28.6.2009 

Homilie Benedikta XVI. při nešporách, baz. sv. Pavla

Páni kardinálové,
Vážení bratři v biskupské a kněžské službě,
Ctění členové delegace ekumenického patriarchátu,
Drazí bratři a sestry,

Každého co nejsrdečněji zdravím. Zejména kardinála archipresbytera této baziliky a jeho spolupracovníky, zdravím opata a mnišskou benediktinskou komunitu; zdravím také delegaci ekumenického patriarchátu z Konstantinopole. Rok připomínky narození svatého Pavla se dnes končí. Shromáždili jsme se u hrobu apoštola, jehož sarkofág, uchovávaný pod papežským oltářem, byl nedávno podroben pozorné vědecké analýze: do sarkofágu, který během tolika staletí nebyl nikdy otevřen, byl učiněn malý otvor, aby tam bylo možné zavést speciální sondu, jejímž prostřednictvím byly odhaleny stopy vzácné lněné purpurové tkaniny, lemované zlatem a tkaninou modré barvy se lněnými vlákny. Byla zjištěna přítomnost velkých zrn rudého kadidla z proteinových a vápencovitých látek. Kromě toho maličké kostní fragmenty, které podrobili radiokarbonové zkoušce vědci neznalí jejich původu, kteří došli k tomu, že patřily osobě z doby I. či II. století. To se zdá potvrzovat jednomyslnou a nikdy nevyvracenou tradici, že jde o ostatky apoštola Pavla. To vše naplňuje naši duši hlubokým pohnutím. Mnoho lidí během těchto měsíců, sledovalo cesty apoštola ? zevnější a ještě více ty vnitřní - kterými prošel během svého života: cesta do Damašku vedoucí na setkání se Zmrtvýchvstalým; cesty středomořím, kterými procházel s pochodní evangelia, setkávaje se s odporem i přijetím, až k mučednictví, díky němuž patří navždy k římské církvi. Jí také adresoval svůj nejdelší a nejdůležitější list. Rok svatého Pavla se končí, ale být osvěcováni a proměňováni spolu s Pavlem, - a s ním a díky němu poznávat Ježíše a jako on být osvěcováni a proměňováni evangeliem ? to bude vždycky součástí křesťanské existence. A vždycky i mimo okruh věřících zůstane také učitelem národů, který nese poselství Zmrtvýchvstalého všem lidem, protože Kristus je všechny poznal a miluje; byl usmrcen a vstal z mrtvých pro ně všechny. Chceme mu naslouchat také nyní, kdy zahajujeme slavnost dvou apoštolů, vzájemně spojených těsným poutem.

Součástí struktury Pavlových listů je to, že ? vždycky ve vztahu k místu a zvláštní situaci - vysvětluje především tajemství Krista, učí nás víře. Potom v druhé části následuje aplikace na náš život: co vyplývá z naší víry? Jak utváří naši každodenní situaci? V listu Římanům začíná tato druhá část začíná 12. kapitolou, v jejichž prvních dvou verších apoštol shrnuje podstatné jádro křesťanského života. Co v této pasáži říká svatý Pavel nám? Nejprve jako základní věc prohlašuje, že s Kristem začal nový způsob uctívání Boha, nová bohoslužba. Ta spočívá v tom, že živý člověk sám se stává adorací, ?obětí? ve svém vlastním těle. Bohu už neobětují nějaké věci. Samotná naše existence se má stát chválou Boha. Ale jak k tomu dojde? Ve druhém verši je nám dána odpověď: Nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží?? (12,2). Dvěmi rozhodujícími slovy tohoto verše je ?změňte se? a ?obnovte?. Musíme se stát novými lidmi, proměněnými na nový způsob existence. Svět stále hledá novost, protože je právem nespokojen s konkrétní realitou. Pavel nám říká: svět nemůže být obnoven bez nových lidí. Jedině budou-li noví lidé, bude i nový svět, svět obnovený a lepší. Na počátku je obnova člověka. Platí to pro každého jednotlivce. Jedině staneme-li se novými, stane se novým svět. To také znamená, že nestačí přizpůsobit se aktuální situaci. Apoštol nás vybízí k non konformismu. V našem listě se praví: nepodřizujte se schématu aktuální doby. Vrátíme k tomuto bodu až budeme přemýšlet o druhém textu, o kterým chci dnes spolu s vámi rozjímat. Apoštolovo ?Ne? je jasné, a také přesvědčivé pro kohokoli, kdo pozoruje ?schémata? našeho světa. Jak se však obnovit? Jak to učinit? Jsme toho opravdu schopni? Slovem obnovit Pavel naráží na vlastní konverzi, na své setkání se vzkříšeným Kristem, setkání, o kterém ve druhém listu Korinťanům říká: ?Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo? (5,17). Pro něho bylo toto setkání s Kristem natolik otřásající, že o tom říká: ?Umřel jsem? (Gal 2,19; srov. Řím 6). Stal se novým, jiným, protože už nežije pro sebe a sám sebou, ale pro Krista a v Něm. Během let však také viděl, že tento proces obnovy a změny trvá celý život. Obnovujeme se, pokud se necháváme uchopit a zformovat novým Člověkem Ježíšem Kristem. On je po výtce Člověk nový. V Něm se nová lidská existence stala realitou a my se můžeme opravdu obnovit, pokud se odevzdáme do jeho rukou a od Něho se necháme utvářet.

