Rádio Vaticana

Zříkám se z lásky k Bohu ...

16.7.2009

medailon Václava Kolowrata S.J.

?Vám je hej! Vy máte českého Aloise Gonzagu, sice ještě ne svatořečeného, ale stejné svatosti... a je pochován v kostele sv. Ignáce v Římě mezi oltáři patronů studentů sv. Jana Berchmanse a sv. Aloise Gonzagy,? prohlásil P. Mario Colpo, sekretář Historického institutu Tovaryštva Ježíšova v Římě na výročním setkání historiků, jeho členů. A jeho slova měl váhu. Byla to chodící encyklopedie dějin Tovaryšstva. Bylo mi krásně při takové chvále, ale z vln té radosti se vynořovalo jako zrádný útes mé nejasné vědomí, koho tím míní. Naštěstí hned dodal: ?Václava Libštejnského z Kolowrat.? Nejbližší volný den jsem si zašel do kostela sv. Ignáce u Římské koleje a očekával, že tam najdu nějaký mramorový náhrobek s reliéfem zesnulého Václava a znakem Kolowratů. Marně jsem pátral. Nikde nic takového nebylo. Při dalším pídění po jeho náhrobku mi rektor kostela ukázal zápis o jeho úmrtí a číslo ?loculla? v kryptách vyhrazených zemřelým členům S.J. Ještě zašel se mnou ukázat mi kamennou desku v podlaze kostela, kudy se vchází do krypt. Ty ale otevírají zřídkakdy. Na fotografii mi pak ukázal, jak vypadá prostý nápis na ?locullu.? Pouze jméno: Václav Kolowrat a data: 1634-1659. Tam tedy očekává své vzkříšení a věčnou odměnu ?Kristova věrného služebníka.?

To mi pak před deseti léty dalo podnět k napsání jeho životopisu, k 340. výročí jeho smrti. V předmluvě knihy pak náš kardinál Špidlík napsal:
?Doba temna ? 16. století v české vlasti ? povzdychl si kdysi Arne Novák, ?je skutečné temno, hlavně v našich hlavách; vždyť o té době známe tak málo a z toho mála jenom zkreslené, temné věci...? Naštěstí jsme už dnes alespoň z jednoho hlediska v příznivější situaci. Nové studie jako paprsky začínají prosvěcovat ?dobu temna? objevem světlých postav minulosti. Tato publikace je pro nás jedinečným překvapením. Jak mohla zůstat skrytá tak blankytná, světlá postava, jakou je Václav Kolowrat? Celý svět zná světce Aloise Gonzagu. Jeho obrazy se uctívány v kostelech. Náš český Václav je pochován u jeho hrobu a, jak vidíme z dokladů, v ničem si s ním nezadá. Proč jsem o něm věděli tak málo nebo nic??

Žádný z Pražanů, nikdo ze zemí českého království, žádný cizinec, který navštíví Prahu, nepřehlédne onu perlu, či jak říká básník v epilogu životopisu ?onen řád rouna ze zlata na hrdle královských Hradčan,? totiž kostel sv. Mikuláše na Malé Straně. Ten postavili čeští jezuité z odkazu Václava z Kolowrat. Pergamenová listina nese datum 24. září 1654.

?Ve jménu Páně. Amen!
Já Václav Libštějnský z Kolowrat, řeholník Tovaryšstva Ježíšova a zákonitý syn pana Zdeňka Lva, hraběte z Kolowrat, pána na Pirkštějně a Konojedech... prohlašuji: Jelikož jsem dosud v Tovaryšstvu nesložil slavnou profesi, mám podle platných církevních ustanovení právo na vlastnictví časných statků. Mocí tohoto práva toužím učinit pořízení o svém veškerém dědictví a jiném časném majetku, a to pro spásu duše své i svých předků, pro svou útěchu, jakož i k dobru a cti kolowratského rodu. K tomu jsem dostal z Říma 25. 7. 1654 od generálního představeného Tovaryšstva P. Goswina Nickela zvláštní písmené dovolení: sám od sebe, svobodně, z vlastního popudu a naprosto ničím neovlivněnou mocí, z nejčistšího úmyslu více sloužit Bohu ? zříkám se z lásky k Bohu všeho svého časného jmění a statků, jež mi nyní právem patří nebo v budoucnu připadnou. Všechen tento majetek se všemi právy, činnostmi, výsadami i výhodami daruji a mocí tohoto listu postupuji a připisuji na jméno české provincie Tovaryšstva Ježíšova s těmito výslovnými podmínkami a výhradami ...? a pak následuje dlouhý podrobný seznam osob a popis, jak mají být zaopatřeni jeho blízcí, od matky a sestry přes zchudlé příbuzné, ale i služebnictvo z Kolowratských panství.

Jeho duchovní velikost vyzařuje nejlépe z jeho listu P. generálovi SJ ze dne 11. března 1658. Začíná slovy: ?Oněměl jsem nad jedním ? a trochu více než darem, avšak z příkazu svědomí a po poradě s nejdobrotivějším Bohem musím opět předložit své touhy.? Nejprve děkuje za možnost studovat teologii v Římě a pak dodává: ?až se stanu mužem poněkud schopným pracovat v nejsvětější službě Božích věcí, totiž pečovat o spásu duší u nevzdělaných a barbarských národů, aby nebyla pošlapána Kristova Krev a nějakým způsobem zbavena svého ovoce. Kéž si ráčí Nejdůstojnější otec vzpomenout na mne velmi ubohého a udělí mi tuto milost, neboť v tomto světě se mi nemůže dostat větší.? Tuto svou touhu formuluje ještě pádněji v závěru dopisu: ?Dobrý Bože, jak mnozí v mém věku, totiž ve 24 letech, od vstupu do Tovaryšstva v sedmém roce, nejen předložili svou ochotu jít do zámořských misií, ale byli už korunováni vavřínovým věncem mučednictví. Což není možné, abych byl jedním z jejich druhů, když milost Ducha svatého nezná opožděné úsilí?? V rámci svého naléhání poukazuje na své talenty a dodává: ?Vůbec nelpím na Čechách, na lidských známostech a pohodlí. Přiblížil bych se tak ke svým přáním, abych hojněji zakoušel působení Boží milosti. Kromě toho znám jazyky, k jejichž naučení bylo zapotřebí času a většinu jich ovládám; i to je náramně potřebné.?

Odkud vyvěrá tato velkodušnost a náboženská horlivost? Jistě z bezvýradně přijaté milosti povolání k řeholnímu životu. Nelze však přehlédnout i vliv brněnského noviciátu, kam vstoupil 22. října 1650. Tam totiž dostával duchovní formaci. Jeho silná mariánská úcta byla živena obrazem P. Marie na hlavním oltáři jezuitského kostela. Je to kopie obrazu Matky Boží ?Salus populi Romani? z basiliky St. Maria Maggiore v Římě. Brněnskému noviciátu jej věnoval třetí generál Tovaryšstva sv. František Borgiáš. Právě tam jej z Prahy přineslo prvních šest noviců vedených novicmistrem P. Campanou v roce 1573. Mezi těmi prvními šesti novici byl Edmund Campion, budoucí mučedník v Londýně a světec. Při příchodu Václava do brněnského noviciátu byla tam ještě velmi živá památka P. Martina Středy rektora jezuitské koleje a zachránce Brna při obléhání města Švédy v roce 1645. P. Středa byl důvěrným přítelem a duchovním rádcem velitele městské obrany Raduita de Souches a během obléhání města se modlíval před milostným obrazem P. Marie. Poslední dělostřelecká koule vypálená Švédy prorazila sice strop kostela, ale jen se dokutálela k nohám P. Martina Středy (+ 1649). Dále v brněnském noviciátu byl duchovně formován sv. John Ogilvie, umučen v roce 1615 v Glasgow a další dva světci Melichar Grodecký a Stefan Pongracz, svatí mučedníci v Košicích 7. září 1619. Tyto postavy mučedníků zapalovaly a živily ve Václavovi touhu po misiích a obětování své krve pro Krista.

Monologem slavného filozofa a profesora pražské univerzity P. Rodriga Arriagy S.J. bych rád nastínil závěr Václavova života.
?Disenterie. Úplavice. Slabý žaludek, virová nákaza, morová epidemie... tyto zčernalé stopy vedou k poledni 9. října 1659, ke smrti Václava. Měly vést k mé smrti, všechny předpoklady jsem nosil ve svém těle. Kdo je škrtl v knize mého života? Václav byl zahrnut stejnými, ne-li většími talenty. I on byl vycházející hvězdou, mistrem slova, výhní ctností. Když jsme vycházeli z Prahy v sobotu 15. října 1650, na svátek sv. Terezie z Avily, P. Fabritius, Václavův profesor rétoriky navrhl, abychom tento den postavili pod ochranu této velké karmelitky. Dalo mi to pak příležitost vracet se k jejím životním osudům a spisům. Jako by šla s námi. Nedočkal se jejího svátku. Chybělo šest dní. Zalétal k ní v myšlenkách za posledních bojů s nemocí? Vždyť sv. Terezie zakusila, co to znamená oslavovat Krista navzdory tomu, že je tělo sužováno nemocí a smrtelnými úzkostmi... A když si Václav přál a prosil o to, aby v jeho hodině smrti byly jeho průvodci sv. Ignác a sv. František Xaverský, je téměř vyloučeno, aby si nevzpomněl na sv. Terezii z Avily, která darovala milostnou sošku Pražského Jezulátka své přítelkyni Isabele Manrique de Lara y Mendoza a ta ji pak věnovala jako svatební dar své dceři Marii Manrique de Lara, když se provdala do Čech za Vratislava z Pernštějna. Václav se jako scholastik a student filozofie zůčastnil v roce 1655 korunovace Pražského Jezulátka. Kolikrát jen zašel do kostela Panny Marie Vítezné, aby ?přiložil další polínko na ohýnek lásky k Ježíšovi, jak to jednou sám vyznal.?

Letos 9. října tomu bude 350 let od smrti Václava Kolowrata S.J.

Josef Koláček