Drazí bratři a sestry,
Je-li Advent dobou, která nás vybízí především k naději v Boha, který přichází, pak Postní doba v nás obnovuje naději v Toho, který nám dal přejít ze smrti do života. Obě dvě doby jsou časem očišťování, což vyjadřuje také liturgická barva, kterou mají společnou. Postní doba je však zvláštním způsobem orientována k tajemství Vykoupení a je definována jako ?duchovní obnova? (
Vstupní modlitba). Na počátku této postní doby bych se rád nejprve krátce zamyslel nad modlitbou a strádáním, tedy nad charakteristickými aspekty tohoto liturgického období. O praktikování almužny jsem pojednal v letošním Poselství k postní době, publikovaném minulý týden. V encyklice
Spe salvi jsem vedle jednání a soudu, poukázal na modlitbu a utrpení jako na ?místa chápání a uplatňování naděje?. Mohli bychom proto tvrdit, že postní doba, je právě proto, že vyzývá k modlitbě, pokání a půstu, prozřetelnostní příležitostí k tomu, abychom oživili a upevnili naši naději.
Modlitba živí naději, protože realitu Boha v našem životě nevyjádří nic jiného než právě modlitba konaná s vírou. Také v samotě té nejtvrdší zkoušky mi nemůže nic a nikdo zabránit, abych se obrátil k Otci ?ve skrytu? svého srdce, kam ?vidí? jedině On, jak říká Ježíš v evangeliu (srov. Mt 6,4.6.18). Nabízejí se dva momenty z Ježíšova pozemského života, z nichž jeden se pojí s počátkem a druhý téměř s koncem jeho veřejného života: čtyřicet dní na poušti, které jakoby kopíruje postní doba, a agónie v Getsemanech ? oba jsou podstatně momentem modlitby, osamocená modlitba tváří v tvář Otci na poušti a modlitba naplněná ?smrtelnou úzkostí? v Olivové zahradě. Ježíš svou modlitbou za obou těchto okolností demaskuje úskoky pokušitele a přemáhá je. Modlitba se ukazuje jako první a zásadní ?zbraň? k tomu, abychom ?sebeovládáním přemáhali zlo? (Vstupní modlitba).
Kristova modlitba dosahuje svůj vrchol na kříži a vyjadřuje se v oněch posledních slovech, která nám zaznamenali evangelisté. Tam, kde se zdá zaznívat zoufalé volání: ?Bože můj, Bože můj proč jsi mne opustil?? (Mat 27,46; Mk 15,34; srov. Ž 21,1), si Kristus ve skutečnosti přisvojuje invokaci toho, kdo se ocitl v obklíčení nepřátel, a kromě Boha nemá ke komu se obrátit, přičemž za veškerými lidskými možnostmi, zakouší milost a spásu. Proto není žádné protiřečení mezi nářkem: ?Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?? a slovy naplněnými synovskou důvěrou: ?Otče, do tvých rukou svěřuji svůj život? (Lk 23,46; srov. Ž 30,6). I ta jsou vzata ze Žalmu 30, který je dramatickou prosbou osoby, jež, ač všemi opuštěna, svěřuje se v jistotě Bohu. Prosebná modlitba naplněná nadějí je proto leit motivem postní doby a dává nám zakoušet Boha jako jedinou kotvu spásy. Třebaže je modlitba Božího lidu kolektivní, je hlasem jediného srdce a jediné duše, je dialogem ?tváří v tvář? jako dojemná prosba královny Ester ve chvíli, kdy jejímu lidu hrozí zánik: ?Můj Pane, náš králi, Ty jsi jediný! Pomoz mně opuštěné, nemám mimo tebe jiného pomocníka, Pane, neboť mi hrozí nebezpečí? (Est 4,17). Před ?velkým nebezpečím? je zapotřebí ještě větší naděje, a tou je pouze naděje, která je skládána v Boha.
Modlitba je tavicí kelímek, ve kterém jsou naše očekávání a touhy vystaveny světlu Božího Slova, ponořeny do dialogu s Tím, který je pravda, a jsou vysvobozeny ze skrytých lží a kompromisů s nejrůznějšími formami sobectví (srov. Spe salvi, 33). Bez dimenze modlitby se lidské já ocitá uzavřeno do sebe sama a svědomí, které by mělo být ozvěnou Božího hlasu, je ohroženo tím, že bude redukováno na zrcadlo vlastního já, takže se niterná rozmluva stane monologem, předvádějícím tisíceré sebe ospravedlňování. Modlitba je proto zárukou otevření se druhým. Kdo se stává svobodným pro Boha a pro jeho požadavky, otevírá se současně druhému, bratru, který klepe na bránu jeho srdce, a žádá si slyšení, pozornost, odpuštění, někdy i napomenutí, ale vždycky v bratrské lásce. Pravá modlitba není nikdy egocentrická, ale vždycky je soustředěna na druhého. A jako taková působí v tom, kdo se modlí, ?extázi? lásky, schopnost vyjít ze sebe a stát se druhému bližním v pokorné a nezištné službě. Pravá modlitba je motorem světa, protože jej uchovává otevřeným vůči Bohu. Proto bez modlitby není naděje, ale pouze iluze. Tím, co člověka odcizuje, totiž není přítomnost Boha, nýbrž jeho absence. Bez pravého Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista se naděje stávají iluzemi, které vedou k útěku od reality. Mluvit s Bohem, zůstávat v jeho přítomnosti, nechávat se osvěcovat a očišťovat jeho Slovem, nám naopak umožňuje přistoupit k jádru reality, do niterného Pohonu kosmického vznikání, a vede nás takříkajíc k tlukoucímu srdci univerza.
V harmonické souvislosti s modlitbou mohou být také půst a almužna považovány za místa chápání a uplatňování křesťanské naděje. Otcové a starověcí spisovatelé rádi zdůrazňují, že tyto tři dimenze evangelního života jsou neoddělitelné, vzájemně se obohacují a přinášejí tím více plodů, čím více se vzájemně utvrzují. Postní doba díky těmto skutkům modlitby, půstu a almužny formuje křesťany k tomu, aby byli podle příkladu svatých muži a ženami naděje.
Chtěl bych se nyní pozastavit také u momentu utrpení, poněvadž, jak jsem napsal v encyklice Spe salvi, ?míra lidství se podstatně určuje ve vztahu k utrpení a k trpícímu. Platí to pro jednotlivce i pro společnost? (Spe salvi, 38). Velikonoce, ke kterým postní doba směřuje, jsou tajemstvím, které dává smysl lidskému utrpení, počínaje přebytkem soucitu Boha, který byl realizován v Ježíši Kristu. Postní období, jež je cele ozářeno velikonočním světlem, v nás proto oživuje to, k čemu docházelo v božsko-lidském srdci Krista během jeho posledního výstupu do Jeruzaléma, aby nabídnul sebe sama jako výkupnou oběť (srov. Iz 53,10). Utrpení a smrt se snášely jako temnoty, když se postupně přibližoval kříž, ale tím více také planul oheň lásky. Kristovo utrpení je vlastně celé prostoupeno světlem lásky (srov. Spe salvi, 38): láska Otcova dovoluje Synovi jít s důvěrou vstříc svému poslednímu ?křtu?, jak On sám definuje vrchol svého poslání (srov. Lk 12,50). Onen křest bolesti a lásky, přijal Ježíš pro nás, pro celé lidstvo. Trpěl pro pravdu a spravedlnost a vnesl do dějin lidí evangelium utrpení, které je obrácenou stránkou evangelia lásky. Bůh nemůže trpět, ale může a chce soucítit. Z Kristova utrpení může v každém lidském utrpení vzejít útěcha. A z útěchy lásky sdílejícího se Boha tak vychází hvězda naděje? (Spe salvi, 39).
Stejně jako v oblasti modlitby, tak i v utrpení jsou dějiny Církve plny svědků, kteří se bezezbytku strávili pro druhé za cenu velkých utrpení. Čím větší je naděje, která nás oduševňuje, tím větší je v nás také schopnost trpět z lásky k pravdě a dobru a s radostí obětovat malé i velké námahy každého dne a začleňovat je do velkého soucítění Kristova (srov. ivi. , 40). Kéž nám na této cestě evangelní dokonalosti pomáhá Maria, jejíž srdce bylo spolu se srdcem Synovým proniknuto mečem bolesti. Právě v těchto dnech, kdy si připomínáme 150.výročí mariánských zjevení v Lurdech, jsme vedeni rozjímat o tajemství Mariina soucitu s bolestmi lidstva a současně jsme povzbuzováni, abychom čerpali útěchu z ?pokladu soucitu? (ibid.) Církve, do něhož Ona přispěla více než každé jiné stvoření. Začněme tedy Postní dobu v duchovní jednotě s Marií, která ?kráčí před Božím lidem? za svým Synem (srov. Lumen gentium, 58) a vždy předchází učedníky na cestě k velikonočnímu světlu. Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
