Rádio Vaticana

Jejich jména jsou v paměti Všemohoucího

11.5.2009

Benedikt XVI. v Jad Vašem

„Dám ve svém domě a na svých hradbách památník se jménem.
Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno“ (srov. Iz 56,5).

Tento úryvek z knihy proroka Izaiáše obsahuje dvě prostá slova, která slavnostně vyjadřují hluboký význam tohoto váženého místa: jad, památník, a šem, jméno. Přišel jsem, abych se mlčky zastavil před tímto památníkem, vybudovaným na počest milionů Židů, zavražděných během děsivé tragédie šoa. Přišli o své životy, ale nikdy neztratí svá jména, která jsou nesmazatelně vepsána do srdcí jejich drahých, jejich druhů z vězení a těch, kteří se rozhodli již nikdy nedovolit, aby podobná hrůza ještě někdy zhanobila lidstvo. Především však jsou jejich jména trvale vepsána do paměti všemohoucího Boha.

Je možné okrást bližního o to, co mu patří, o vhodnou příležitost nebo o svobodu. Je možné utkat svůdnou síť lží a přesvědčit druhé o tom, že jisté skupiny lidí si nezasluhují úctu. Žádné úsilí však nikdy nemůže odejmout lidské bytosti jméno.

Písmo svaté nás učí o důležitosti jména, kterým se člověku ukládá jedinečné poslání nebo věnuje zvláštní dar. Bůh nazval Abrama Abrahamem, protože se měl stát „otcem mnohých národů“ (Gn 17,5). Jakub byl nazván „Izraelem“, protože projevil sílu vůči Bohu i lidem a obstál. (srov. Gn 32,29). Jména vepsaná do tohoto památníku budou mít navždy posvátné místo mezi nesčetnými potomky Abrahamovými. Jejich víra byla zkoušena stejně jako víra jeho. Tak jako Jakub se i oni pustili do zápasu, aby rozpoznali záměry Všemohoucího. Kéž jména těchto obětí nikdy nevymizí! Kéž se jejich utrpení nikdy nepopírá, neznevažuje ani nezapomíná! A všichni lidé dobré vůle kéž bděle odstraňují z lidských srdcí všechno, co by mohlo vést k podobné tragédii!

Katolická církev je spojena s Ježíšovým učením a napodobuje jeho lásku ke každému člověku. Má proto hluboký soucit s oběťmi, které jsou zde připomínány. Stejně tak přichází ke všem, kteří jsou dnes vystaveni pronásledování z důvodů své rasy, barvy pleti, životního stavu nebo náboženství; jejich utrpení je i jejím utrpením a sdílí i jejich naději ve spravedlnost. Jako římský biskup a nástupce apoštola Petra znovu zdůrazňuji to, co řekli již mí předchůdci, totiž že církev se bez ustání modlí a usiluje o to, aby v lidských srdcích už nikdy nekralovala nenávist. Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův je Bohem pokoje (srov. Žl 85,9).

Písmo nás učí, že jsme povinni připomínat světu, že tento Bůh žije, třebaže je někdy obtížné chápat jeho tajemné a nevyzpytatelné cesty. On se zjevil lidem a nadále v jejich dějinách působí. Pouze on vládne světu spravedlivě a podle práva soudí všechny národy (srov. Žl 9,9).

Podíváme-li se do tváří, odrážejících se na vodní hladině nádrže, která mlčky stojí uvnitř tohoto památníku, nemůžeme se vyhnout myšlence na to, že každá z nich má jméno. Lze si jen představovat radostné očekávání jejich rodičů, když s rozechvěním čekali jejich narození. Jaké jméno tomuto dítěti dáme? Co z něho nebo z ní bude? Kdo si jen mohl představit, že budou odsouzeni k údělu tak slzavému!

Mlčky zde stojíme a v našich srdcích se ozývá jejich křik. Je to volání, které se pozvedá proti každému aktu nespravedlnosti a násilí. Je to věčné odmítnutí prolévání nevinné krve. Je to křik Ábela, stoupající ze země k Všemohoucímu. Ve vyznání nezlomné důvěry v Boha dejme hlas onomu křiku skrze slova z knihy Žalozpěvů, která jsou tak výmluvná pro židy i pro křesťany:

„Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí,
jeho slitování, jež nekončí.
Obnovuje se každého rána,
tvá věrnost je neskonalá.
Můj podíl je Hospodin,- praví má duše,
proto na něj čekám.
Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí,
k duši, jež se na jeho vůli dotazuje.
Je dobré, když člověk potichu čeká
na spásu od Hospodina“ (3,22-26).

Drazí přátelé, jsem hluboce vděčný Bohu i vám za poskytnou příležitost spočinout zde v tichosti: v mlčení, které vzpomíná, v mlčení, které se modlí, v mlčení, které doufá.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV