7.7.2009 

PRVNÍ KAPITOLA
POSELSTVÍ POPULORUM PROGRESSIO

10. Četba encykliky Populorum progressio po více než čtyřiceti letech od jejího vydání nás vybízí k věrnosti jejímu poselství lásky a pravdy v rámci specifického magisteria Pavla VI. a obecněji v rámci tradice sociálního učení církve. Je pak třeba zvážit různé pojmy, v nichž se problém rozvoje klade dnes na rozdíl od tehdejší doby. Správným hlediskem je tedy tradice apoštolské víry,[13] starobylý i nový odkaz, bez něhož by Populorum progressio byla dokumentem bez kořenů, a otázky rozvoje by se omezovaly jenom na sociologické údaje.

11. Vydání encykliky Populorum progressio následovalo ihned po skončení Druhého vatikánského koncilu. Samotná encyklika zaznamenává už v prvních odstavcích svou vnitřní spojitost s koncilem.[14] Jan Pavel II. po dvaceti letech v encyklice Sollicitudo rei socialis zdůraznil plodnou spojitost této encykliky s koncilem, zejména s pastorální konstitucí Gaudium et spes.[15] I já bych rád připomněl důležitost Druhého vatikánského koncilu pro encykliku Pavla VI. a pro celé následující magisterium papežů v sociální oblasti. Koncil prohloubil to, co vždycky patřilo k pravdě víry, totiž to, že církev, která je ve službách Boha, tím slouží světu láskou a pravdou. Právě z této vize vychází Pavel VI., aby nám sdělil dvě velké pravdy. Tou první je, že celá církev, v celém svém bytí a konání, když zvěstuje, liturgicky slaví a jedná v lásce, usiluje o integrální rozvoj člověka. Má veřejnou roli, která se nevyčerpává v dobročinných či výchovných aktivitách, ale dává všechny své energie do služeb podpory člověka a univerzálního bratrství, když se může těšit ze svobodného režimu. V nemálo případech je tato svoboda omezena zákazy a persekucemi anebo tím, že je veřejná přítomnost církve redukována pouze na její charitativní činnosti. Druhou pravdou je, že autentický rozvoj člověka se týká úplného celku lidské osoby ve všech jejích dimenzích.[16] Bez perspektivy života věčného zůstane lidský pokrok v tomto světě zbaven svého rozletu. Je-li uzavřen uvnitř dějin, je vystaven riziku, že se bude omezovat na pouhý růst vlastnictví; lidstvo pak ztrácí odvahu dávat se k dispozici pro vyšší dobra, pro velké a nezištné iniciativy vzbuzované univerzální láskou. Člověk se nerozvíjí pouze svými vlastními silami a rozvoj mu nemůže být jednoduše dán. V průběhu dějin se často mělo za to, že vytvořit instituce stačí lidstvu jako záruka pro právo na rozvoj. Do těchto institucí se bohužel vkládala přílišná důvěra, jako by mohly automaticky dosáhnout kýženého cíle. Instituce samotné ve skutečnosti nestačí, protože integrální lidský rozvoj je především povoláním a vyžaduje proto svobodné a solidární přijetí odpovědnosti ode všech. Takovýto rozvoj kromě toho vyžaduje transcendentní vizi lidské osoby, potřebuje Boha. Bez něho je rozvoj buď popřen nebo je vydán pouze do rukou člověka, jenž podléhá troufalé domněnce sebe-spasení a dospěje k prosazování odlidštěného rozvoje. Na druhé straně jedině setkání s Bohem dovoluje ?nevidět v druhém pouze druhého?,[17] ale rozpoznávat v něm božský obraz a tak dosáhnout opravdového objevu druhého a dozrát k lásce, která se ?stává péčí o druhého a pro druhého?[18].

12. Spojitost encykliky Populorum progressio a Druhého vatikánského koncilu neznamená nějakou césuru mezi sociálním učením Pavla VI. a jeho předchůdců vzhledem k tomu, že koncil prohlubuje toto magisterium v kontinuitě života církve.[19] V tomto smyslu nepřispívá k porozumění, je-li novodobé sociální učení církve abstraktně rozdělováno a na papežské sociální magisterium jsou aplikovány kategorie, jež jsou mu cizí. Neexistují dvě vzájemně odlišné typologie sociálního učení, předkoncilní a pokoncilní, ale je jedno jediné učení, souvislé a zároveň stále nové.[20] Je správné poukázat na zvláštnost jedné či druhé encykliky, učení jednoho či druhého papeže, ale nikdy přitom není možné ztrácet ze zřetele souvislost celého věroučného corpusu.[21] Souvislost neznamená uzavřenost v nějakém systému, ale spíše dynamickou věrnost přijatému světlu. Sociální učení církve osvěcuje stále nové problémy, které vycházejí najevo v neměnném světle.[22] Tím je zachován neměnný i historický charakter tohoto věroučného[23] ?dědictví?, jež je i se svými specifickými rysy součástí stále vitální církevní tradice.[24] Sociální učení je postaveno na základech předaných apoštoly církevním otcům a potom přijatých a prohloubených velkými křesťanskými učiteli. Toto učení v posledku odkazuje k novému Člověku, ?poslednímu Adamovi, který je oživujícím duchem? (1 Kor 15,45) a principem lásky, jež ?nikdy nepřestává? (1 Kor 13,8). Dosvědčují ho svatí a ti, kdo na poli spravedlnosti a pokoje dali život za Krista Spasitele. V něm se vyjadřuje prorocký úkol papežů apoštolsky vést Kristovu církev a rozlišovat nové požadavky evangelizace. Encyklika Populorum progressio, která se řadí do velkého proudu tradice, je z těchto důvodů schopná promlouvat k nám ještě dnes.

13. Kromě důležité spojitosti s celým sociálním učením církve se encyklika Populorum progressio úzce váže k celkovému magisteriu Pavla VI. a zejména k jeho sociálnímu učení. To má zajisté velkou váhu. Zdůraznil v něm nevyhnutelnou závažnost evangelia při budování společnosti podle svobody a spravedlnosti v myšlenkové a historické perspektivě civilizace inspirované láskou. Pavel VI. jasně pochopil, že se sociální otázka stala světovou,[25] a postřehnul vzájemnou souvislost mezi podnětem ke sjednocení lidstva a křesťanským ideálem jediné rodiny národů, solidární ve společném bratrství. Poukázal na jádro křesťanského sociálního poselství v humanisticky a křesťansky pojatém rozvoji a křesťanskou lásku podal jako hlavní sílu sloužící rozvoji. Pavel VI., veden touhou plně zviditelnit Kristovu lásku soudobému člověku, se odhodlaně vyrovnával s důležitými etickými otázkami, aniž by podléhal kulturním slabostem své doby.

14. V Apoštolském listě Octogesima adveniens z roku 1971 se Pavel VI. zabýval tématem smyslu politiky a nebezpečí představovaném utopistickými a ideologickými vizemi, jež si nárokovaly etickou a humánní kvalitu. Jde o náměty, které se těsně váží k rozvoji. Negativní ideologie bohužel kvetou neustále. Pavel VI. varoval před technokratickou ideologií obvyklou zvláště dnes.[26] Byl si vědom velkého nebezpečí, když se celý proces rozvoje svěří jen technice, protože pak zůstává bez orientace. Technika sama o sobě je ambivalentní. Prosazuje-li dnes někdo na jedné straně, aby celý proces rozvoje byl svěřen jen technice, pak na druhé straně jsme svědky zrodu ideologií, které in toto popírají užitečnost rozvoje a považují ho za radikálně nelidský a přinášející pouhý úpadek. To vede k zavržení nejenom zdeformovaného a nespravedlivého způsobu, jímž lidé někdy rozvoj orientují, ale i samotných vědeckých objevů, které při jejich správném využívání tvoří příležitost k růstu všech. Idea světa bez rozvoje je výrazem nedůvěry v člověka i v Boha. Je proto závažným omylem opovrhovat lidskými schopnostmi kontroly nad deformacemi rozvoje nebo dokonce ignorovat, že člověk je svým ustrojením nasměrován k tomu, aby ?byl více?. Ideologicky absolutizovat technický proces anebo se kochat utopií takového lidstva, které se navrátí do původního stavu přirozenosti, jsou dva protikladné způsoby jak separovat rozvoj od jeho morálního hodnocení a tudíž od naší odpovědnosti.

15. Další dva dokumenty Pavla VI., které přímo nesouvisí se sociálním učením ? encyklika Humanis vitae (25.července 1968) a apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi (8.prosince 1975) ? jsou velmi důležité pro vytyčení plně lidského smyslu rozvoje, jak jej pojímá církev. Je proto vhodné číst také tyto texty ve vztahu k encyklice Populorum progressio.
Encyklika Humanae vitae zdůrazňuje sjednocující a plodivý význam sexuality a považuje tak za základ společnosti manželský pár, muže a ženu, kteří se vzájemně přijímají v rozlišení a komplementaritě; tedy pár otevřený k životu.[27] Nejde tedy o pouhou individuální morálku: encyklika Humanae vitae ukazuje na silná pojítka, jež existují mezi etikou života a sociální etikou, čímž otevírá tematiku magisteria, která postupně nalezla výraz v různých dokumentech, naposledy v encyklice Evangelium vitae[28] Jana Pavla II. Církev dnes rozhodně prosazuje tato pojítka mezi etikou života a sociální etikou, vědoma si toho, že ?nemůže mít pevné základy ta společnost, která na jedné straně vyhlašuje takové hodnoty jako důstojnost osoby, spravedlnost a mír a na druhé straně si zásadně protiřečí, když přijímá a uznává různé formy neúcty k životu a násilí vůči němu, zvláště co se týče života slabých a bezmocných?.[29]
Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi se vyznačuje velmi intenzivním vztahem k rozvoji, neboť ?evangelizace ? napsal Pavel VI. ? by nebyla úplná, kdyby nebrala v úvahu i vzájemný těsný vztah mezi evangeliem a konkrétním osobním a společenským životem člověka.? [30] ?Evangelizace a povznesení člověka ? jeho rozvoj a osvobození ? jsou opravdu úzce spojeny.?[31] Pavel VI., vycházeje z tohoto vědomí, položil jasnou souvislost mezi Kristovu zvěst a povznesení lidské osoby ve společnosti. Svědectví lásky Kristovy prostřednictvím děl spravedlnosti, pokoje a rozvoje je součástí evangelizace, protože Ježíši Kristu, který nás miluje, leží na srdci celý člověk. Na těchto důležitých naukách spočívá misijní aspekt[32] sociálního učení církve jakožto podstatného prvku evangelizace.[33] Sociální učení církve je zvěstí a svědectvím víry. Je nástrojem a nezbytným místem výchovy k ní.

16. V encyklice Populorum progressio nám chtěl Pavel VI. říci především to, že rozvoj je ve svém zřídle a ve své podstatě povoláním: ?Podle Božího úradku se každý člověk narodil k tomu, aby se rozvíjel, protože život každého člověka je od Boha uložený úkol?.[34] Právě tato skutečnost je důvodem, který legitimuje církev, aby se vyjadřovala k problematice rozvoje. Kdyby se totiž týkal jenom technických aspektů života člověka a nikoli smyslu jeho putování v dějinách spolu s ostatními bratry, ani určení cíle této cesty, pak by církev neměla nárok o něm mluvit. Pavel VI., stejně tak jako již Lev XIII. v encyklice Rerum novarum,[35] si byl vědom, že se ujímá povinnosti příslušející jeho úřadu, aby světlem evangelia osvěcoval sociální otázky té doby.[36]
Říci, že rozvoj je povolání, znamená na jedné straně uznat, že se rodí z transcendentní výzvy, a na druhé straně, že není schopen dát si sám svůj poslední smysl. Nikoli bezdůvodně se slovo ?povolání? vyskytuje na dalším místě encykliky, kde se tvrdí: ?Pravý humanismus je ten, který je zaměřen vůči svrchovanému Bohu a uznává povolání, kterého se člověku dostalo a které dává pravý ráz lidskému životu?.[37] Tato vize rozvoje tvoří jádro Populorum progressio a motivuje všechny reflexe Pavla VI. o svobodě, pravdě a lásce v rozvoji. Je také hlavním důvodem toho, proč je tato encyklika aktuální i v současnosti.

17. Povolání je výzva, která vyžaduje svobodnou a zodpovědnou odpověď. Integrální lidský rozvoj předpokládá odpovědnou svobodu člověka i národů; žádná struktura nemůže zaručit tento rozvoj mimo lidskou odpovědnost a nad ní. ?Mesianismy plné slibů vytvářejí jen iluze?[38] a vždycky své návrhy stavějí na negaci transcendentního smyslu rozvoje s jistotou, že jej mají cele ke své dispozici. Tato falešná jistota se obrací ve slabost, protože v sobě zahrnuje podmanění člověka redukovaného na prostředek rozvoje, zatímco pokora toho, kdo přijímá povolání, se proměňuje na pravou autonomii, poněvadž dává lidské osobě svobodu. Pavel VI. nepochybuje o tom, že překážky a podmíněnosti brzdí rozvoj, ale je si také jist, že ?ať je vliv, který na něho působí jakýkoliv, každý člověk zůstává hlavním strůjcem svého úspěchu nebo neúspěchu?.[39] Tato svoboda se týká rozvoje, který máme před sebou, ale současně také těch situací zaostalosti, které nejsou dílem náhody nebo dějinné nutnosti, ale plynou z lidské odpovědnosti. A proto ?národy, které trpí hladem volají dnes žalostným způsobem o pomoc k národům, které mají blahobyt.?[40] Také to je výzva, tedy povolání, směřující od svobodných lidí ke svobodným lidem, aby společně přijali odpovědnost. Pavel VI. živě vnímal důležitost ekonomických struktur a institucí, ale stejně tak jasně chápal, že mají povahu nástrojů lidské svobody. Pouze je-li rozvoj svobodný, může být integrálně lidský; pouze v režimu odpovědné svobody může růst odpovídajícím způsobem.

18. Integrální lidský rozvoj jakožto povolání vyžaduje nejen svobodu, ale žádá také, aby se respektovala jeho pravda. Povolání k rozvoji nutí lidi, ?aby mohli být více činní, učit se, více mít, aby též byli něco více?.[41] Avšak problém je v tom, co znamená ono ?být něco více?? Pavel VI. na tuto otázku odpovídá poukazem na podstatnou souvislost ?opravdového rozvoje?,[42] který ?musí být všestranný, to je musí přivést k rozvoji celého člověka a každého člověka?. V konkurenci různých vizí člověka, které jsou předkládány v dnešní společnosti ještě více než v době Pavla VI., má křesťanská vize tu specifičnost, že potvrzuje a ospravedlňuje nepodmíněnou hodnotu lidské osoby a smysl jejího růstu. Křesťanské povolání k rozvoji pomáhá v úsilí o povznesení všech lidí a celého člověka. Pavel VI. napsal: ?Pro nás platí jen jedno: člověk, a to každý člověk, každé seskupení lidí, ba i celé lidstvo?.[43] Křesťanská víra pečuje o rozvoj a nespoléhá se na privilegia či mocenská postavení, ba ani na zásluhy křesťanů, které existovaly a dodnes také existují vedle přirozených omezení,[44] nýbrž jen na Krista, ke kterému je třeba vztahovat každé opravdové povolání k integrálnímu lidskému rozvoji. Evangelium je základním prvkem rozvoje, protože v něm Kristus ?zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému?.[45] Církev vyučovaná svým Pánem zkoumá znamení času, vykládá a nabízí světu to ?co má vlastního: celistvý pohled na člověka a na lidské záležitosti?.[46] Právě proto, že Bůh vyslovuje své velké ?ano? člověku,[47] nemůže se člověk obejít bez otevřenosti k božskému povolání, aby realizoval svůj vlastní rozvoj. Pravda o rozvoji spočívá v jeho celistvosti: pokud se netýká celého člověka a každého člověka, není rozvoj pravým rozvojem. To je ústřední poselství encykliky Populorum progressio, které platí dnes a navždy. Integrální rozvoj člověka na přirozené rovině, odpověď na povolání Boha Stvořitele,[48] žádá své ověření v ?humanismu, který přesahuje jeho přirozenost a dává mu nejvyšší plnost života; a to je nejvyšší cíl a poslední cíl osobního rozvoje?.[49] Křesťanské povolání k takovémuto rozvoji se tedy týká přirozené i nadpřirozené roviny, protože, ?je-li zatemňován Bůh, pak se začne ztrácet i naše schopnost poznávat přirozený řád a smysl a ?dobro? se začíná vytrácet?.[50]

19. Vize rozvoje jakožto povolání nakonec obnáší ústřední postavení lásky v něm. Pavel VI. si v encyklice Populorum progressio povšimnul, že příčiny zaostalosti nejsou primárně hmotného řádu. Vybízel nás k jejich hledání v jiných dimenzích člověka. Především ve vůli, která často nedbá na povinnosti solidarity. Za druhé v myšlení, které předchází a orientuje vůli. V úsilí o rozvoj je proto zapotřebí ?lidí moudrých, bystrých v přemýšlení, aby hledali nový humanismus, který by umožnil modernímu člověku najít sama sebe?.[51] Ale to není všechno. Zaostalost má závažnější příčinu než nedostatek myšlení: ?nedostatek bratrství mezi jednotlivci i mezi národy?.[52] Mohou tohoto bratrství lidé dosáhnout sami? Stále více globalizovaná společnost nás k sobě přibližuje, ale nečiní z nás bratry. Rozum sám je s to pochopit rovnost mezi lidmi a stanovit občanské soužití mezi nimi, ale nedokáže založit bratrství. To pochází z transcendentního povolání od Boha Otce, který nás miloval jako první a učí nás skrze Syna, co je bratrská láska. Pavel VI. představil různé úrovně procesu rozvoje člověka a na jeho vrchol, poté co zmínil víru, položil ?jednotu v Kristově lásce, který nás všechny volá, abychom jako Boží děti byli účastni života Boha živého, Otce všech lidí.?[53]

20. Tyto perspektivy, jež otevřela encyklika Populorum progressio, zůstávají základem pro to, aby daly rozlet a orientaci naší angažovanosti za rozvoj národů. Encyklika Populorum progressio potom opakovaně podtrhuje naléhavost reforem[54] a žádá, aby se k velkým problémům nespravedlnosti v rozvoji národů přistupovalo s odvahou a bez odkladu. Tato naléhavost je diktována také láskou v pravdě. Láska Kristova nás nutí: ?caritas Christi urget nos? (2 Kor 5,14). Naléhavost je nejen vepsána ve věcech, nevyplývá jen z tlaku událostí a problémů, ale také z toho, co je v sázce: realizace autentického bratrství. Důležitost tohoto cíle je taková, že vyžaduje naši otevřenost, abychom ji důkladně pochopili, konkrétně uvedli do pohybu ?srdcem? a nechali aktuální ekonomické a sociální procesy rozvíjet se směrem k cílům plně lidským.

POKRAČOVÁNÍ ZDE

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.