3.4.2010 

Homilii při Velkopáteční liturgii pronesl včera v bazilice sv. Petra jako každý rok za přítomnosti Svatého otce papežský kazatel O. Raniero Cantalamessa. Jejím tématem bylo kněžství Nové smlouvy, jak vysvítá z liturgických čtení, konkrétně z listu Židům: ?Kristus jako velekněz budoucích hodnot... vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou krví, a tím nám získal věčné vykoupení? (Žid 9, 11-12).

?V Kněžském roce nám liturgie Velkého pátku umožňuje dobrat se historického zdroje křesťanského kněžství. Zdroje, který je pramenem obou realizací kněžství: služebného kněžství biskupů a presbyterů i všeobecného kněžství všech věřících. Také to ? jak praví kniha Zjevení ? se zakládá na oběti Krista, který ?nás miluje a který nás svou krví zbavil hříchů a udělal z nás královský národ a kněze Boha, svého Otce? (Zjev 1,5-6). Je proto životně důležité porozumět povaze oběti a kněžství Krista, protože kněží i laici mají každý svým způsobem nést v sobě jejich pečeť a snažit se je žít. ?

List Židům vysvětluje v čem spočívá novost a jedinečnost kněžství Kristova, nejenom vzhledem ke kněžství Staré smlouvy, ale také ? jak nás dnes učí religionistika ? vzhledem ke každé kněžské instituci, včetně náboženství mimobiblických.

?V roce 1972 známý francouzský myslitel vyslovil tezi, podle níž je ?násilí jádrem a tajnou duší posvátna?, protože u počátků a ve středu každého náboženství je oběť a oběť s sebou nese také zmar a smrt. René Girard, které již roku 1959 konvertoval ke křesťanství, však vzápětí dodává, že ?Kristovo velikonoční tajemství je naprostým a definitivním zlomením onoho spojenectví mezi posvátnem a násilím?. Ježíš totiž demaskoval a odstranil mechanismus obětí, které sakralizují násilí, a stal se sám nevinnou obětí veškerého násilí.?

Proces, který vede ke zrodu náboženství, pokračoval dále papežský kazatel, byl tedy ve srovnání s tím, jak ho podává Freud, obrácen. V Kristu se Bůh stává obětí. Ne však obětí, jak tvrdí Freud, která je po svém obětování povýšena k božské důstojnosti. Člověk už nepřináší oběť Bohu, ale spíše Bůh se obětuje pro člověka, když kvůli němu vydává na smrt svého jediného Syna.

?Oběť už nemá udobřovat božstvo, ale spíše udobřovat člověka a probudit ho z jeho zášti vůči Bohu a bližnímu. Kristus nepřišel s krví druhých, ale se svou vlastní. Nevložil vlastní hříchy na bedra druhých ? lidí či zvířat ? nýbrž vzal hříchy druhých na sebe: On na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže. Je tedy možné ještě mluvit o oběti ve vztahu ke Kristově smrti a tedy také ve vztahu ke mši? Citovaný francouzský myslitel určitou dobu tento pojem ve zmíněné souvislosti odmítal, protože jej považoval za příliš zatížený pojmem násilí, ale nakonec takovou možnost připustil pod podmínkou, že v případě Krista jde o nový druh oběti a že ústřední událost náboženských dějin lidstva spočívá v této změně jejího významu.?

Z tohoto hlediska, pokračoval O. Cantalamesa, pak Kristova oběť obsahuje impozantní vzkaz dnešnímu světu. Křičí na svět, že násilí je archaickým reziduem, ústupem k primitivnímu a překonanému stadiu lidských dějin a ? pokud jde o věřící ? tak i zaviněnou a skandální zpozdilostí v kontextu kvalitativního skoku, uskutečněného Kristem. Připomíná nám dále, že násilí prohrává. Téměř ve všech antických mýtech je oběť poraženou stranou a vrah tou vítěznou. Ježíš proměnil znamení vítězství. Zavedl nový druh vítězství, které nespočívá ve vytváření oběti, ale v obětování se. ? Victor quia victima!? Vítěz protože oběť, tak definuje Augustin Ukřižovaného Ježíše. Moderní hodnota obrany obětí, slabých a na životě ohrožených se zrodila na půdě křesťanství. Je to pozdní plod revoluce, uskutečněné Kristem.

?Sama dnešní kultura, která odsuzuje násilí, jej však, bohužel, na druhé straně favorizuje a povyšuje. Teatrálně se odsuzují některá krveprolití, ale na druhé straně bývá přehlíženo, že je k nim připravována půda tím, k čemu odkazuje reklama na protější stránce týchž novin nebo v následujícím programu téhož televizního kanálu. Gusto, ve kterém se vyžívají popisy násilí, závody o to, kdo bude první a barvitější v jeho vylíčení, nejsou nic jiného než protěžováním násilí. Výsledkem není katarze, očista od zla, nýbrž podněcování k němu. Je zneklidňující, že násilí a krev se staly jedněmi z nejnezbytnějších ingrediencí filmů a videoher, které jsou přitažlivé, a jsou dokonce předmětem zábavy a podívané.?

Citovaný myslitel, pokračoval dál O. Cantalamessa, obnažil mechanismus vzniku násilí. Psychologie smečky vede k volbě obětního kozla, aby nalezla v boji proti společnému nepříteli ten nejslabší a nejodlišnější prvek a tím svou umělou, momentální soudržnost.

?Příkladem toho je stále se stupňující násilí mezi mládeží na stadionech, šikana ve školách a pouliční manifestace určitého typu, které za sebou nechávají spoušť. Generace mladých, která měla vzácné privilegium, že nepoznala válku a nebyla nikdy povolána do zbraně, se baví ? protože jde o hru, byť hloupou a tragickou - a vymýšlí vlastní války, jež jsou podněcovány stejným pudem, který hýbal primitivní hordou. ?

Papežský kazatel pak poukázal na různé typy násilí v moderní společnosti a za nejrozšířenější označil násilí páchané na ženách. Prohlásil přitom, že je vhodné právě na Velký pátek vysvětlit lidem i institucím, které bojují proti tomuto násilí, že Kristus je jejich nejlepší spojenec. Jde o násilí, které je o to závažnější, koná-li se ve skrytu domovů, často bez vědomí nejbližšího okolí a někdy je dokonce ospravedlňováno kulturními a pseudonáboženskými předsudky.

?Mnohé z tohoto násilí má sexuální pozadí. Muž se domnívá, že dokazuje svou mužnost, když napadne ženu, a neuvědomuje si, že dokazuje pouze svou nejistotu a zbabělost. I ve vztahu k ženě, která pochybila, je Kristovo jednání naprosto odlišné vzhledem k tomu, ke kterému v mnoha oblastech dochází. Fanatismus volá po kamenování. Kristus odpovídá mužům, kteří mu přivedli cizoložnici: ?Kdo z vás je bez hříchu, ať hodí první kamenem? (Jan 8,7). Cizoložství je hříchem, kterého se dopouštějí vždycky dva, ale za který je v některých částech světa dodnes vždycky trestána pouze žena.?

O. Cantalamessa pak připomněl, že nejhanebnější násilí proti ženám je to, ke kterému dochází tam, kde by měly kralovat úcta a láska, tedy v manželském vztahu. Řekl také, že slova, která byla při vyhnání z ráje určena Evě po prvotním hříchu, ?On ti bude vládnout?, nejsou výrazem oprávnění, ale hořkou předpovědí.

?Jan Pavel II. zavedl praxi proseb o odpuštění za kolektivní viny. Jednou z nich, která by byla nejvíce na místě, je prosba o odpuštění, kterou by jedna polovina lidstva měla adresovat té druhé, tedy muži ženám. Neměla by být pomyslná a abstraktní. Měla by, zejména u toho, kdo se považuje za křesťana, vést ke konkrétním gestům obrácení, k prosbě o odpuštění a smíření uvnitř rodin a společností.?

V závěru své homilie pak papežský kazatel zmínil, že letošní křesťanské velikonoce se chronologicky shodují s židovským svátkem Pesach, a citoval list svého židovského přítele, který napsal:

?Sleduji se znechucením násilný a koncentrovaný útok proti církvi, papeži a všem věřícím. Používání stereotypů, přecházení od osobní zodpovědnosti a viny k té kolektivní mi připomínají ty nejostudnější aspekty antisemitismu. Rád bych proto vyjádřil osobně vám, papeži a celé církvi svou solidaritu Žida, který usiluje o dialog, i všech, kteří s vámi v židovském světě (a není jich málo) sdílejí pocity bratrství. Náš Pesach a vaše Velikonoce se nepochybně liší, ale obě žijí v mesiášské naději, která nás zajisté spojí v lásce společného Otce.?

Řekl mimo jiné O. Raniero Cantalamessa při Velkopáteční liturgii v bazilice sv. Petra.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.