Rádio Vaticana

Jeden chléb - jedno tělo

12.6.2009

Homilie ke slavnosti Těla a Krve Páně

Člověk je od přirozenosti tvor společenský, jeho osobnost tím víc vyniká, čím širší je okruh lidí, se kterými komunikuje a čím pevnější a ušlechtilejší je pouto, které ho s nimi svazuje. Dějiny nás poučují, že se první svazek s jinými rodí z rodiny a rozrůstá se v pospolitost kmenovou a národní. I kult náboženský se do těchto kategorií zařazuje. Primitivní národy mají své vlastní bohy. Až do nové doby pak platil i v kulturní Evropě princip: cuius regio eius religio, vládce národa rozhoduje o náboženském vyznání svých poddaných, faraónové proto odvozovali svůj božský původ. Ale od samého počátku se národní skupiny mísí s jinými. Proto se kulturní Řekové pokoušeli najít pro svou obec vzdělaných lidí jiné vyšší pouto. Dospěli až k Aristotelovi, který prohlásil za nejušlechtilejší spojení to, které je mezi opravdovými přáteli. Jsou však i v přátelství různé stupně. Stanovil tři základní: přátelství ze společné zábavy, ze společného zisku, ale nadto třetí nejvyšší, které má základ v jednotě ducha.

Všimněme si nyní, jak se do tohoto vývoje dovedl zařadit sv. Pavel. Je hrdý na to, že patří ke svému národu, že je Izraelita z kmene Abrahámova. Ten původ určil i jeho náboženský postoj. Toto pouto je nerozlučitelné, vždyť se zakládá na víře, potvrzené velkými zázraky, že Bůh Izraele je jediný pravý. Nemohl tedy nikdy od své původní víry odpadnout. Ale jak se tedy mohl stát apoštolem jiných národů v duchu univerzálního křesťanství? Dnešní laická mentalita předkládá tento postup: zařadit hodnoty náboženské a národní vlastnosti do soukromého života a vybudovat společnost národů na základech jiných, opravdu všeobecných i s rizikem, že zůstanou abstraktními pravdami. Nepotřebujeme dokazovat, jak tento způsob myšlení a jednání proniká do dnešní společnosti, po případě se mu dává i ekumenický ráz.

Pavla tam ovšem nikdy zařadit nemůžeme. Nikdy se svého židovského původu víry svých praotců nezřekl. Jak se tedy dostal k jiným národům? Našel k nim cestu spojení nikoli mimo své náboženství, ale naopak skrze ně. Našel tu cestu už i v pravém židovství, v rozšíření slibů daných Abrahámovi. Nyní v církvi, když se ty sliby splnily, zeď, která dělila národy, už je rozbořena. To, co vedlo dříve k partikularismům, v církvi se stává poutem spojení.

Viděli jsme, že je prvním základem jednoty lidstva spojení rodinné, v jedné krvi. V církvi se stává duchovním, mystickým. To však neznamená, že by bylo méně reálným. S velkým důrazem o tom píše Pavel Korintským. Napsal do Korintu dva dopisy, snad i třetí, který se nezachoval. Co ho přimělo, že na ně tak pamatoval? Vznikla tam důležitá křesťanská obec, ale doslechl se Apoštol o rozepřích a sporech, které tam povstaly, a to dokonce i při společném slavení večeře Páně, při lámání chleba. Proto je napomíná důrazně: ?Když vy se shromažďujete, není to už společenství večeře Páně? Každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad a druhý se opije. Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím? (1 Kor 10,20-22).

Napomenutí je drsné. Byli Korinťané skutečně v takovém úpadku? Ale hned nato přechází Apoštol k pozitivnímu vyznání víry: ?Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: ?Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.? Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: ?Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli jej budete pít, na mou památku? (v. 23-25). Morální závěr? ?Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sobě odsouzení? (v. 26-29).

Není proto pochybnosti o tom, že je pro Pavla eucharistie svátostným základem jednoty církve. Křesťané mají s Kristem a mezi sebou jednu krev. Podle starého přesvědčení duch člověka sídlí v krvi. Mají-li věřící jednu krev, mají i jednoho ducha. A mají-li jednoho ducha, jsou i jedno tělo s Kristem. Po celou dobu svého putování, Pavel zakládal různé místní církve. Všude zdůrazňoval jednotu. Pravost Kristova evangelia se jeví v jeho univerzalitě. Je to jakoby stavění jednoho světového duchovního chrámu. Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy? (1 Kor 3,16).

Didaché, jeden z nejstarších zachovaných křesťanských dokumentů (vznikl mezi roky 80-100), napomíná v duchu Pavlově věřící, kteří přicházejí v den Páně ke společnému slavení eucharistie, ať vyloučí každého, kdo nehodně žije. Musí se proto starostlivě vyloučit rozepře, spory, litovat starých hříchů. Všecko, co rozbíjí jednotu církve, zraňuje jednotu těla Kristova a ruší hodnověrnost liturgie.

V době 2. vatikánského koncilu, když se připravovalo schéma konstituce o církvi, opakoval se v textu mnohokrát výraz ?tělo Kristovo? . Bylo tedy na některých místech nahrazeno výrazem jiným: ?Boží lid?. Těm, kterým se to nelíbilo, se dostalo vysvětlení. Když jde o tajemství víry, jeden výraz symbolický se doplňuje druhým. Definice církve jako tělo Kristovo krásně vyjadřuje jednotu všech údů. Ale v církvi tyto údy nejsou pouhé orgány, ale živé osoby, tvoří Boží lid. Jejich vztahy nejsou mechanické, ale i ušlechtile lidské, kolegiální. I to je v souvislosti s učením sv. Pavla. Už ve Starém Zákoně si byli židé vědomi, že úzkým spojením s Bohem tvoří jeden vyvolený lid Boží.

Zakončeme tedy výzvou Pavlovou: ?Prosím vás, bratři, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste byli svorní a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení a přesvědčení? (1 Kor 1,10). ?Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši; on vás obohatí ve všem, v každém slovu i poznání... Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem našim Pánem Ježíšem Kristem? (v. 4-9).

Tomáš Špidlík