosti.

Co dnes favorizuje zneužívání dětí? Paternalismus? Nikoli. Spíše logika horizontální společnosti, kde se oslabuje smysl pro otcovství, kde se neuznává hierarchie generací. Je to logika ?společenského kontraktu?, v němž společnost není přirozený fakt založený na rodině, ale kontrakt uzavřený mezi jednotlivci bez příslušnosti, pohlaví či příbuzenství. Všichni jakoby byli na stejné rovině. Proč by tedy pohlavní styk mezi dospělým a dítětem neměl být možný? Otázaný odpoví: protože dítě není schopné konsensu. Dobře tedy, ale pak je to důkaz, že se společnost nezakládá jenom na individuálním konsensu. Zakládá se na přirozené rodině.

V důsledku toho, a aby bylo možné vyjít z této slepé uličky, je třeba restaurovat smysl otcovství, počínaje božským otcovstvím až k tomu lidskému, včetně duchovního otcovství kněze. Samotná existence Svatého otce indikuje požadavek radikální a vertikální lásky k dětem, která zakazuje každé horizontální zneužití.

V pozadí skandálu a děsu stojí potřeba spravedlnosti a to nekonečné spravedlnosti (jak správně ukázal Julián Carrón ve svém dopise deníku La Repubblica). Tato spravedlnost by se však neměla omezovat na potrestání viníků a na soucit s oběťmi, nýbrž měla by otevírat budoucnost společenství a štěstí, neuzavírat se do negativního postoje pomsty nebo výčitky. Ukvapená a sterilní pseudospravedlnost namísto toho, aby vedla k opětovnému rozkvětu života, učinila by z nás spoluviníky devastace. Je možné potrestat viníky, ale proč, nemá-li život žádný smysl?

Opravdová spravedlnost může být zaměřena jedině k naději. Je zapotřebí odsoudit pohlavní zneužívání spáchané na dětech, ale pokud v nich současně odmítneme uznávat svědky naděje a smíření, pak je na nich samotných pácháno zneužití duchovní. Jsou vydávány konzumnímu světu bez vykoupení a bez budoucnosti. Za toto zneužití, za tento zákeřný masakr duší budeme jednoho dne souzeni.

Papežství není lidská instituce. Je to článek víry, poněvadž je posledním důsledkem vtělení. Slovo se stalo tělem. Je tedy příhodné, aby věřící vytvářeli společenství nejenom kolem řady dogmat, ale také kolem tváře, kolem osoby zakotvené ve svých dějinách, kolem obrazu Krista mezi jeho apoštoly. Bez tohoto mystéria ?zástupnictví? by se křesťanství klonilo k beztělesnosti a rozpouštělo by se pod návalem spiritualismu. Ale je tu ještě něco dalšího. Slovo - tím, že se stalo tělem ? stalo se schopným toho, že na sebe může brát lidské utrpení. Totéž se děje s papežstvím. Není možné zabít články víry, lze však zranit a zabít papeže. Tato zranitelnost je nezbytná, protože ukazuje, že křesťanství se neomezuje na anonymní porozumění morálnímu systému, ale rodí se ze svobodného a dramatického setkání s jedinou Osobou.

Výpady, které dopadají na Benedikta XVI., tak nepůsobí nic jiného než, že ho lépe připodobňují Kristu a umožňují věřícímu, aby ho ještě více ctil jako Jeho nenadálého Zástupce.

Z italského vydání vatikánského deníku Osservatore Romano, 24. dubna 2010
přeložil Milan Glaser

Fabrice Hadjadj