5.2.2004 

Úvodní poznámka:

Koncem roku 2002 schválil Svatý otec Jan Pavel II. Instrukci k některým otázkám ohledně působení a chování katolíků v politickém životě. Tento důležitý dokument Církve chce být především inspirací pro sociální a politickou angažovanost katolíků v demokratických společnostech. Aktivní účast na politickém životě s cílem prospívat veřejnému blahu je závažnou povinností každého dospělého katolíka. Tuto povinnost je možno splnit zejména převzetím přímé politické odpovědnosti nebo alespoň odpovědnou účastí a uvážlivým výběrem politických zástupců na všech úrovních při volbách.

Protože Instrukce je stále aktuální, je účelné o ní často a stále znovu katolickou veřejnost informovat. To platí zejména v letošním, z politického hlediska pro naši zemi tak důležitém volebním roce. Mým cílem bylo stručně shrnout její základní myšlenky bez újmy na hodnotě obsahu a vzbudit zájem věřících občanů a voličů a všech lidí dobré vůle o politický život. Pokládám za nezbytné připomenout všem lidem dobré vůle jejich odpovědnost za vytváření křesťanských politických postojů. Zvláště katolíci mají povinnost usilovat o přijetí takových zákonných rozhodnutí, která ve smyslu křesťanského učení nejlépe poslouží obecnému blahu, to jest zejména k podpoře a ochraně: míru a veřejného pořádku, svobody a rovnosti všech lidí, pravdy, spravedlnosti, solidarity a úcty k lidskému životu (od přirozeného početí až po jeho přirozený konec).

První zásada: Člověk se nesmí odloučit od Božího zákona a politika se nesmí odloučit od morálky.

V dnešní společnosti se objevuje úpadek a rozklad rozumu a přirozeného mravního zákona a sílící snaha lidí o naprostou autonomii svého vlastního morálního rozhodování. Zákonodárci se domnívají, že musí tuto svobodu respektovat a usnášejí se na zákonech, nepřihlížejících k přirozené mravnosti. Pojem tolerance je nesprávně chápán tak, že se na značné části občanů požaduje, aby se vzdali účasti na sociálním a politickém životě vlastních zemí. Zejména katolíci by měli trvat na tom, aby se politika uskutečňovala v duchu takového pojetí člověka a obecného blaha, které považují za lidsky pravdivé. Zejména katolíci by měli usilovat o uskutečňování obecně prospěšné politiky legitimními prostředky, které demokratický právní řád dává k dispozici všem členům politické společnosti bez rozdílu.

Současně by měli trvat na tom, že existuje mravní norma, která vychází z přirozenosti samého lidského bytí a jíž musí být podřízeno každé pojetí člověka, obecného blaha a státu. Každé politické řešení musí brát zřetel na principy, které mají absolutní hodnotu samy o sobě. Jen tak je možné, aby politika sloužila zásadním cílům, kterými jsou důstojnost lidské osoby a skutečný lidský pokrok.

Druhá zásada: Demokratický život potřebuje pravdivé a solidní základy a pevné a neměnné etické principy, o nichž nelze smlouvat.

Není úkolem Církve předkládat konkrétní řešení ? či dokonce jediná možná řešení ? politických otázek, které Bůh přenechal svobodnému a odpovědnému úsudku každého člověka. Je ovšem právem a povinností Církve vynášet morální soudy všude tam, kde to vyžaduje víra a mravní zákon. Od katolíků se žádá, aby jasně rozlišovali politický pluralismus jako různost cest k dosažení týchž legitimních politických cílů, od pluralismu morálního, který zcestně pokládá všechna pojetí života a morálky za rovnocenná. Demokracie je možná jen tehdy, pokud je jejím základem ústřední význam a důstojnost lidské osoby. Ochrana osobních práv jednotlivce je nezbytnou podmínkou účasti na společenském životě, správě obce a vedení státu.

Třetí zásada: Všichni, kdo působí přímo v zákonodárných shromážděních mají jasnou povinnost postavit se každému zákonu, který je útokem na lidský život.

Výsledky dosavadního vědeckého výzkumu umožňují dosažení cílů, které otřásají svědomím člověka a vyžadují řešení na základě pevných etických norem. Katolíci mají právo a povinnost zasáhnout vždy, kdy je třeba připomenout nejhlubší smysl života a odpovědnost, kterou za něj všichni nesou. Nesmějí se domnívat, že křesťanskou povinnost hlásat a uskutečňovat pravdu o člověku a o světě, ke které je zavazuje Kristovo Evangelium, mohou přenechat jiným. Jestliže je politická činnost katolíků konfrontována s morálními principy, které nepřipouštějí žádné odchylky, výjimky nebo kompromisy, nesmějí svým hlasem podporovat uplanění politického programu, ve kterém jsou základní články víry a morálky vyvraceny. Konkrétně se jedná o občanské zákony týkající se potratu a eutanazie, a povinnosti ctít a bránit práva embrya(= lidského zárodku). Pokud nelze přijetí takových zákonů zabránit, jsou katolíci povinni jejich neblahé účinky alespoň zmírnit.

Čtvrtá zásada: Ochrana rodiny a nezletilých.

Katolíci se nesmí odchýlit od zásady, že rodina se zakládá na monogamním manželství mezi osobami odlišného pohlaví. Její jednotu a stabilitu je třeba všestranně chránit a tuto ochranu zaručit zákony. Rovněž tak je třeba zaručit sociální a mravní ochranu a vzdělání nezletilých, a naopak vymýtit všechny moderní formy zotročování (například drogovou závislostí či nejrůznějšími formami prostituce).

Pátá zásada: Náboženská svoboda, spravedlivý a solidárního hospodářský řád.

Katolíci mají povinnost trvat na tom, aby politický život zákonem zaručoval právo na náboženskou svobodu a vedl k vytvoření takového hospodářského řádu, který slouží lidské osobě a obecnému blahu a dbá sociální spravedlnosti a solidarity.

Šestá zásada: Úloha státu a blahodárnost míru.

Úloha státu při uskutečňování veřejného a obecného blaha z katolického hlediska má být pouze podpůrná (subsidiární), tedy taková, kdy stát přebírá odpovědnost pouze tam, kde ji z nejrůznějších důvodů nemůže převzít jednotlivec, rodina, obec nebo region.

Mír, z pohledu katolické morální nauky, je plodem spravedlnosti a důsledkem lásky. Vyžaduje, aby bylo absolutně odmítnuto násilí a terorismu. Potřebuje pohotovost a bdělost a nevylučuje spravedlivé použití síly jako krajního prostředku k jeho udržení nebo nastolení.

Sedmá zásada: Autonomie občanské a politické sféry vůči náboženské a církevní (= laicita).

Církev nechce vykonávat politickou moc. Její učitelský úřad však je povinen usilovat o poučení a inspiraci svědomí věřících, a to především těch, kteří se zapojují do politického života. Jejich jednání musí vždy sloužit komplexnímu rozvíjení lidské osoby a obecnému blahu. Politická řešení mají vycházet z nezávislosti křesťanských laiků. Katolický laik ? politik především - je povinen vést autentický život v souladu s morálkou Desatera Božích přikázání a Evangelia. Nelze rozlišovat a jinak prožívat život duchovní a světský: Veškerá činnost, každá situace, každá konkrétní povinnost. Zejména se jedná o kompetenci a solidaritu v práci, lásku a oddanost v rodině a při výchově dětí, sociální a politickou službu a hlásání pravdy. To vše jsou příležitosti pro stálé osvědčování křesťanských ctností: víry, naděje a lásky jako pravdivého konceptu společnosti a základu pro mír a svornost mezi národy.

Osmá zásada: Čelit nebezpečí vytlačení křesťanství na okraj politického života.

Každý, kdo usiluje být dobrým katolíkem, má předpoklady být také dobrým a prospěšným občanem. Marginalizace katolického křesťanství je tudíž zcestná i z pohledu pouhého politického pragmatismu, ale zejména tím, že ohrožuje duchovní a kulturní základy samotné civilizace. Poněvadž se ukázalo, že není rozporu mezi vírou a vědou, není žádný důvod k tomu, aby katolíci měli komplexy méněcennosti vůči jiným názorům. Mnohé z nich současný vývoj vědy, techniky a výzkumu demaskoval jako slabé nebo naprosto zcestné.

Závěrem: Není svobody bez pravdy.

Církev učí, že bez pravdy není žádné skutečné svobody. Věřící jsou v pravdě a lásce vedeni k úsilí svědomitě a odpovědně vykonávat všechny své pozemské činnosti. Všichni katolíci a katoličtí politici zejména jsou povinni uskutečňovat jedinou harmonickou životní syntézu svého lidského, rodinného, výdělečného, vědeckého, technického i politického úsilí s křesťanskými hodnotami, jež vše uvádějí v soulad k Boží slávě.

Pavel Jajtner

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.