Rádio Vaticana

Hodiny na věži

2.1.2009

Homilie ke 2.neděli po Narození Páně

Hodiny na věži ?Na naší věži hodiny běží...? Tak začíná stará písnička a vyjadřuje obvyklý obraz naší krajiny. Ale dá se tu vidět i obraz vývoje lidského pojetí času. Hodiny běží, ale věž stojí pevně, nehýbe se, je to naopak její pevnost, která umožňuje pravidelný chod hodin. Nebylo tomu tak v prastarém pojetí času. Představovali si jej jako obrovské kolo, které se nemilosrdně točí a do jeho točení se zařazují věci i lidé. Šťastní jsou ti, kteří zapadli do té části kola, která jde nahoru. Ať toho hledí co nejrychleji využít, protože přijde chvíle, kdy tatáž část kola bude klesat směrem dolů a všecko nashromážděné se sesype. Kdy to kolo vzniklo? To nikdo neví. Podle řecké mytologie čas je bůh Chronos, který je jediný věčný. Ten rodí lidi a v zápěti je požírá. To ovšem nemůže odpovídat pojetí Bible. Tam vystupuje na počátku jako jediný věčný Bůh, ten stvořil věci a dal každé věci její čas. Je jako věž, která nese hodiny. Náznak na toto pojetí je i v řecké mytologii. Tam bůh Chronos, čas, zrodil syna, který se jmenoval Zeus; ten svého zroditele zabil a založil Olymp, sídlo pro věčné bohy. Člověk tedy nechce být otrokem času, chce jej překonat, být věčným. Sám na to ovšem nestačí. Ale náš pravý Bůh nám to slibuje. Přesto však nám dává zatím i čas, delší nebo kratší, každému jinak. Čím to je?

Dobrá životospráva a lékaři se starají s velkou horlivostí, aby lidem život na zemi prodloužili. Někdy mají víc jindy méně úspěchu, ale nakonec i nejlepší doktoři prohlásí, že jsou bezmocní, pro každého se dostaví hodina, kterou stanovil Bůh. Stojíme tu před tajemstvím. Proč Bůh dává některým lidem dlouhý věk a jiným krátký? Není to nespravedlivé, že umírají i malé děti? Dovedeme dát nějakou odpověď na tyto otázky? Pokusme se o to.

Užijme příkladu s mluvčími v radiové stanici. Na jednoho z nich se ředitel obrátí s touto nabídkou: ?Poslyšte, dnes večer zůstala v programu volná jedna půlhodina. Pomůžete nám ji zaplnit? Vyberte si sám téma, o čem byste chtěl mluvit, co vám nejlíp vyhovuje, my to rádi přijmeme.? Ale představme si jinou situaci. Týž ředitel se obrací na téhož mluvčího s jinou žádostí: ?Poslyšte, budeme muset v rádiu mluvit o problému, který právě diskutují v parlamentě, a všichni od nás očekávají informace. Vy jste v té věci kompetentní. Můžeme vás zařadit do programu? Ptáte se, jak dlouho máte o tom mluvit? Dáváme vám tolik času, kolik potřebujete, abyste to téma dostatečně objasnil.?

Ten první případ odpovídá pohanskému pojetí. Zrozením se člověk prostě zařadí do kola času a hledí toho využít. Carpe diem, ber ten den, co máš, využij ho, říkali staří Římané. Jak toho dne využiješ, to závisí na tobě. Velké množství lidí by chtělo svého svého času užít co nepříjemněji a nestarat se o nic jiného. ?Ozdobme se růžemi, dokud kvetou!? píše starý básník. Vulgárně by se řeklo: ?Pijme sladké víno, dokud nalévají!? Ušlechtilí lidé tuto příležitost berou vznešeněji, více nebo méně v tomto smyslu: ?Máš před sebou omezenou dobu života, hleď toho využít, abys něco dobrého vykonal, aby po tobě zůstala vděčná památka v dějinách člověčenstva. Vyber si dobře své zaměstnání! Špatnou volbou bys všecko pokazil.?

Druhý příklad, který jsme uvedli s radiovým programem, odpovídá pojetí biblickému. Nejvyšší ředitel programu světového vývoje dává každému člověku od narození určité poslání, povolání. Dává mu možnosti, aby ten úkol vyplnil a tolik času, aby jej mohl uskutečnit dobře. Protože jsou povolání Boží rozdílná, vidíme, že i věky života jsou velice různé.

Jaký z toho plyne závěr pro křesťanský život? Morálka nás napomíná, abychom svého času opravdu využili k dobrému. Ale ne k jakémukoli dobrému, jenom k tomu, které je naším vlastním úkolem. Dobré je například pracovat v charitativním ústavu, opatrovat opuštěné. Ale matka rodiny musí takovou činnost obrátit především na své děti a na svou vlastní rodinu. Dobré je věnovat se poctivé politice, ale přesto nevidíme rádi, když to dělá kněz. Není to jeho povolání.

Ale jak poznáme, které je naše vlastní povolání? Pochází od Boha. Je tedy dáno už od prvního početí a narození. Ale nepoznáváme je hned. Bůh nám je zjevuje stálými znameními, musíme je umět číst. Velká Boží poslání se v Bibli oznamují často zvláštním zjevením. Tak byl povolán Abrahám, Mojžíš i jiní proroci. Apoštoly poslal sám Ježíš, ke kněžství volá církev. Ale co má dělat velká masa všech lidí? První znamení, které každý dostává, je dáno samou skutečností, místem a situací, ve které se nacházíme. Jeden z východních duchovních autorů to ukazuje příkladem ze svého života. Jako chlapec rozmontoval ze zvědavosti velký budík. Ale nedokázal si zapamatovat, kam který šroubek patří. Nezbylo mu nic jiného, než zkusit, a vidět že do některé dírky klidně zapadá, do jiných by jej musel dostat nasílně nebo by se naopak viklal. Podobně tomu je i s místem, kde žijeme a pracujeme. Jsme-li na svém místě, cítíme zadostučinění a nemáme hledat jiné. Ale každý zná okamžiky, kdy mu přicházejí myšlenky najít něco lepšího. Máme je vzít jako znamení? Mohlo by to být pokušení. Ne nadarmo se říká, že tzv. lepší je nejnebezpečnější nepřítel dobrého. Ale mohl by to být i hlas svědomí, inspirace od Boha. Děvčeti například napadá, že by měla vstoupit do kláštera. Má to uskutečnit? Odpověď, kterou dávají zkušení duchovní, je tohoto stylu: Nespěchej! Je-li to hlas Boží, bude se vracet stále důtklivěji a je zajímavé, že přitom dává klid a zadostučinění. Je totiž inspirován láskou Boží a čeká, že se mu odpoví z lásky a ne z nevrlosti a nestálosti. Stará písnička, kterou jsme citovali na počátku, nekončí v tomto smyslu dobře: ?Na naší věži, hodiny běží, mně už dnes na tobě zcela nic nezáleží.? Na Boží věži hodiny neběží, jdou svým klidným rytmem a odbíjejí jen ty hodiny, které vedou k lásce ke všem, zvláště pak k těm, ke kterým nás Bůh posílá. Jenom ten čas je opravdu náš. Navenek se zdá, že je jako točící se kolo, ale ve skutečnosti je rovnou linií, která vede k životu věčnému, na který ukazuje věž.

Tomáš Špidlík