Rádio Vaticana

Mír začíná uctivým pohledem na bližního

1.1.2010

Homilie Benedikta XVI. na slavnost Matky Boží, bazilika sv. Petra

Ctihodní bratři,
vážení pánové a dámy,
drazí bratři a sestry!

V první den nového roku máme tu radost a milost slavit Nejsvětější Matku Boží a zároveň Světový den míru. V každém případě slavíme Krista, Syna Božího, narozeného z Panny Marie, a náš pravý pokoj! Vám všem, kteří jste se tu shromáždili: představitelům národů světa, římské i univerzální církve, kněžím a věřícím, i těm, kteří jsou s námi spojeni rádiem a televizí opakuji slova starobylého požehnání: Pán ať vám ukáže svou tvář a obdaří vás pokojem (srov. Nm 6,26). Ve světle Božího Slova bych se rád dnes věnoval právě tématu Tváře a tváří, Tváře Boží a tváří lidí, což je téma, které podává klíč k interpretaci problému míru ve světě.

Jak v prvním čtení, vzatém z knihy Numeri, tak v responsoriálním Žalmu, jsme slyšeli některé výrazy, které obsahují metaforu tváře ve vztahu k Bohu: ?Ať ti Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý? (Nm 6,25); ?Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ? (Žl 66/67, 2-3). Tvář je po výtce výrazem osoby, kterou umožňuje rozpoznat, a vyzařuje city, smýšlení a úmysly srdce. Bůh je ze své přirozenosti neviditelný, nicméně, Bible aplikuje tento obraz i na Něho. Ukázat tvář, je výraz jeho laskavosti, zatímco skrýt ji, označuje hněv a rozhořčení. Kniha Exodus říká, že ?Hospodin promlouval k Mojžíšovi tváří v tvář, jako když člověk rozmlouvá se svým přítelem? (Ex 33,11), a Pán vždycky Mojžíšovi přislibuje svou blízkost velmi ojedinělou formulí: ?Já sám půjdu a dám ti odpočinek? (Ex 33,14). Žalmy nám ukazují věřící jako ty, kteří hledají Boží tvář (srov. Žl 26/27, 8; 104/105, 4), kteří očekávají, že ji spatří v bohoslužbě (srov. Žl 42,3) a praví nám, že ?zbožní uzří jeho tvář? (Žl 10/11, 7).

Celé biblické vyprávění lze číst jako postupné odhalování Boží tváře až k jejímu plnému zjevení v Ježíši Kristu. ?Když se naplnil čas ? připomněl nám i dnes apoštol Pavel ? poslal Bůh svého Syna? (Gal 4,4). A hned dodává: ?narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu?. Tvář Boha si vzala lidskou tvář, nechala se spatřit a rozpoznat v synu Panny Marie, kterou proto uctíváme nejvznešenějším titulem ?Matka Boží?. Ona, která střežila ve svém srdci tajemství božského mateřství, byla první, která viděla tvář Boha, který se stal člověkem v malém plodu jejího lůna. Matka má se svým právě narozeným dítětem vztah zcela zvláštní, jedinečný a v určitém smyslu exkluzivní. První tvář, kterou dítě vidí, je tvář matky, a tento pohled je rozhodující pro jeho vztah k životu, k sobě samému, ke druhým, k Bohu; je rozhodující také proto, aby se mohlo stát ?synem pokoje? (Lk 10,6). Mezi mnoha typy ikon Panny Marie je v byzantské tradici jedna, která se nazývá ?něžná? a znázorňuje dítě Ježíše s tváří přitisknutou k Matčině tváři. Dítě hledí na Matku a Ona hledí na nás, jakoby na toho, kdo na ni hledí a modlí se, odrážela Boží něhu, která sestoupila z Nebe do Ní a vtělila se do Syna člověka, jehož drží v náručí. V této mariánské ikoně můžeme kontemplovat něco z Boha samého: znamení nevýslovné lásky, která ho podnítila ?dát svého jednorozeného syna? (Jan 3,16). Avšak tatáž ikona nám v Marii ukazuje také tvář církve, která odráží na nás a na celý svět světlo Kristovo, církve, jejímž prostřednictvím přichází ke každému člověku dobrá zpráva: ?Nejsi už otrok, ale syn? (Gal 4,7) ? jak čteme znovu u sv. Pavla.

Bratři v biskupské a kněžské službě, páni velvyslanci, drazí přátelé! Meditovat o tváři Boha a člověka je privilegovaná cesta, vedoucí k pokoji. Ten totiž začíná od uctivého pohledu, který uznává ve tváři druhého osobu, ať už je jakékoli barvy pleti, národnosti, jazyka či náboženství. Kdo jiný však, ne-li Bůh, může ručit za ?hloubku? tváře člověka? Vskutku, jedině, máme-li Boha v srdci, jsme s to ve tváři druhého chápat bratra v lidství, nikoli prostředek, ale cíl, nikoli rivala či nepřítele, ale druhého sebe sama, črtu nekonečného tajemství lidské bytosti. Naše vnímání světa a zejména našich bližních závisí podstatně na přítomnosti Ducha Božího v nás. Je to určitý druh ?ozvěny?: kdo má srdce prázdné, nevnímá nic než ploché obrazy, zbavené hloubky. Čím více však jsme obydleni Bohem, tím více jsme také vnímaví k jeho přítomnosti v tom, co nás obklopuje: v celém jeho stvoření a zejména v druhých lidech, třebaže někdy se právě lidská tvář, poznamenaná tvrdostí života a zlem, může jen stěží jevit jako vážená a přijatelná podoba Boha. Tím spíše tedy však k tomu, abychom se rozpoznali a respektovali se takovými, jakými skutečně jsme, tj. jako bratři, potřebujeme se vztahovat k tváři společného Otce, který všechny miluje, navzdory našim mezím a našim chybám.

Již od malička je důležité, abychom byli vychováváni k úctě vůči druhému, i když je jiný než my. Nyní je stále běžnější jevem, že školní třídy jsou složeny z dětí různých národností, ale i kdyby tomu tak nebylo, jejich tváře jsou proroctvím lidstva, které jsme povoláni tvořit: rodinu rodin a národů. Čím menší jsou tyto děti, tím více v nás vzbuzují něhu a radost z nevinnosti a bratrství, jež se nám jeví jako evidentní. Navzdory svým rozdílům stejně pláčí a smějí se, mají tytéž potřeby, spontánně komunikují, společně si hrají... Tváře dětí jsou jakoby odrazem pohledu Boha na svět. Proč tedy uhášet jejich úsměvy? Proč vnášet jed do jejich srdce? Bohužel, ikona něžné Matky Boží má svůj tragický opak v bolestných obrazech mnoha dětí a jejich matek vydaných napospas válkám a násilí: uprchlíci, utečenci, migranti z donucení. Tváře ztrápené hladem a nemocemi, tváře znetvořené bolestí a zoufalstvím. Tváře malých neviňátek jsou tichým apelem na naši zodpovědnost: před jejich bezbranností se hroutí všechna falešná ospravedlňování válek a násilí. Musíme se jednoduše obrátit k plánům pokoje, složit zbraně všeho druhu a všichni se společně pustit do budování světa, který bude více hoden člověka.

Mé Poselství k dnešnímu 43. Světovému dni míru ?Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření? zapadá do rámce perspektivy tváře Boha a tváří lidí. Můžeme totiž tvrdit, že člověk je schopen respektovat stvoření do té míry, do jaké si ve svém duchu nese plný smysl života, jinak bude nucen pohrdat sebou samým a tím, co ho obklopuje a nectít životní prostředí, ve kterém žije. Kdo umí rozeznat v kosmu odraz neviditelné tváře Stvořitele, je veden k větší lásce ke stvoření, větší citlivosti k jeho symbolické hodnotě. Zejména Kniha Žalmů je bohatá na svědectví tohoto vskutku lidského způsobu vztahů k přírodě: k nebi, moři, horám, údolím, řekám, zvířatům... ?Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! - volá Žalmista. Všechno jsi moudře učinil, země je plná tvého tvorstva.? (Žl 104/103, 24).

Perspektiva ?tváře? vybízí zejména k pozastavení se nad tím, co jsem také v tomto Poselství nazval ?ekologií člověka?. Existuje totiž těsné pouto mezi úctou k člověku a ochranou stvoření. ?Povinnosti vůči životnímu prostředí vycházejí z povinností vůči osobě, chápané samostatně i ve vztahu k druhým? (ivi, 12). Pokud se degraduje člověk, zhoršuje se i životní prostředí, ve kterém žije; pokud kultura tíhne k nihilismu, ne-li teoretickému, tak praktickému, pak nemůže příroda nic jiného než nést důsledky. Je vskutku možné konstatovat vzájemný vliv mezi tváří člověka a ?tváří? životního prostředí: ?pokud je společností respektována ?ekologie člověka?, pak z toho má prospěch i ekologie životního prostředí? (ibid. Srov. Caritas in veritate, 51). Opakuji tedy svou výzvu investovat do výchovy a přijmout jako cíl - kromě nezbytného předávání vědecko-technických pojmů - širší a hlubší ?ekologickou odpovědnost?, založenou na úctě k člověku a jeho základním právům a povinnostem. Jedině tak se zasazování za životní prostředí může stát opravdovou výchovou k míru a vytvářením míru.

Drazí bratři a sestry, ve Vánočním období se opakuje Žalm, který obsahuje mimo jiné také jeden nádherný příklad toho, jak příchod Boha přetváří stvoření a vyvolává určitý druh kosmické slavnosti. Tento hymnus začíná univerzální výzvou ke chvále: ?Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země. Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno? (Žl 95/96,1). V určitém bodě se pak tato výzva rozšiřuje na celé stvoření: ?Radujte se, nebesa, zajásej, země, zahuč, moře a vše, co je naplňuje; zaplesej, pole a vše, co je na něm. Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy? (v. 11-12). Slavnost víry se stává slavností člověka a stvoření, slavností, která se o Vánocích vyjadřuje také ozdobami na stromech, ulicích, v domech. Všechno rozkvétá, protože se Bůh ukázal mezi námi. Panenská Matka ukazuje dítě Ježíše Betlémským pastýřům, kteří se radují a chválí Pána (srov. Lk 2,20); církev toto tajemství obnovuje pro lidi každé generace, ukazuje jim tvář Boha, aby s jeho požehnáním mohli kráčet cestou pokoje.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV