Drazí bratři a sestry!
Dnes soustředíme svou pozornost na svatého Jeronýma, církevního Otce, jenž položil do středu svého života Bibli, kterou přeložil do latinského jazyka, komentoval ji ve svých dílech a především se snažil ji konkrétně během své dlouhé pozemské existence žít, navzdory své dobře známé vznětlivé a prudké povaze, kterou měl od přirozenosti.
Jeroným se narodil kolem roku 347 ve Stridonu v křesťanské rodině, od níž obdržel důkladnou výchovu. Byl poslán na studia do Říma. V mládí cítil přitažlivost světského života (srov. Ep. 22,7), ale převážila v něm touha a zájem o křesťanské náboženství. Kolem roku 366 přijal křest a vydal se cestou asketického života, odebral se do Akvileje, kde se začlenil do skupiny horlivých křesťanů, které sám definoval jako ?chór blažených? (Chron. ad ann. 374), který byl shromážděn kolem biskupa Valeriána. Potom odjel na Východ a žil jako poustevník v poušti, na jih od města Aleppa (srov. Ep. 14,10) a věnoval se důkladnému studiu. Zdokonalil svou znalost řečtiny, začal studovat hebrejštinu (srov. Ep. 125,12), přepisoval patristické kodexy a spisy (srov. Ep. 5,2). Meditace, samota a kontakt se Slovem Božím daly uzrát jeho křesťanské vnímavosti. Palčivěji pociťoval tíži mladických prohřešků (srov. Ep. 22,7) a živě vnímal kontrast mezi pohanskou mentalitou a křesťanským životem. Kontrast, který proslul v dramatické a působivé ?vizi?, o níž nám zanechal zprávu. Zdálo se mu v ní, že je bičován před Boží tváří, protože je ?ciceronián a nikoli křesťan? (srov. Ep. 22,30).
Roku 382 se odebral do Říma. Tady jej papež Damas, který znal jeho pověst askety a jeho odbornou kompetenci, přijal za sekretáře a rádce; povzbudil ho k tomu, aby se z kulturních a pastoračních důvodů pustil do nového latinského překladu biblických textů. Některé osoby z kruhů římské aristokracie, zejména šlechtičny Pavla, Marcela, Asella, Lea a další, které toužily vydat se cestou křesťanské dokonalosti a prohloubit vlastní poznání Slova Božího, zvolily si jej jako duchovního vůdce a učitele metodického přístupu k posvátným textům. Tyto urozené ženy se rovněž naučily řecky a hebrejsky.
Po smrti papeže Damase roku 385 Jeroným opustil Řím a vydal se nejprve na pouť do Svaté země, mlčenlivé svědkyně pozemského života Kristova, potom do Egypta, vyvolené země mnoha mnichů (srov. Contra Rufinum 3,22; Ep. 108,6-14). Roku 386 doputoval do Betléma, kde byly velkodušným přispěním vznešené vdovy Pavly vybudovány mužský a ženský klášter a ?se vzpomínkou na Marii a Josefa, kteří neměli kde složit hlavu? (Ep. 108,14), tam byl vybudován také hospic pro poutníky, přicházející do Svaté země. V Betlémě zůstal až do své smrti a pokračoval v intenzivní činnosti: komentoval Slovo Boží, hájil víru, rázně oponoval různým herezím, vybízel mnichy k dokonalosti, vyučoval mladé studenty klasické i křesťanské kultuře a pastoračně se věnoval poutníkům, kteří navštěvovali Svatou zemi. Skonal ve své cele, nedaleko jeskyně Narození 30.září 419/420.