Pavel činí tento proces ?přetavení? zřetelnějším, když říká, že se stáváme novými proměnou našeho způsobu myšlení. Tím, co bylo přeloženo jako smýšlení, je řecký výraz nous. Je to komplikované slovo. Lze jej přeložit jako ?duch?, ?cítění?, ?rozum? anebo právě ?smýšlení?. Náš rozum se musí obnovit. To nás překvapuje. Možná bychom čekali, že se to týká nějakého postoje: toho, co bychom v našem jednání měli změnit. Ale nikoli: obnova musí sahat až na dno. Nás způsob vidění světa, chápání reality, veškeré naše myšlení se musí změnit, počínaje jeho základy. Myšlení starého člověka, obecné smýšlení směřuje obvykle k vlastnění, blahobytu, vlivu, úspěchu, pověsti atd. V tomto smyslu má však velmi omezený dosah. Takto v posledku zůstává středem světa vlastní ?já?. Musíme se naučit myslet hlouběji. Co to znamená, nám říká svatý Pavel v druhé části věty: je třeba se naučit rozumět vůli Boží tak, aby utvářela naši vůli. Abychom my sami chtěli to, co chce Bůh, abychom uznali, že to, co Bůh chce, je krásné a dobré. Jedná se tedy o obrat v naší základní duchovní orientaci. Bůh musí vstoupit do horizontu našeho myšlení: to co On chce a způsob, podle něhož On pojal svět i mne. Musíme se naučit mít podíl na myšlení a chtění Ježíše Krista. A tak budeme novými lidmi, v nichž se vyjeví nový svět.

Stejnou myšlenku nezbytné obnovy naší existence lidské osoby Pavel ilustroval později ve dvou úryvcích listu Efesanům, u nichž se chceme ještě krátce zastavit. Ve čtvrté kapitole tohoto listu nám apoštol říká, že s Kristem musíme dosáhnout věku zralosti, dospělého lidství. Nemůžeme zůstávat ?malými dětmi, nechat se zmítat a strhovat větrem kdejakého učení?? (4,14). Pavel si přeje, aby křesťané měli zodpovědnou víru, ?zralou? víru. Výraz ?dospělá víra? se v posledních letech stal rozšířeným sloganem, který je často chápán jako postoj toho, kdo už nenaslouchá církvi a jejím pastýřům, ale vybírá si autonomně to, co chce věřit a nevěřit ? tedy víra ?udělej si sám?. A je to prezentováno jako ?odvaha? vyjádřit se proti magisteru církve. Ve skutečnosti k tomu však není třeba odvahy, protože tu je vždycky jistota veřejného aplausu. Odvahu chce spíše přilnutí k víře církve, i když odporuje ?schématu? soudobého světa. A to je onen non konformimus víry, který Pavel nazývá ?zralou vírou?. A jako dětskou víru označuje naopak chození po větru a proudu doby. Takto je součástí zralé víry například zasazovat se za nedotknutelnost lidského života od jeho prvního okamžiku a odporovat tak radikálně principu násilí právě při obraně nejbezbrannějších lidských tvorů. Součástí dospělé víry je uznávat manželství mezi mužem a ženou na celý život jako instituci Stvořitele, obnovenou Kristem. Dospělá víra se nenechá vláčet sem a tam jakýmkoli proudem. Staví se proti větrům módy. Ví, že tyto větry nejsou vanutím Ducha svatého; ví, že Duch Boží se vyjadřuje a projevuje ve společenství s Ježíšem Kristem. Nicméně, také zde Pavel nezůstává jenom u negace, ale vede k velkému ?Ano?. Opisuje zralou víru, opravdu dospělou v pozitivním smyslu slova pomocí výrazu: ?žijme podle pravdy v lásce? (srov. Ef 4,15). Nový způsob myšlení, který nám byl dán vírou, se obrací především k pravdě. Mocí zla je lež. Mocí víry, mocí Boha je pravda. Pravda o světě a o nás samých se stává viditelnou, hledíme-li k Bohu. A Bůh se stává viditelným nám v tváři Ježíše Krista. Hledíme-li na Krista rozpoznáváme další věc: pravda a láska jsou neoddělitelné. V Bohu jsou obě nerozlučně jedno: a právě to je podstata Boha. Proto jsou pro křesťany pravda a láska vždy spolu. Láska je důkazem pravdy. Stále znovu musíme být měřeni podle tohoto kritéria, kdy se pravda stává láskou a láska nás činí pravdivými.

Ještě další důležitá myšlenka se objevuje v tomto verši sv. Pavla. Apoštol nám říká, že podle pravdy v lásce, přispíváme k tomu, že všechno ? univerzum ? roste směrem ke Kristu. Pavel se na základě své víry nezajímá pouze o naši osobní spravedlnost, ani ne o pouhý růst církve. Zajímá se o univerzum: ta pánta. Poslední cíl Kristova díla je univerzum, přeměna univerza, veškerého lidského světa, celého stvoření. Kdo spolu s Kristem slouží pravdě v lásce, přispívá k velkému pokroku světa. Ano zde je zcela jasné, že Pavel zná ideu pokroku. Kristus, jeho život, utrpení a vzkříšení, byl opravdovým velkým skokem v rozvoji lidstva, světa. Nyní však univerzum musí růst ve vztahu k Němu. Kde roste přítomnost Krista, tam je pravý pokrok světa. Tam se člověk stává novým a tak se stává novým tento svět.

Tutéž věc nám Pavel ozřejmuje ještě v jiné souvislosti. Ve třetí kapitole listu Efesanům mluví o nezbytnosti ?zesílení vnitřního člověka? (3,16). Tím přebírá argument, o kterém předtím v situaci soužení pojednával v druhém listu Korinťanům: ?Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje? (4,16). Vnitřní člověk musí zesílit ? to je imperativ velmi vhodný pro naši dobu, v níž lidé tak často zůstávají vnitřně prázdní a proto se musí uchylovat ke slibům a narkotikům, které pak mají za následek další růst prázdnoty v jejich nitru. Vnitřní prázdnota ? slabost vnitřního člověka - je jeden z velkých problémů naší doby. Musí být posílena niternost ? vnímavost srdce, schopnost vidět a rozumět světu a člověku zevnitř, srdcem. Máme zapotřebí rozumu osvěcovaného srdcem, abychom se naučili jednat podle pravdy v lásce. To se však neuskuteční bez niterného vztahu k Bohu, bez života modlitby. Potřebujeme setkání s Bohem, který se nám dává ve svátostech. A nemůžeme mluvit k Bohu v modlitbě, pokud jej nenecháme, aby On sám mluvil nejprve k nám, pokud mu nenasloucháme v jeho slovu, které nám dal. Pavel nám k tomu říká: ?Kristus vírou přebývá ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit ? jako všichni křesťané ? celou tu šířku a délku, výšku a hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání? (Ef 3,17). Láska vidí dále než pouhý rozum ? to nám Pavel chce říci těmito slovy. A říká nám také, že jedině ve společenství se všemi svatými, tzn. ve velkém společenství všech věřících ? a nikoli proti nebo bez něho ? můžeme poznat rozsáhlost tajemství Krista. Tuto rozsáhlost nám opisuje slovy, která chtějí zachytit dimenze kosmu: šířku a délku, výšku a hloubku. Tajemství Krista má kosmický rozsah: Nepatří jen nějaké určité skupině. Ukřižovaný Kristus objímá celé univerzum ve všech jeho dimenzích. On bere svět do svých rukou a nese jej vzhůru k Bohu. Počínaje sv. Irenejem z Lyonu ? tedy od 2.století ? spatřovali otcové ve slovech šířka a délka, výška a hloubka Kristovy lásky narážku na kříž. Láska Kristova objala v Kříži nejhlubší hlubinu ? noc smrti - i nejvyšší vysokost Boha samého. A do svých rukou vzal šíři a rozsáhlost lidstva a světa ve všech jeho vzdálenostech. On stále objímá univerzum ? nás všechny. Modleme se, aby nám Pán pomohl rozpoznat něco ze šíře jeho lásky. Prosme jej, aby se jeho láska a jeho pravda dotkli našeho srdce. Prosme, aby Kristus přebýval v našich srdcích a učinil nás novými lidmi, kteří budou jednat podle pravdy v lásce. Amen

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.