9.2.2010 

říká ekonom a bankéř

O skutečném původu hospodářské krize a o tom, zda globalizace bude řízena lidmi nebo zda lidé budou řízeni globalizací, hovoří prof. Ettore Gotti Tedeschi, ředitel vatikánské banky (IOR) a známý ekonom v rozhovoru, jehož druhou část nabízíme.

Papež v encyklice Caritas in veritate říká, že tam, kde chybí natalita a úcta k životu, neexistuje pravý rozvoj, a připomíná, že ?růst populace nelze považovat za příčinu zaostalosti?. Je možné říci, že krize je plodem fiktivního hospodářského růstu, který je za nízkého indexu porodnosti neudržitelný?

?Pravý původem krize je pokles porodnosti západních zemí. O tom nemám osobně nejmenší pochybnosti. Kolem roku 1975 takzvané teorie neomalthusiánů předpovídaly, že bude-li index růstu počtu obyvatelstva nadále stoupat tak, jako stoupal v posledních letech ( 4-4,5%), zemřou do roku 2000 zejména v Asii a Indii miliony lidí hladem. To vypovídá mnohé o předvídavosti těchto údajných ekonomů-sociologů. Dobře to řekl papež před několika týdny, když poukázal na ekonomy a na ty, kteří mají tendenci stále něco dlouhodobě předpovídat a kteří vyvolávají taková opatření, jež jsou zřejmě škodlivější než zmíněné předpovědi. Lépe než mnozí ekonomové předpovídali romanopisci Jules Verne či H.G. Wells.

Co se tedy stalo? V západním světě došlo k poklesu porodnosti, zatímco v takzvaném zaostalém, třetím či čtvrtém světě, kde neuměli číst knihy o populační explozi, se v klidu dále rozmnožovali a svou životní úroveň dokonce zvýšili. V západním světě index růstu porodnosti padá ze 4-4,5% v roce 1975 na 0%. Nula procent růstu porodnosti neznamená, že se nerodí děti, ale že jsou jen 2 děti na manželský pár. Co se děje, když populace neroste? Teoreticky nastává nouzový stav, vyplývající z toho, že se nerodí děti, protože, zůstává-li počet obyvatelstva stejný, neznamená to, že se nemění jeho struktura. Ta se naopak mění. Poklesem porodnosti je méně mladých lidí, kteří produktivně vstupují do světa práce a je naopak více lidí, kteří odcházejí ze systému produkce a pro celek představují výdaje.

Prakticky: neroste-li populace, zvyšují se fixní náklady ekonomické a sociální struktury, což dramaticky závisí na tom, nakolik je struktura populace nevyvážená a jaké je její bohatství. Zvyšují se tedy fixní náklady, náklady na zdravotnictví a důchodové zabezpečení. A nejenom to. Nelze ani snižovat daně. Během posledních třiceti let vždy od nových vlád slýcháme, že sníží daně a nikdy sníženy nebyly. Proč? Protože to nelze, protože struktura nulového růstu zabraňuje snižování daní, aniž by přitom docházelo k exponenciálnímu nárůstu fixních nákladů. Je tu však ještě další úkaz, který v důsledku nepřibývání obyvatelstva ovlivňuje ekonomiku, a tím je pokles úspor. Mladí, kteří nemají práci odkládají cyklus akumulace úspor o několik let; nezakládají rodiny; velmi často nevznikají početnější rodiny v důsledku závazků ve vztahu k dětem, a úspory se vyčerpávají. Je pak méně finančních aktivit na trhu, který zprostředkovává bankovní systém. Peníze stojí více a je jich méně. Je proto nutné vynalézat náhradní finanční produkty.

V tomto bodě úpadku rozvoje západního světa v důsledku chybějícího růstu porodnosti, tedy dochází ke znepokojujícímu faktu. Začínají se vynalézat opatření na kompenzaci úpadku rozvoje za pomoci finančních aktivit; delokalizací, tzn. přesouváním výroby do Asie, aby byla doma zhodnocena za menší náklady; a pomocí vyšší produktivity. Ale růst produktivity má také své meze. Je to jako byste svou osobní produktivitu chtěl zvýšit vedlejším zaměstnáním. To můžete o 10 či 20%, ale nemůžete překročit své fyzické a vitální meze. A podobně: jak zvyšovat hrubý národní produkt nebo jej držet na stejné úrovni, když ekonomika stagnuje? Může se pracovat v přesčase nebo ve vedlejším zaměstnání ? jak jsme řekli ? nebo lze nakupovat zlevněné zboží ve snaze ušetřit. A potom zbývá už jen jediný prostředek, totiž zadlužit se.

Celý hospodářský systém pak začíná růst v důsledku zadlužování rodin. Ale takovýto hrubý produkt je dlouhodobě neudržitelný, protože musí být zaručeno splácení. Jeden příklad: v posledních deseti letech se index zadluženosti amerických rodin, jenž je už tak dost vysoký - v roce 1998 to bylo 68% hrubého národního produktu ? zvýšil v roce 2008 na 96%, tj. o 28%. Vezmete-li 28% desetiletého růstu a vydělíte deseti, máte průměrný index hospodářského růstu 2,8% na rok, který jde výlučně na účet spotřeby amerických rodin na dluh. Toto byl původ krize, která pak propukla excesem tzv. subprime půjček. Takže finanční nástroje, nárůst dluhu a úvěrová expanze měly kompenzovat nízký index růstu ekonomiky, způsobený tím, že se nerodily děti.?

Benedikt XVI. ve své encyklice poukazuje na nezbytnost řídit globalizaci pomocí ?personalistického na komunitu zaměřeného kulturního směřování? (č.42), přičemž tvrdí, že je třeba zavést ?vyšší stupeň mezinárodního uspořádání? (č.67). Mohou se tyto cíle stát předmětem světové politiky v blízké budoucnosti?

?Myslím, že ano. Podle Svatého otce se budoucnost vždycky pojí s jednou veličinou, která nám uniká. A tou je milost, která umožňuje člověku činit zázraky, lze-li to tak říci. Jaký je však problém? Nesmíme považovat globalizaci za cíl, nýbrž za prostředek a to za prostředek, který je velmi vhodný k tomu, aby se globalizovalo dobro, aby se globalizovaly hodnoty, jež umožňují člověku integrálně se rozvíjet. Globalizace je tedy v první řadě prostředek. Neexistuje prostředek, který je sám o sobě dobrý. Ani nemocnice není sama o sobě dobrá. To závisí na tom, kdo a hlavně jak ji řídí. Prostředek tedy nikdy není dobrý nebo zlý, je z definice neutrální. Aby člověk dal prostředku jeho užitím smysl, musí mít ideje, silnou mysl. Pokud totiž člověk nemá silné myšlenky, které by mu umožnily pochopit, co znamená propůjčovat prostředku o dimenzích a důležitosti globalizace nějaký smysl, dopadne tak, že se globalizace sama zmocní jeho mysli. Pokud myšlení nebude určovat jednání, bude jednání ovlivňovat myšlení. Proč je to tak složité? Protože globalizujeme různé a velmi odlišné kultury.

Vezměme do úvahy tři velké oblasti a ponechme stranou ty menší. Severní Amerika je z hlediska kultury protestantská, velmi liberální, velmi otevřená, velmi libertinská, velmi rozhodná, avšak má schopnost jednat způsobem, který často může překvapovat nás Evropany, kteří jsme zvyklí se ptát, zda to, co děláme, je dobré nebo zlé, popřípadě přitom trochu i ztrácet čas. Oni možná trochu přehání ve svém aktivismu, v rozhodnosti, aby později litovali. Americký model tedy má kulturní vizi a způsob jednání, který se liší od evropského. Evropský model je v podstatě málo prosazován námi Evropany, kteří v určitém smyslu podceňují své vlastní kořeny a to, čemu věříme. Evropa je v této chvíli ve zcela jiné situaci i ve vztahu k hospodářské krizi. Je především rozdělena zcela odlišnými názory na to, jak jednat. V novinách jsem četl, že Sarkozy říká, že ?v případě imigrace nebude dělat stejné chyby jako Itálie?. Už to vypovídá mnohé o tom, jak a zda bude Evropa mít společnou imigrační politiku.

Pojďme do Asie, kde již nyní dominuje Čína a Indie. Jakou náboženskou kulturu má Čína? Mám syna, který už tři roky pracuje v Číně jako ekonom a pokaždé mi pomůže objevit něco nového. Je známo, že ekonomické jednání bankéře, průmyslníka, politika, ekonoma nezávisí jenom na sterilních a neutrálních studiích, která absolvoval, ale také na výchově, které se mu dostalo. Jaká je čínská výchova? Je tam trochu konfucianismu, trochu buddhismu a trochu maoismu. Všechno smíchané dohromady. Co však pro ně znamená říkat pravdu, držet slovo, mít smysl pro povinnost, smysl pro poslušnost? Je to stejné jako u nás? Nevím.

A potom jsou tu dvě rozvojové oblasti ? Latinskou Ameriku ponecháme stranou. Na mezinárodní scéně totiž největší starosti činí Afrika. Afrika, kterou jsme my bývalí kolonialisté vždycky pohrdali, vždycky jsme ji považovali za něco, co lze podle okolností využít, a potom jí třeba také pomoci k růstu. Značná část intelektuálního růstu Afriky totiž plyne z toho, že dobrý evropský kolonialismus dodal také mnohé hodnoty. Země, které byly kolonializovány, se bezpochyby také nejdříve rozvinuly. Dnes je však Afrika dobývána Číňany a to ze dvou hledisek: jako zdroj surovin a pracovních sil. Afričan se stává pracovní silou za nízkou cenu Číňana. Má však Číňan tutéž vizi člověka jako my?

Toto jsou velké otázky, které si papež podle mého názoru klade. Proto si dělá starosti s tím, jaké jsou v procesu globalizace hodnoty člověka. Dnes existuje jen jediná velká a jedinečná morální autorita, která pro všechny a ve všech situacích ustavičně zdůrazňuje hodnotu člověka. A tím je papež svaté apoštolské církve římské. Neznám žádnou jinou.?

Rozhovor pro Vatikánské televizní centrum
přeložil Milan Glaser

Ettore Gotti Tedeschi

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.