Literární formace a rozsáhlá erudice umožnily Jeronýmovi přistoupit k revizi a překladu mnoha biblických textů. Odvedl tak cennou práci pro latinskou Církev a západní kulturu. Na základě originálních textů v řečtině a hebrejštině a díky konfrontaci s předcházejícími verzemi uskutečnil revizi čtyř Evangelií v latinském jazyce, potom Žaltáře a velké části Starého zákona. S přihlédnutím k hebrejskému originálu a řečtině Septuaginty, klasickému řeckému znění Starého zákona, sahajícímu do předkřesťanské doby, i k předcházejícím latinským verzím mohl Jeroným spolu s dalšími spolupracovníky nabídnout překlad lepší, kterým je tzv. ?Vulgáta? čili ?oficiální? text latinské Církve, který byl za takový uznán Tridentským koncilem a který i po nedávné revizi zůstal ?oficiálním? textem latinské Církve. Je zajímavé poukázat na kritéria, kterých se tento velký biblista přidržoval ve svém překladatelském díle. Sám je zmiňuje, když tvrdí, že zachovává dokonce i pořadí slov Písma Svatého, protože v něm ?je i pořadí slov tajemstvím? (Ep. 57,5), tzn. zjevením. Kromě toho klade důraz na nezbytnost sahat po originálních textech: ?Kdykoli vyvstane nějaká diskuse mezi latiníky o Novém zákoně kvůli odlišným verzím rukopisů saháme po originále, tzn. po řeckém textu, v němž byla Nová Smlouva sepsána. Stejně tak ve Starém zákoně, jsou-li rozdíly mezi řeckými a latinskými texty, odvoláváme se na originální, hebrejský text. Tak lze všechno, co vychází z pramene, opět nalézat v potocích? (Ep. 106,2). Jeroným také mnohé biblické texty komentoval. Podle něho mají komentáře nabízet různá mínění, ?takže obezřetný čtenář po té, co si přečte různá vysvětlení a seznámí se s mnoha míněními, mezi nimiž volí, může usoudit, které je nejpřijatelnější a jako znalý penězoměnec odmítnout falešnou minci? (Contra Rufinum 1,16).
Energicky a s vervou vyvracel heretiky, kteří odmítali tradici a víru Církve. Ukázal také důležitost a hodnotu křesťanské literatury, která se tehdy stávala opravdovou kulturou, jež snesla srovnání s kulturou klasickou. Učinil tak ve svém spise De viris illustribus, díle, v němž Jeroným představuje životopisy více než stovky křesťanských autorů. Napsal také životopisy mnichů, kterými kromě duchovních profilů také ilustroval mnišský ideál a mimoto také přeložil různá díla řeckých autorů. A nakonec ve své hodnotné Korespondenci, mistrovském díle latinské literatury, vystupuje Jeroným jako vzdělanec, asketa a průvodce duší.
Co se můžeme od svatého Jeronýma naučit my? Mám za to, že především toto: milovat Slovo Boží v Písmu Svatém. Svatý Jeroným říká: ?Neznalost Písma znamená neznalost Krista?. Proto je důležité, aby každý křesťan žil v kontaktu a osobním dialogu se Slovem Božím, darovaným nám v Písmu svatém. Tento náš dialog s Ním musí mít vždy dvě dimenze: z jedné strany to musí být dialog skutečně osobní, protože Bůh mluví s každým z nás skrze Písmo Svaté a pro každého má poselství. Musíme číst Písmo Svaté nejen jako slova z minulosti, ale jako Slovo Boží, které se obrací také k nám a snažit se chápat, co Pán chce říci nám. Abychom však neupadli do individualismu, musíme mít přitom na paměti, že Slovo Boží je nám dáno k budování společenství, aby nás sjednotilo v pravdě naší cesty k Bohu. Přestože tedy zůstává Slovem osobním, je také Slovem, které buduje společenství. Proto jej musíme číst ve společenství s živou Církví. Privilegovaným místem četby a naslouchání Slovu Božímu je liturgie, v níž slavením Slova a slavením přítomnosti Kristova Těla mezi námi nakonec Slovo ožívá, mluví k nám a je přítomné v našem životě. Na paměti musíme také mít, že Slovo Boží překračuje doby. Lidská mínění přicházejí a odcházejí. To co je dnes nejmodernější, bude zítra nejzastaralejší. Slovo Boží je však Slovem života věčného, nosí v sobě věčnost, to co platí na vždy. Neseme-li v sobě Slovo Boží, pak v sobě neseme věčnost, život věčný.
Skončím proto slovem svatého Jeronýma svatému Pavlínu z Noly. Velký exegeta v něm vyjadřuje právě tuto skutečnost, tedy že ve Slově Božím se nám dostává věčnosti, věčného života. Svatý Jeroným říká: ?Snažme se naučit na zemi oněm pravdám, jejichž obsah přetrvá i v nebi, na věčnosti? (Ep. 53,10).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
