23.3.2009 

Na palubě letadla se Benedikt XVI. neplánovaně setkal s novináři, kteří jej doprovázeli, aby se s nimi neformálně podělil o vlastní dojmy z právě skončené cesty do Afriky:

?Drazí přátelé, Vidím, že stále pracujete a já vám děkuji za vaše nasazení. V paměti mi zůstaly především dva dojmy: jednak ona překypující srdečnost, radost Afriky, která slaví. Připadá mi, že v Papeži spatřovali jakési zosobnění faktu, že jsme děti a rodina Boží. Tato rodina existuje a my všichni i se svými omezeními jsme její součástí a Bůh je s námi. Přítomnost Papeže tak jakoby napomohla tomu, že jsme to pocítili a zakusili opravdovou radost. Z druhé strany na mne učinil velký dojem duch usebranosti při liturgii, silný smysl pro posvátno: v liturgii nejde o sebeprezentaci skupin, sebe animaci. Jde tu o přítomnost posvátného, Boha samého. Rovněž tak pohyb byl vždycky výrazem úcty a vědomí božské přítomnosti. Vyvolalo to ve mně hluboký dojem.

Potom musím říci, že mne hluboce zasáhnul fakt, že v sobotu večer uprostřed zmatku, který vznikl před branami stadionu přišly dvě dívky o život. Modlil jsem se a nadále se za ně modlím. Totožnost jedné z nich se ještě nepodařilo zjistit. Kardinál Bertone a mons. Filoni mohli navštívit maminku jedné z nich, vdovu, odvážnou ženu s pěti dětmi, z nichž to první nyní zemřelo. Byla to katechetka. Všichni se modlíme a doufáme, že napříště bude možné organizovat věci tak, aby k tomu už nemohlo dojít.

V paměti mi dále zůstávají dvě další vzpomínky. Výjimečnou je zážitek z centra kardinála Légera. O tom by bylo možné mluvit dlouho. Byl jsem pohnut pohledem na zdejší svět mnohotvárného utrpení, všeho utrpení, smutku, chudoby lidského živobytí, ale také tím, jak stát a církev spolupracují, aby trpícím pomáhali. Toto velké centrum příkladně spravuje z jedné strany stát, a z druhé strany spolupracují církevní hnutí a církev na tom, aby byla těmto osobám poskytována pomoc. Myslím, že je zřejmé, jak se člověk, který pomáhá trpícímu, stává více člověkem; svět se stává lidštějším. To mi zůstane v paměti natrvalo.

Dále, nejenom že jsem rozdal pracovní synodální texty Instrumentum laboris, ale také jsme již pro synodu pracovali. Večer na svátek sv. Josefa jsem se setkal se všemi členy synodální rady, celkem 12 biskupů, a každý hovořil o situaci ve své místní církvi, o svých návrzích, očekáváních, a tak se zrodil velmi obohacující pohled na situaci církve v Africe: jak se vyvíjí, čím trpí, o co usiluje, jaké jsou naděje, problémy. Mohl bych povídat dlouho např. o církvi v Jihoafrické republice, která má za sebou obtížnou, ale v podstatě vydařenou zkušenost smíření, a nyní svou zkušeností pomáhá ve snahách o smíření v Burundi a snaží se o něco podobného, byť s nemalými těžkostmi také v Zimbabwe.

A nakonec bych rád znovu poděkoval všem těm, kteří se přičinili o zdárný průběh této cesty. Prožívali jsme společně přípravy, spolupráci všech. Děkuji představitelům státu a občanské veřejnosti, církve a všem jednotlivcům, kteří se zapojili. Připadá mi, že slovem ?děkuji? by se měla tato výprava skončit. A děkuji ještě jednou také vám, žurnalistům, za práci, kterou jste vykonávali a v níž chcete pokračovat. Šťastnou cestu vám všem. Díky.?

Řekl Benedikt XVI. na palubě letadla, vracejícího se do Říma. Tam přistál na letišti Ciampino po 17 hodině.