Rádio Vaticana

Jesličky

26.12.2008

Homilie ke svátku Svaté Rodiny

O vánocích se staví a osvěcují v kostelích jesličky, betlémy. Je to starý zvyk od doby sv. Františka z Assisi. V Itálii je vídáme i na náměstích, na nádražích, ve školách. Závodí se o to, kdo bude mít lepší. Blízko Neapole je poutní místo Monte Vergine a tam je možno vidět výstavu různých druhů betlémů, posbíraných ze světa. Lidové folkloristické umění se tu dokáže uplatnit. Ale přes tu všecku různost se tu stále vrací jeden motiv: všeobecná radost celého stvoření, že se konečně dočkalo vykoupení. Vyskytuje-li se v českém betlémě starodávný kominík a ponocný, na italském nesmí chybět pouliční prodavači všeho druhu. Ti, co jsou ve společenském řádu považovaní za poslední, k jesličkám pospíchají jako první: ?Nám, nám narodil se.?

Ve východních církvích se obyčejně jesličky v kostele nestaví, ale vystavuje se obraz narození Páně. Ten pak je v byzantském podání odlišného stylu. Vidíme tam ve středu ovšem jeskyni a Jezulátko v jeslích a dvě tradiční zvířata z chlévu. O jeslích ovšem mluví evangelium a zbytek jeskyně vidíme dodnes v betlémském chrámu. Ale proč jsou tam právě tato dvě zvířata? Je to ohlas proroctví Izajáše, jehož kniha začíná těmito slovy: ?Slyšte nebesa, naslouchej země, tak promluvil Hospodin: Syny jsem vychoval, pečoval o ně, ale vzepřeli se mi. Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Israel nezná, můj lid je nechápavý.? Ježíš, Spasitel světa, tedy neumírá na italském náměstí jako střed pozornosti všech, ale na docela opuštěném místě. Ale přece jej celá země čekala, proto nějak s jeho příchodem musela spolupracovat. Byzantská píseň to vyjadřuje slovy: ?Země dala jeskyni a nebe hvězdu.? Na obraze je to jenom opravdu malá a temná jeskyňka, neosvícená. Ani hvězda není zářivá kometa, ale jenom hvězdička s několika paprsky ukazujícími k místu tajemství. Píseň však pokračuje: ?Andělé dali zpěv a pastýři dary.? I to je na východní ikoně velmi skrovně naznačeno: dva andělé a dva pastýři, ale jenom na okraji, jakoby mimochodem. Jak daleko jsou od teatrálních figurek na našich betlémech! Ale jeden motiv je vyvinut jako centrální. V našem obvyklém pojetí je Panna Maria představena jako pěkná skromná žena, která ustupuje stranou, aby bylo dobře vidět Jezulátko v jeslích, nebo je drží na klíně a všem je ukazuje k uctění. Na východní ikoně je ona naopak ve středu, jakoby byla hlavní osobou. Leží na červeném loži, byzanští císaři se rodili na purpuru, ale je jakoby přinášena v oběť. I ten motiv nachází své ospravedlnění v liturgické písni. Když se vypočítalo, co daly nebe a země, andělé a pastýři, zakončuje se slavnostně: ? A my lidé ti dáváme panenskou matku.? Ona tedy dary nepřijímá, ale sama je hlavním nejdůležitějším darem.

Zní to nezvykle, ale je to hluboká dogmatická pravda. Jako Bůh narozený Ježíš existuje od věčnosti. Aby se však mohl stát člověkem v podobě smrtelníka, k tomu museli přispět lidé. Kristus Bohočlověk se rodí z Boha a z lidí současně. Maria je tu tedy zástupkyní celého lidstva. Spasitel nás nás přijímá od počátku za spolupracovníky svého největšího díla. Přijímá ovšem jenom spolupracovníky dobrovolné, kteří se mu věnujé celým srdcem. Maria to vyjádřila jednou větou: ?Hle, jsem dívka Páně, staň se mi podle tvého slova.? Je-li zástupkyní všeho lidu, pak se ovšem ptáme, jak se má toto tajemství odrazit v našem životě, co z toho plyne pro nás.

Vladimír Solověv to rozvedl v pěkném rozjímání. Vtělení Kristovo je střed celých dějin lidstva, proto od počátku i celý kosmický vývoj k němu směřuje. Autor jej rozdělil do čtyř podstatných období. První perioda, které dávají vědci i miliony let, je od stvoření hmoty až do první živé buňky na zemi. Druhá perioda má být také velmi dlouhá. Je od prvních známek života až k prvnímu člověku, homo sapiens. Třetí perioda je od prvního člověka až Bohočlověku, ke Kristu. Protože se vývoj člověka odráží i v prostředí, ve kterém žije, je zajímavý postřeh, že v době, kdy se narodil Kristus, císařové a jiní vládci vyžadovali, aby se jim vzdával kult jako bohům. Žertovně se říká, že se ďábel ve všem opičí po Bohu, ale dělá to nechutně. Narozením Krista však začíná čtvrtá perioda v dějinách vesmíru. Dospěl vývoj člověka až k Bohu. Ale plně k tomu cíli došel jen jeden člověk, Ježíš Nazaretský. Boží láska však směřuje k tomu, aby k tomu došli všichni. Kristus se zrodil jednou v Bétlémě, ale musí se zrodit v nás všech. Slezský mystik Angelus Silesius píše: ?Kdyby se i stokrát Kristus zrodil v Betlémě, co by mně to pomohlo, kdyby se nenarodil i ve mně.? Píše proto Solověv, že v této čtvrté periodě světa máme my všichni povolání Bohorodičky, odpovědnost za to, aby se Kristus stále rodil v tomto světě.

Jak tomu máme rozumět? Už Origenes našel vysvětlení, které podává jakoby logické. Všimněme si jednoho člověka! Je pravdivý. Není pravda, ale má pravdu. Jiný je ctnostný. Není ctnost sama. Třetí je laskavý. Není láska, ale má lásku. O Kristu naopak můžeme říci, že on je pravda, je ctnost, je láska. Kdo tedy má tyto a jiné ctnosti ve své osobě, má v sobě Krista a přivádí tak Krista do tohoto světa.

Jiná úvaha má formu méně logickou, ale je snažší k pochopení. Někdo má dobrého přítele, který bohužel odjel do daleka. Aby na něho nezapomínal, dal si zarámovat jeho obraz ve svém pokoji. Ten mu přítele stále připomíná a je tedy přítomen v jeho mysli a v srdci. Proto máme svaté obrazy v kostele a mezi nimi je na prvním místě obraz Krista. Ten jsme si sami vyrobili. Ale máme všude kolem sebe i obraz, který vymaloval on sám jako autoportrét. Tím je každý z našich bližních, protože každý člověk byl stvořen k jeho obrazu a podobenství. Musíme jej tedy vidět především sami v sobě, abychom jej neustále zdokonolovali. Otcové to vysvětlují ponejvíc takto. Obraz je jakoby první skizza. Tu vytvořil Bůh sám, když nám dal život. Naše práce má být v tom, aby obraz dorostl do podobenství, takže v každém křesťanu je možno vidět znovuzrozeného Vykupitele světa. Tajemství Bohorodičky je tedy věčné a svět je stálými jesličkami, živým betlémem.

Tomáš Špidlík