Rádio Vaticana

Sv. Petr Damiani

9.9.2009

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Během středečních katechezí představuji některé velké postavy života církve od jejích počátků. Dnes bych se pozastavil u jedné z nejvýznamnějších osobností 11.století, svatého Petra Damianiho, mnicha, milovníka samoty a zároveň neochvějného muže církve, který byl v první osobě zapojen do díla reformy, kterou v té době zahájili papežové. Narodil se v Ravenně roku 1007 v rodině šlechtického původu, ale nuzného postavení. Stal se oboustranným sirotkem a prožil dětství, které nebylo ušetřeno útrap a soužení, třebaže se mu jeho sestra Roselinda snažila nahradit maminku a starší bratr Damian jej adoptoval za syna. Právě proto se později nazýval Petr Damiani, Petr Damián. Formaci obdržel nejprve ve Faenze a potom v Parmě, kde již ve svých 25 letech působil jako učitel. Kromě solidní kompetence na poli práva si osvojil také vybroušený styl v umění psát ? ars scribendi ? a díky své znalosti velkých latinských klasiků se stal ?jedním z nejlepších latiníků své doby, jedním z největších spisovatelů latinského středověku? (J. Leclercq, Pierre Damien, eremite et homme d´Eglise, Roma 1960, str. 172).

Vyjadřoval se v nejrůznějších literárních žánrech: od dopisů k homiliím, od hagiografií k modlitbám, od básní k epigramům. Jeho vnímavost pro krásu ho přivedla k básnické kontemplaci světa. Petr Damiani chápal svět jako nevyčerpatelné ?podobenství? a zásobu symbolů, z nichž vychází interpretace vnitřního života i božské, nadpřirozené reality. V této perspektivě jej kolem roku 1034 přivedla kontemplace absolutního Boha k postupnému odloučení od světa a jeho pomíjivých skutečností. Vstoupil do kláštera Fonte Avellana, který byl založen jen několik desetiletí předtím, ale byl již proslulý svou přísností. K užitku mnichů napsal biografii - Vita - zakladatele svatého Romualda z Ravenny a zároveň přispěl k prohloubení jeho spirituality a předložil jeho ideál eremitského mnišství.

Jedna podrobnost si zaslouží zmínky. Poustevna Fonte Avellana byla zasvěcena Svatému Kříži a Kříž je křesťanské tajemství, které Petra okouzlovalo více než všechna ostatní. ?Nemiluje Krista, kdo nemiluje Kristův kříž?, tvrdí (Sermo XVIII, 11, str.117) a označuje se za ?Petrus crucis Christi servorum famulus ? Petr, služebník služebníků Kristova kříže? (Ep. 9,1). Kříži věnuje Petr Damiani krásné modlitby, v nichž ukazuje kosmickou dimenzi tohoto tajemství, které objímá celé dějiny spásy: ?O blažený kříži ? volá ? klaní se ti, káží o tobě a uctívají tě víra patriarchů, výroky proroků, soudcovský senát apoštolů, vítězné šiky mučedníků a řady všech svatých? (Sermo XLVII, 14, str. 304). Drazí bratři a sestry, příklad svatého Petra Damianiho nutí i nás hledět stále více na Kříž jako na nejvyšší skutek lásky Boha vůči člověku, kterým nám byla dána spása.

Kvůli chodu poustevnického života zredigoval tento velký mnich Řeholi řádu, v níž silně zdůrazňuje ?strohost poustevny?: mlčení v klášteře, kde je mnich povolán strávit život v denní i noční modlitbě, v dlouhých a přísných postech; musí se cvičit v uplatňování velkodušné bratrské lásky a ve stále pohotové a ochotné poslušnosti převorovi. Při studiu a denní meditaci Písma svatého Petr Damiani odhaluje tajemné významy Božího slova, v němž nalézá potravu pro svůj duchovní život. Z tohoto hlediska označuje poustevnickou celu za ?hovornu, kde Bůh rozmlouvá s lidmi?. Poustevnický život je pro něho vrcholem křesťanského života; je ?vrcholem životních stavů?, protože mnich, osvobozený od světských vazeb a vlastního já, dostává ?zálohu Ducha svatého a jeho duše se blaženě sjednocuje s nebeským Ženichem? (Ep 18, 17; srov. Ep 28,43ss.). To je důležité i dnes pro nás, třebaže nejsme mnichy: umět v sobě vytvořit ticho a naslouchat hlasu Boha; hledat jakousi ?hovornu?, kde s námi mluví Bůh. Přijímání Božího slova v modlitbě a v meditaci je cesta života.

Svatý Petr Damiani, který je bytostně mužem modlitby, meditace a kontemplace, byl také vytříbeným teologem: jeho reflexe o různých věroučných tématech jej vedla k důležitým závěrům pro život. Tak například jasně a živě podává trinitární nauku již s užitím biblických a patristických textů pomocí třech základních pojmů, které se později stali rozhodujícími také pro západní filosofii: processio, relatio a persona (srov. Opusc. XXXVIII: PL CXLV, 633-642; a Opusc. II a III: ibid., 41ss a 58ss). Poněvadž jej však teologická analýza tajemství vede ke kontemplaci vnitřního života Božího a nevýslovného dialogu lásky třech božských Osob, vyvozuje z toho asketické závěry pro život v komunitě i pro samotné vztahy mezi latinskými a řeckými křesťany, kteří byli v této věci rozděleni. Také meditace o postavě Krista má významné praktické ohlasy, protože celé Písmo je soustředěno kolem Něho. Samotný ?židovský lid? ? poznamenává Petr Damiani ? prostřednictvím stránek Písma svatého nese na svých bedrech Krista? (Sermo XLVI, 15). Proto Kristus, dodává, musí být středem mnišského života: ?Kristus musí být slyšen v našem jazyku, musí být viděn v našem životě, Kristus musí být vnímán v našem srdci? (Sermo VIII, 5). Vnitřní sjednocení s Kristem zavazuje nejenom mnichy, ale všechny pokřtěné. Nalézáme zde silný podnět také my, abychom se nenechali zcela pohltit činností, problémy a starostmi všedního dne a nezapomínali přitom, že Ježíš musí být opravdu středem našeho života.

Společenství s Kristem vytváří jednotu lásky mezi křesťany. V dopise č. 28, který je geniálním eklesiologickým pojednáním, Petr Damiani rozvíjí hlubokou teologii církve jakožto společenství: ?Kristova Církev ? píše ? je sjednocena poutem lásky do té míry, že stejně jako je v mnoha členech jedna, tak je mysticky naprosto celá v jediném svém členu, takže celá univerzální církev se právem nazývá jedinou Kristovou Nevěstou v jednotném čísle, a každá vyvolená duše je skrze svátostné tajemství považována plně za církev?. Toto je důležité: nejenom, že celá univerzální církev je jednotná, ale v každém z nás by měla být přítomná církev ve své úplnosti. Služba jedince se tak stává ?výrazem univerzality? (Ep 28, 9-23). Nicméně ideální obraz ?církve svaté? vylíčené Petrem Damianim nekoresponduje ? což on dobře věděl ? s realitou doby. Proto se nebojí poukazovat na nešvary, existující v klášterech a mezi klérem zejména v důsledku praxe udělování investitury církevních úřadů laickými autoritami: někteří biskupové a opati si počínali spíše jako panovníci svých poddaných než jako pastýři duší. Jejich morální život nezřídka velmi zklamal očekávání. Proto s velkou bolestí a zármutkem roku 1057 Petr Damiani opustil klášter a přijal, byť nerad, jmenování kardinálem a biskupem Ostie. Začal tak plně spolupracovat s papeži v nesnadném úsilí o reformu církve. Zjistil, že nestačilo rozjímat a musel se zříci krásy kontemplace, aby sám přispěl k dílu obnovy církve. Zřekl se tak krás poustevny a odvážně podnikal četné cesty a mise.

Deset let poté pak pro svou lásku k mnišskému životu obdržel roku 1067 dovolení vrátit se do Fonte Avellana a odstoupil z vedení diecéze. Jeho oddech však trval krátce. Již po dvou letech byl pozván do Frankfurtu, aby se pokusil zabránit rozvodu Jindřicha IV. a manželky Berty. Další roky poté roku 1071 jde do Montecassina světit opatský chrám a počátkem roku 1072 se vydává do Ravenny, aby vyjednal smír s místním arcibiskupem, který podporoval protipapeže, čímž vyvolal interdikt nad celým městem. Během zpáteční cesty do své poustevny jej nečekaná nemoc přinutila zastavit se ve Faenze v benediktinském klášteře S. Maria Vecchia za hradbami a tam v noci z 22. na 23. února roku 1072 umírá.

Drazí bratři a sestry, je velkou milostí, že Pán v životě církve vzbudil osobnost tak kypící, bohatou a složitou jako byl svatý Petr Damiani. Není běžné setkat se s tak živými a pronikavými teologickými a duchovními díly jaká napsal poustevník z Fonte Avellana. Byl mnichem do všech důsledků v takových formách přísnosti, které by se dnes mohly zdát dokonce přehnané. Tímto způsobem však učinil z mnišského života výmluvné svědectví primátu Boha a pobídku pro všechny, aby kráčeli cestou svatosti, osvobozeni od každého kompromisu se zlem. Velkou přísností a oslnivou důsledností se zcela vyčerpal v díle reformy církve své doby. Daroval všechny svoje duchovní a fyzické energie Kristu a církvi, ale zůstal vždy, jak se rád nazýval, Petrus ultimus monachorum servus, Petr, poslední služebník mnichů.

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV