Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
na závěr intensivního dne prožitého ve vašem městě jsme se shromáždili kolem oltáře, abychom slavili eucharistii ze slavnosti Nejsvětější Trojice. Z tohoto ústředního náměstí Piazza della Vittoria, které nás hostí při společné chvále a díkůvzdání Bohu na závěr mojí pastorační návštěvy, zdravím co nejsrdečněji celé občanské a církevní společenství Janova. Na prvním místě Janovského arcibiskupa, kard. Angela Bagnasca, kterému děkuji za zdvořilé přijetí a dojemná slova, která ke mně pronesl na začátku mše svaté. A jak také nepozdravit kardinála Tarcisia Bertoneho, mého státního sekretáře, bývalého pastýře této starobylé a ušlechtilé církve? Jemu patří můj vroucí dík za jeho duchovní blízkost a cennou spolupráci. Zdravím také pomocného biskupa Mons. Luigi Ernesto Palletti, biskupy Ligurie a další hodnostáře. Uctivě zdravím občanské autority, kterým jsem vděčný za přijetí a konkrétní pomoc, kterou poskytli při přípravě a konání této mojí apoštolské pouti. Zvláště zdravím ministra Claudio Scaiolu, který reprezentuje novou vládu a který se právě v těchto dnech plně ujal své funkce sloužit milovanému Italskému národu. Obracím se pak s vroucím uznáním na kněze, řeholníky, řeholnice, jáhny, laiky, seminaristy a mládež. Vás všechny, drazí bratři a sestry, srdečně zdravím. Můj pozdrav patří také těm, kteří dnes nemohou být přítomni, zejména nemocné a osamocené lidi a ty, kteří se ocitli v těžkostech. Svěřuji Pánu město Janov a všechny jeho obyvatele touto slavnostní eucharistií, která nás jako každou neděli vybízí společně se účastnit na dvojím stole Slova Pravdy a Chleba věčného života.

Slyšeli jsme před chvílí v prvním čtení (Ex 34,4b-6.8-9) biblický text, který nám představil zjevení Božího jména. Pronáší je sám Bůh, Věčný a Neviditelný, když se objevuje před Mojžíšem v oblaku na hoře Sinaj. A jeho jméno zní: ?Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný.? Svatý Jan v Novém zákoně shrnuje tento výraz do jediného slova: ?Láska? (srov. 1 Jan 4,8.16). dosvědčuje to také dnešní evangelium: ?Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna? (Jan 3,16). Toto jméno tedy jasně vyjadřuje, že Bůh Bible není nějakým druhem monády do sebe uzavřené a spokojené se svou vlastní soběstačností, ale je životem, který se chce sdílet, je otevřeností, vztahem. Slova ?milosrdný?, ?milostivý?, ?laskavý? vyjadřují jediný vztah, tj. živé Bytí, které se dává, chce obdarovat a promíjet, touží po stabilním a trvalém vztahu. Písmo svaté nezná nic jiného než Boha Smlouvy, který stvořil svět, aby obdařil láskou všechno stvoření (srov. Římský misál, IV. euchar. modlitba) a který si vyvolil lid, aby s ním uzavřel snubní smlouvu, a učinil z něj požehnání pro všechny národy a vytvořil tak z celého lidstva jednu velkou rodinu (srov. Gn 12,1-3; Ex 19,3-6). Toto zjevení Boha se plně ukázalo v Novém zákoně ve slovech Krista. Ježíš nám ukázal tvář Boha, jediného v podstatě a trojího v osobách: Bůh je láska, Láska Otec ? Láska Syn ? Láska Duch svatý. Právě ve jménu tohoto Boha apoštol Pavel zdraví Korintské společenství: ?Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi? (2 Kor 13,13).

Hlavní obsah těchto čtení se tedy týká Boha, a dnešní slavnost nás skutečně vybízí meditovat o Něm, o Pánu. Vybízí nás k určitému výstupu ?na horu? podobně jako Mojžíš. Na první pohled se zdá, že to vede daleko od světa a jeho problémů, ale ve skutečnosti se ukazuje, že právě bližším poznáním Boha se ukazují také praktické a cenné směrnice pro život: tak trochu jako Mojžíšovi, který výstupem na Sinaj a setrváním v Boží přítomnosti obdržel zákon vepsaný do kamenných desek, v nichž lid nalezl vodítko ke své cestě vpřed, aby nalezl svobodu a zformoval se jako lid svobody a spravedlnosti. Na Božím jménu závisí naše dějiny, na světle jeho tváře naše cesta.

Z této skutečnosti Boha, kterou nám On sám dal poznat, když nám zjevil své ?jméno?, odvozuje se určitý obraz člověka, tedy pojem osoby. Pokud je Bůh dialogická jednota, bytí ve vztahu, pak lidský tvor, učiněný k obrazu a podobě Boha, odráží tuto konstituci a je tedy povolán realizovat se v dialogu, v rozmluvě a v setkání. Zejména Ježíš nám zjevil, že člověk je podstatně ?synem?, tvorem, který žije ve vztahu s Bohem Otcem. Člověk se nerealizuje absolutní autonomií v iluzi, že je Bohem, ale naopak uznáním, že je synem, tvorem, který je otevřen a nasměrován k Bohu a k bratřím, v jejichž tvářích nalézá obraz společného Otce. Je dobře patrné, že toto pojetí Boha a člověka je základem modelu, jenž odpovídá lidskému soužití, a tedy společnosti. Je to model, který předchází jakékoli normativní, právní a institucionální uspořádání, a domnívám se, že i kulturní specifikaci. Je to model lidské rodiny, který jde napříč všemi civilizacemi a který my křesťané obvykle vyjadřujeme již od dětství tvrzením, že lidé jsou dětmi Boha a tudíž bratry. Jde o pravdu, která je již od počátku za námi a zároveň je stále před námi jako plán, ke kterému neustále směřuje každé sociální zřízení.

Bohaté je magisterium církve, které právě tuto vizi Boha a člověka rozvíjí. Stačí jen projít nejdůležitější kapitoly Sociálního učení církve, ke kterému zejména v posledních sto letech podstatně přispěli moje ctihodní předchůdci, když spolehlivě interpretovali a vedli křesťansky inspirované sociální hnutí. Rád bych dnes odkázal na Pastorační nótu episkopátu ?Znovuzrozeni živou nadějí: svědci velkého přitakání Boha člověku? (29.6.2007). Tato nóta předkládá dvě priority. Především je to volba ?primátu Boha?. Celý život a dílo církve závisí na prvenství Boha, ale nikoli Boha všeobecně, nýbrž Pána, který má svoje jméno a tvář, Boha Smlouvy, který vysvobodil svůj lid z Egyptského otroctví, vzkřísil Krista z mrtvých a chce přivést lidstvo ke svobodě v pokoji a spravedlnosti. Další prioritou bylo položit do středu pozornosti osobu a jednotu její existence v různých prostředích, kde se rozvíjí: afektivní život, práce a svátek, křehkost jí vlastní, tradice, občanství. Jediný a trojiční Bůh a osoba ve vztahu: to jsou dva opěrné body, které má církev za úkol podávat každé generaci jako službu k budování svobodné a solidární společnosti. Církev to činí zajisté svým učením, ale především svým svědectvím, které je nikoli náhodou třetí základní volbou italského episkopátu: osobní a komunitní svědectví, do něhož se sbíhá duchovní život, pastorační misie a kulturní dimenze.

Ve společnosti, rozpjaté mezi globalizaci a individualismus, je církev povolána dosvědčovat společenství, jehož uskutečnění nepřichází ?zdola?, nýbrž je tajemstvím, které má takříkajíc ?kořeny v nebi?: v jediném a trojičním Bohu. On, sám v sobě, je věčným dialogem lásky, která se v Ježíši Kristu sdělila nám, vstoupila do osnovy lidstva a dějin, aby je dovedla k plnosti. A to je velká syntéza 2. vatikánského koncilu: církev, tajemství společenství, ?je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva? (Lumen gentium, 1). Také zde v tomto velkém městě i v celém tomto kraji v různosti odpovídajících lidských a sociálních problémů je církevní společenství, dnes, stejně jako včera především znamením - ubohým, ale pravým znamením - Lásky Boha, jehož jméno je vtištěno do hloubi bytí každého člověka a v každé zkušenosti autentického sociálního cítění a solidarity.

Po těchto úvahách, drazí bratři, vám ponechám pár jednotlivých podnětů. Pečujte o duchovní a katechetickou formaci, formaci ?hutnou?, která je více než nezbytná k dobrému životu křesťanského povolání v dnešním světě. Říkám to dospělým i mladým: pěstujte promýšlenou víru, schopnou vést hluboký dialog se všemi, s nekatolickými bratry, nekřesťany i nevěřícími. Neste dál svou velkodušnou zkušenost sdílení s chudými a slabými, podle původní praxe církve a čerpejte vždycky inspiraci a sílu z eucharistie, nepomíjivého zdroje lásky. Povzbuzuji vroucně zvláště seminaristy a mládež hledající povolání: nebojte se, ba pociťujte přitažlivost definitivních rozhodnutí, seriózní a náročné formace. Pouze vysoké měřítko učednictví okouzluje a dává radost. Vybízím všechny k růstu v misionářské dimenzi, která je soupodstatná se společenstvím. Trojice je totiž zároveň jednota a poslání: čím intensivnější je láska, tím silnější je podnět rozšířit se, vylít se a sdílet se. Církvi v Janově, buď jednotná a misijní a hlásej všem radost víry a krásu bytí Boží rodiny. Mé myšlenky objímají celé město, všechny Janovany a všechny, kteří žijí a pracují na tomto území. Drazí přátelé, hleďte do budoucnosti s důvěrou a snažte se ji budovat společně, vyhýbejte se jednostrannosti a nesnášenlivosti a před své byť legitimní jednotlivé zájmy klaďte obecné blaho.

Rád bych na závěr vyjádřil přání, které přejímám z krásné Mojžíšovy modlitby, kterou jsme slyšeli v prvním čtení: ať jde Pán uprostřed nás a přijme nás jako dědictví (Ex 34,9). Kéž nám to vymůže svou přímluvou Nejsvětější Panna Maria, kterou Janované doma i na celém světě vzývají jako Naši Paní Ochránkyni. S její pomocí a s pomocí svatých patronů vašeho milovaného města a kraje, kéž vaše víra a vaše skutky jsou vždycky chválou a slávou Nejsvětější Trojice. Podle příkladu svatých tohoto kraje buďte jediným misijním společenstvím: v naslouchání Bohu a ve službě lidem. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie