28.1.2009 

Benedikt XVI. při gen.audienci 28.ledna, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Poslední Pavlovy listy, o nichž bych dnes chtěl mluvit, bývají označovány jako pastýřské listy, protože byly adresovány jednotlivým postavám církevních pastýřů: dva Timotejovi a jeden Titovi, blízkým spolupracovníkům svatého Pavla. Timoteje považoval apoštol skoro za své druhé já. Svěřil mu totiž důležitá poslání (v Makedonii: srov. Sk 19,22; v Soluni: srov. 1 Sol 3,6-7 a v Korintu: srov. 1 Kor 4,17; 16,10-11) a lichotivě o něm napsal: ?Nemám totiž nikoho, kdo by tak stejně smýšlel a tak upřímně pečoval o vaše věci.? (Flp 2,20). Podle Církevních dějin Eusebia z Cesareje ze 4.století se Timotej stal prvním biskupem Efesu (srov. 3,4). Také Titus musel být apoštolovi velmi drahý, protože jej výslovně nazývá ?horlivým,.. je to můj společník a spolupracovník? (2 Kor 8,17.23), ba dokonce ? říká v listu Titovi - je to ?můj pravý syn, kterému se dostalo stejné víry? (Tit 1,4). Byl pověřen několika velmi delikátními úkoly v Korintské církvi, jejichž výsledek velmi ležel Pavlovi na srdci (srov. 2 Kor 7.6.13; 8,16). Titus, jak se nám v listu dochovalo, pak dostihnul Pavla v řecké Nikopoli (srov. Tit 3,12) a byl poslán do Dalmácie (2 Tim 4,10). Podle listu, jenž mu byl adresován se zdá, že byl biskupem na Krétě (srov. Tit 1,5).

Listy adresované těmto dvěma pastýřům mají v Novém zákoně zcela zvláštní místo. Většina dnešních exegetů se dnes domnívá, že tyto listy nenapsal samotný Pavel, ale pocházejí prý z ?Pavlovy školy? a podávají jeho odkaz novým generacím, možná včetně několika krátkých vět či slov samotného apoštola. Například některá jeho slova z druhého listu Timotejovi se zdají natolik autentická, že nemohou pocházet odjinud než z Pavlova srdce i úst.
Stav církve, jak se odráží v těchto listech, je odlišný, od situace z listů, které Pavel napsal uprostřed svého života. Nyní sám sebe zpětně označuje za ?hlasatele, apoštola a učitele víry a pravdy mezi pohany? (srov. 1 Tim 2,7; 2 Tim 1,11). Prezentuje se jako ten, komu se dostalo milosrdenství, protože Ježíš Kristus ? jak píše v první listu Timotejovi ? ?na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří a tak dosáhnou věčného života? (1 Tim 1,16). Podstatné tedy je, že se na Pavlovi, pronásledovateli obrácenému přítomností Zmrtvýchvstalého, projevuje Pánova velkorysost k našemu povzbuzení, abychom byli přivedeni k naději a důvěřovali v Pánovo milosrdenství, které i přes naši malost může konat velké věci. Také kulturní kontexty, vystupující v těchto listech, jsou nové a jiné než ty, jež se objevují v předchozím období Pavlova života. Objevují se zde totiž narážky na výskyt mylných a falešných nauk (srov. 1 Tim 4,1-2; 2 Tim 3,1-5), jako např. těch, kteří zakazovali manželství jako něco nedobrého (srov. srov. 1 Tim 4,3). Vidíme jak byly tyto starosti moderní, protože i dnes bývá někdy Písmo čteno jako předmět historické zvědavosti a nikoli jako slovo Ducha svatého, ve kterém můžeme slyšet samotný hlas Pánův a rozpoznat v dějinách jeho přítomnost. Mohli bychom říci, že krátký seznam bludů, vyskytující se v těchto třech listech, předjímá některé rysy pozdější pomýlené orientace, která je označována jménem Gnosticismus (srov. 1 Tim 2,5-6; 2 Tim 3,6-8).

Autor čelí těmto naukám dvěma základními pokyny. Jeden spočívá v poukazování na duchovní četbu Písma svatého (srov. 2 Tim 3,14-17), to znamená na způsob čtení, který ho skutečně považuje za ?inspirované? a pocházející od Ducha svatého, takže z něho lze čerpat ?spásonosné poučení?. Písmo je čteno správně, vstupuje-li se přitom do rozhovoru s Duchem svatým, aby odtud vyplynulo světlo ?k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti? (2 Tim 3,16). V tomto smyslu, dodává druhý list Timotejovi, ?je potom Boží člověk dokonalý a důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo? (2 Tim 3,17). Další pokyn spočívá v důrazu na ?poklad? (paratheke). Je to zvláštní slovo pastoračních listů, které označuje tradici apoštolské víry, kterou je třeba chránit za pomoci Ducha svatého, který v nás přebývá. Tento takzvaný ?poklad? lze proto považovat za sumu apoštolské tradice a za kritérium věrnosti hlásání evangelia. A tady je třeba si uvědomit, že výraz ?Písma? znamená v pastoračních listech jakož i v celém Novém zákoně výslovně Starý zákon, protože spisy Nového zákony tehdy buď ještě neexistovaly nebo nepatřily do kánonu svatých Písem. Tradice apoštolského hlásání čili onen ?poklad? je proto klíčem k pochopení Písma Nového zákona. Písmo a Tradice, Písmo a apoštolské hlásání jako klíč k jeho četbě, spolu v tomto smyslu souvisejí a jakoby se prolínají, aby společně tvořily ?pevné základy Boží? (2 Tim 2,19). Apoštolské hlásání, to znamená tradice je nutná pro přístup k porozumění Písmu a pochopení hlasu Kristova. Je proto třeba ?pevně se držet spolehlivé nauky? (Tit 1,9). Základem všeho je právě víra v dějinné zjevení dobroty Boha, který v Ježíši Kristu konkrétně projevil svou ?lásku k lidem?, lásku, jež je v originálním řeckém textu příznačně označena slovem filantropie (Tit 3,4; srov. 2 Tim 1,9-10), Bůh miluje lidstvo.

Celkově je dobře patrné, že křesťanské společenství se utváří podle přesných měřítek a jeho identita spočívá nejen v tom, že se distancuje od nepřípadných interpretací, ale zejména v tom, že stvrzuje svoje zakotvení v podstatných bodech víry, která je tu synonymem ?pravdy? (1 Tim 2,4.7; 4,3; 6,5; 2 Tim 2,15.18.25; 3,7.8; 4,4; Tit 1,1.14). Ve víře se ukazuje podstatná pravda o tom, kým jsme, kým je Bůh a jak máme žít. A církev je ?sloupem a oporou? (1 Tim 3,15) této pravdy (pravdy víry). V každém případě zůstává otevřeným společenstvím univerzálního rozsahu, které se modlí za všechny lidi každého postavení a stupně, aby došli poznání pravdy: ?Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy?, protože ?Kristus Ježíš vydal sám sebe jako výkupné za všechny? (1 Tim 2,4-5). Smysl pro univerzalitu je v těchto listech mocný a rozhodující, přestože se jedná o dosud maličké komunity. Kromě toho tyto komunity ?nikoho neurážejí a chovají se přívětivě ke všem lidem? (Tit 3,2). To je první důležitá složka těchto listů: univerzálnost a víra jako pravda, jako klíč k četbě Písma svatého, Starého zákona a tak se vytváří jednota hlásání a Písma, živá víra otevřená pro všechny a svědectví lásky Boha vůči všem.

Další typickou složkou těchto listů je to, že reflektují služebnou strukturu církve. Poprvé je v nich představeno trojí rozdělení na biskupy, kněze a jáhny (srov. 1 Tim 3,1-13; 4,13; 2 Tim 1,6; Tit 1,5-9). V pastoračních listech můžeme zaznamenat souběh dvou odlišných služebných struktur a tím i zrod definitivní služebné formy církve. V listech, jež Pavel napsal přibližně uprostřed svého života, hovoří o ?představených (biskupech)? (Flp 1,1) a ?jáhnech?. To je typická struktura církve, vzniklá v prostředí pohanského světa. Dominantní však zůstává postava samotného apoštola a proto se další ministeria vyvíjejí teprve postupně.

Máme-li v církvích, formovaných v pohanském světě biskupy a jáhny, a nikoli kněze, pak v církvích, jež vznikly v židovsko-křesťanském prostředí, jsou dominantní strukturou kněží. Na konec se v pastoračních listech obě struktury sjednocují. Vyskytuje se tam ?představený? (biskup) (srov. 1 Tim 3,2; Tit 1,7) vždycky v jednotném čísle s určitým členem: ?ten? biskup. A vedle biskupa nacházíme kněze (presbytery) a jáhny (diákony). Postava apoštola je stále ještě určující, ale tři listy, jak jsem již řekl, jsou adresované už nikoli komunitě, ale konkrétním osobám: Timotejovi a Titovi, kteří se na jedné straně jeví jako biskupové a na druhé straně začínají zaujímat místo apoštola.

Tak se počíná vytvářet realita, která bude později označena jako ?apoštolská posloupnost?. Pavel říká Timotejovi velmi slavnostním tónem: ?Nenech v sobě ležet ladem Boží dar, který ti byl dán prorockým vnuknutím a vzkládáním rukou starších? (1 Tim 4,14). Můžeme říci, že se v těchto slovech rýsuje počínající svátostný charakter ministeria. A tak máme podstatnou katolickou strukturu: Písmo a Tradice, Písmo a hlásání vytvářejí celek. K této řekněme věroučné struktuře je však zapotřebí přidat strukturu personální: nástupce apoštolů jako svědky apoštolského hlásání.

Nakonec je důležité zaznamenat, že v těchto listech církev chápe samu sebe velmi lidsky v analogii k domovu a rodině. Zejména v 1 Tim 3,2-7 čteme velmi podrobné pokyny představenému jako např., že musí být ?bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, ušlechtilý, pohostinný, způsobilý učit, ne pijan, ne útočný, ale mírný, ne svárlivý nebo hrabivý. Musí umět dobře spravovat svůj dům a přidržovat svoje děti k poslušnosti, aby žili naprosto čestně. Jestliže někdo nedovede spravovat svou domácnost, jak se bude moci starat o Boží obec? Také je nutné, aby měl dobré jméno u těch, kdo stojí mimo církev?. Je třeba zde podtrhnout zejména důležitost způsobilosti vyučovat (srov. také 1 Tim 5,17), k čemuž najdeme odkazy na mnoha místech těchto listů (srov. 1 Tim 6,2; 2 Tim 3,10; Tit 2,1) a potom zvláštní osobnostní rys ?otcovství?. Biskup je totiž považován za otce křesťanského společenství (srov. též 1 Tim 3,15). Myšlenka církve jako ?Božího domu? má ostatně své kořeny ve Starém zákoně (srov. Nm 12,7) a je znovu formulována v listě Židům (3,2.6). Na jiném místě čteme, že všichni křesťané nejsou už cizinci, ani přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny (srov. Ef 2,19).

Prosme Pána a svatého Pavla, abychom i my mohli jako křesťané ve vztahu ke společnosti, v níž žijeme, stále více charakterizovat sami sebe jako členy ?Boží rodiny?. A prosme také, aby si pastýři církve osvojovali stále více otcovského cítění, jež je zároveň něžné a silné, a utvářeli tak Boží rodinu, společenství, církev.

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.