Rádio Vaticana

Mravní úpadek znehodnocuje víru

26.11.2008

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
minulou středu jsem v katechezi mluvil o tom, jak se člověk stane spravedlivým v Božích očích. Vedeni svatým Pavlem jsme zjistili, že člověk není s to, učinit se ?spravedlivým? svými vlastními skutky, ale může se skutečně stát ?spravedlivým? před Bohem, když jej Bůh obdaří ?spravedlností? tím, že jej spojí s Kristem, svým Synem. A toto sjednocení s Kristem dostává člověk skrze víru. V tomto smyslu nám svatý Pavel říká: nikoli naše skutky, ale víra nás ?ospravedlňuje?. Tato víra nicméně není nějaká myšlenka, mínění či idea. Víra je společenství s Kristem, které nám Pán dává a proto se stává životem, stává se připodobněním k Němu. Nebo jinými slovy, je-li víra pravá, je-li skutečná, pak miluje, stává se láskou, vyjadřuje se láskou. Víra bez lásky, bez tohoto plodu, by nebyla vírou živou. Byla by vírou mrtvou.

V poslední katechezi jsme tedy objevili dvě roviny: bezvýznamnost našich skutků, našich činů pro dosažení spásy a rovinu ?ospravedlnění? skrze víru, jež nese plod Ducha. Zaměňování těchto dvou rovin vyvolalo během staletí nemálo nedorozumění. V této souvislosti je důležité, že svatý Pavel v listu Galaťanům na jedné straně klade velmi zásadní důraz na bezplatnost ospravedlnění, které si nezasluhujeme svými skutky, ale zároveň také podtrhuje vztah mezi vírou a láskou, mezi vírou a skutky: ?V křesťanství totiž nic neplatí, zdali jsi obřezán, nebo neobřezán, ale víra, která se projevuje láskou.? (Gal 5,6). V důsledku toho jsou pak na jedné straně ?skutky těla?, jimiž jsou ?smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba?? (Gal 5,19-21), tedy všechny skutky odporující víře; a na druhé straně jsou činy Ducha svatého, který oživuje křesťanský život ?láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání? (Gal 5,22), tedy plody Ducha, které vyplývají z víry.

Na počátku tohoto seznamu ctností je citována agape - láska a na závěr sebeovládání. Duch, který je láska Otce i Syna, totiž vlévá jako svůj první dar do našich srdcí (srov. Řím 5,5) agape; a agape, láska, aby se plně vyjádřila, vyžaduje sebeovládání. O lásce Otce a Syna, která nás dostihuje a v hloubi náš život proměňuje, jsem pojednal i ve své první encyklice Deus caritas est. Věřící vědí, že ve vzájemné lásce se ztělesňuje láska Boha a Krista skrze Ducha svatého. Vraťme se k listu Galaťanům. Tady svatý Pavel říká, že vzájemným nesením břemen věřící naplňují přikázání lásky (srov. Gal 6,2). Ospravedlněni darem víry v Krista, jsme povoláni žít v Kristově lásce k bližním, protože podle tohoto kritéria budeme na konci našeho života souzeni. Pavel ve skutečnosti nečiní nic jiného, než že opakuje to, co řekl sám Ježíš, a co nám bylo podáno minulou neděli v evangelním podobenství o posledním Soudu. V prvním listě Korinťanům svatý Pavel podal svůj proslulý chvalozpěv na lásku, tak zvanou Velepíseň na lásku: ?Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící? Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe?? (1 Kor 13,1.4-5). Křesťanská láska je náročná víc než cokoli jiného, poněvadž plyne z naprosté lásky Krista vůči nám: oné lásky, která se nás dožaduje, přijímá nás, objímá, drží, ba trýzní, poněvadž každého nutí, aby už nežil sám pro sebe, uzavřen ve svém egoismu, ale pro ?Toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých? (srov. 2 Kor 5,15). Láska Kristova nám dává být v Něm novým stvořením (srov. 2 Kor 5,17), které se stává součástí jeho mystického Těla, kterým je Církev.

Z tohoto pohledu centrálnost ospravedlnění, nezaslouženého skutky, primární obsah Pavlova kázání, neodporuje víře, která se projevuje láskou, ba dokonce vyžaduje, aby se naše víra vyjadřovala životem podle Ducha. Často se poukazovalo na jakýsi neodůvodněný protiklad mezi teologií svatého Pavla a teologií svatého Jakuba, který ve svém listě píše: ?Neboť jako tělo bez duše je mrtvé, tak i víra beze skutků je mrtvá.? (Jak 2,26). Zatímco Pavel, který se především snaží dokázat, že víra v Krista je nezbytná a dostatečná, Jakub klade ve skutečnosti důraz na důsledky vztahu mezi touto vírou a skutky (srov. Jak 2,2-4). Jak pro Pavla, tak pro Jakuba tedy víra, která se projevuje láskou, dosvědčuje nezasloužený dar ospravedlnění v Kristu. Spásu, obdrženou v Kristu, je zapotřebí střežit a dosvědčovat ?s uctivou bázní. ? Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit. Dělejte všecko bez reptání a váhání.. držte se slova života?, řekne pak svatý Pavel křesťanům z Filip (srov. Flp 2,12-14.16).

Často se necháváme zavést do téhož nedorozumění, do něhož upadlo společenství v Korintu. Tamější křesťané se domnívali, že, jsou-li v Kristu bezplatně ospravedlněni skrze víru, ?všechno je dovoleno?. Měli za to, a často se zdá, že si totéž myslí také dnešní křesťané, že je dovoleno vytvářet rozdělení v církvi, Kristově Těle, slavit Eucharistii a nestarat se o bratry, kteří jsou v nouzi, očekávat nějaká lepší charismata a nebrat do úvahy, že jedni jsou údy druhých, a tak dále. Katastrofální jsou důsledky víry, která se neztělesňuje v lásce, protože se redukuje na libovůli a subjektivismus, který je pro nás i naše bratry nejškodlivější. Vedeni svatým Pavlem, musíme si naproti tomu znovu uvědomit, že právě proto, že jsme v Kristu ospravedlněni, už nepatříme sobě samým, ale stali jsme se chrámem Ducha a jsme proto povoláni oslavovat Boha svým tělem, celým svým životem (srov. 1 Kor 6,19). Znamenalo by to rozprodávat nedocenitelnou hodnotu ospravedlnění, kdybychom jej, třebaže vykoupení Kristovou drahocennou krví, neoslavovali svým tělem. A právě to je ve skutečnosti naše ?racionální? a zároveň ?duchovní? bohoslužba, k níž nás pobízí svatý Pavel, totiž, abychom ?přinášeli sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou? (Řím 12,1). Na co by se pak redukovala liturgie obrácená pouze k Pánu, kdyby se zároveň nestala službou bratřím, vírou, která se projevuje láskou? Apoštol často staví svá společenství před poslední soud, před kterým se ?přece musíme objevit, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného? (2 Kor 5,10; srov. Řím 2,16). Tato myšlenka na Soud má náš každodenní život osvěcovat.

Důvod, proč se etika, kterou Pavel nabízí věřícím, nestává pouhým moralizováním a je aktuální i pro nás, spočívá v tom, že vždycky vychází z osobního i komunitního vztahu s Kristem, aby se obrátila v život podle Ducha. Podstatné je toto: křesťanská etika se nerodí z nějakého systému přikázání, ale je důsledkem našeho přátelství s Kristem. Toto přátelství ovlivňuje život. Je-li opravdové, ztělesňuje se a uskutečňuje se v lásce k bližním. Proto se jakýkoli etický úpadek neomezuje jenom na individuální sféru, ale je zároveň znehodnocením osobní i komunitní víry, z níž vychází a určujícím způsobem ji ovlivňuje. Nechme se tedy dostihnout smířením, kterým nás Bůh obdaroval v Kristu, ?bláznivou? láskou Boha k nám. Nikdo a nic nás nebude moci odloučit od jeho lásky (srov. Řím 8,39). V této jistotě žijeme. A tato jistota nám dává sílu konkrétně žít víru, která se projevuje láskou.

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV